Mít rozhled ...

Chce se mi říct, že jenom běžci jsou takový magoři, aby si z ničeho nic usmysleli, že si vyběhnou na rozhlednu ... v husté mlze.
Každý soudný člověk se podívá z okna, spatří bílou stěnu pár metrů před barákem a rozumně usoudí, že toho z rozhledny asi moc neuvidí a výjde si na procházku třeba do hospody.
Ne však běžec ... běžec si řekne: "To se rozběhá" a běží.
Snad pro existenci trocha zdravého rozumu u mě mluví fakt, že jsem ze začátku nevěděl, kam poběžím. Nebo jsem si tím nebyl zas až tak jistý. Jistý jsem si byl jen tím, že nechci běžet po těch známých cestách a tak jsem se pustil jiným směrem. Na druhý konec mého města.

Proběhl jsem relativně opuštěnými ulicemi (ti rozumější šli na tu procházku do hospody, ti ještě více rozumější ještě o tomto svátečním dni spali) a stanul před dřevěným ukazatelem. Abyste tomu rozuměli. Máme u nás novou rozhlednu a já tam ještě nebyl. Když jsem chtěl vytáhnout rodinu na výlet, všichni se opupínkovali záhadnými nemocemi, rozbolely je nohy, potřebovali jít nakoupit ... no prostě raději pouklízeli celý byt, než aby se mnou zašli na rozhlednu. Víte jak ... rozhledna je na kopečku a a a no, prostě je na kopečku.
Stojím u ukazatele, sleduji tu mlhu za ním a přemýšlím kudy dál. Zpět k domovu, nebo se trmácet dalších X kilometrů jen proto, abych viděl mlhu z vrchu? Jenže, co když tam nahoře mlha není a já budu stát nad ní a spatřím slunce?!

Nedalo mi to a následoval jsem šipku.
Když už neuvidím nic než bílé cáry, alespoň se mi v tomhle počasí dobře dýchá. Doma mě čekají drobné povinnosti a tak je nechám ještě chvilku čekat.

Po chvilce jsem pochopil svojí rodinu a jejich nechuť k rozhlednám. Je to tak ... rozhledny jsou na kopcích. Sice tahle není na nějak extrémním kopci, ale pořád jen je to výš než odpočinková rovinka.
Trocha bahna, trocha vlhka ... svršky nacucané vodou a v botech louže. Pro tyhle radosti to všechno děláme. Abysme si mohli říct, že jsme se překonali, že jsme vstali z křesla a udělali jsme něco pro sebe. Přeci jen, když lehnu se smrtelnou rýmečkou, budu mít spousty času na čtení ;-)

Pod rozhlednou se honily tři holky na koních.
Vypadaly jako zjevení, když se z té mlhy vyhouply. Hráli si na strážkyně rozhledny a plným tryskem a pokřikem "Zachraňte rozhlednu, braňte ji!" vyrazily se smíchem kolem mě.
Bylo hezké pak v té bílé tmě poslouchat jejich chechot a dusot koňských kopyt. Neslo se to dlouho nad korunami stromů.

Vylezl jsem na vrcholek dřevěného stavení, rozhlédl se okolo a .... uviděl jsem mlhu z prostředku.
A vlastně mi to vůbec nevadilo. Alespoň mám důvod, proč se sem vrátit.
Zpátky už to bylo rychlé a veselé. Bylo to z kopce.
A když jsem dobíhal zpět k městu, doběhl jsem městskou dopravu. Oblečení skrz na skrz mokré, kosa na zádech ... dvacka v kapsičce. Nasedl jsem do ní a jel domů. Přeci jen nemusím přijít domů úplně mrtvý, no ne?

 

Mlžné ráno ...

Je to zvláštní, ale až dnes (když je podzim v plném proudu) si uvědomuji, jak moc nemám rád běhání v horkém létě. Dochází mi, že právě podzim je pro mě ideální běžecké období.
Má totiž atmosféru a tu pravou šťávu.
Miluji mlhy.
Rozběhl jsem se za město hned po ránu, protože výhled z okna sliboval zajimavé, mlhou zahalené výhledy. Určitě to znáte. Běžíte známou stezkou, ale díky mléčnému závoji vypadá ten kraj trochu jinak než obvykle. Někdy vypadá úplně jinak.
Pár desítek metrů přede mnou se mlha pomaloučku rozestupuje, nenápadně a potichu mě propouští do sebe, aby se zase pár desítek metrů za mnou uzavřela.
Připadám si, jakobych běžel v mlžném oku. A to oko občas zamrká a propustí ke mně záblesky ranního slunce.

Když jsem vyrazil, teploměr ukazoval něco málo nad nulou.
Pavučiny na keřích mají jinovatkovou výzdobu a vzduch je chladně vlhký. Dobře se mi dýchá, ne jako ten vysušený a horký nehybný vzduch léta, který mi občas připomene, že ještě stále mám v plících záblesky astmatu.
Podzimní přísun kyslíku je pro mě prostě čistší a dýchatelnější.
Nemusím si ho hlídat, nemusím se na tělo naladit, naladilo se samo. Můžu se zaobírat jen sám sebou a stavem v hlavě. Prý se tomu říká duševní hygiena. Vyčistit zuby, umýt obličej, učesat vlasy a při hodinové osamocené činnosti se zabývat svojí duší. Tentokráte si v hlavě přehrávám příběh, který se mi v hlavě rodí a jsem fascinovaný tím, jak obrazy sami od sebe přichází. Kombinují se, zapadají do sebe. Plynou a uklidňují mě tou samozřejmou jistotou.
Dostávám se do toho zvláštního běžeckého stavu, kdy nemusím vnímat tempo (no jasně, běžím strašně pomalu, jen co noha nohu mine, že ani srdce nemusí klepad do rychlejšího rytmu, ale mám to takhle rád). Myslím si na své věci, ale přitom vnímám bezprostřední okolí. Housenku na cestě přede mnou, velkého pavouka na křoví. Náboženské kulisy po cestě.

Přemýšlím, proč jich je vlastně tolik rozmístěno po polních cestách, ukrytých v lesích. Dochází mi, že jsou zde právě pro tento případ. Aby si malý člověk, provádějící svojí duševní hygienu na procházce za městem, uvědomoval svoje nitro. Že tu není sám, nekráčí po stezce jako jediný. Před ním tu bylo mnoho jiných a po něm jich bude ještě více. Cítím se tak napojený na okolí, že se ani trochu neleknu, když těsně vedle mě z křoví vyrazí dvojice bažantů a s hlasitým nadáváním letí nízko nad mojí cestou. Jsou krásní. Ocasní pírka jakoby mi mávala na rozloučenou. Trochu rozhořčeně, ale přeci jen hravě. Jen jim kývnu na pozdrav a omluvím se, že ruším.
Pomalu už se blížím zpět k městu. Potkávám další ranní lidi. Zastavuji a sleduji rybáře na druhé straně rybníka. Představuji si sám sebe na jeho místě a vlastně mu moc rozumím. I on si tam provádí svojí duševní rozmluvu. Sleduje vlnky na hladině, vnímá každé ťuknutí do návnady, ale myšlenkami je jinde. Možná dosáhl i toho meditativního stavu vyprázdnění mysli a nemyslí vůbec na nic.

O rybářích se říká, že jsou to tichý blázni. Nikdy mi nedošlo, že nám asi jde o jednu a tu samou věc. Jen oni se u toho tolik nezapotí a svým nefuněním neruší okolí :-)

Potkávám mladou běžkyni, moc hezky se na mě usmála a nesměle pozdravila: "Ahoj." O kus dál potkávám ve stejném tepmu otce a syna. Všichni se s vědoucím úsměvem, pokynutím ruky a krátkým zamumláním zdravíme .
Zase se cítím zařazený, mezi svými. Ikdyž v tomto kraji potřebuji pobíhat sám, moc rád potkávám podobně smýšlející lidi, běžící naproti. Protože ať už běhají z jakéhokoliv důvodu, vyrazili stejně brzy ráno jako já a věřím tomu, že se tam uvnitř sebe cítí stejně spokojení ...

Noční běžci

Zdá se, že to není opický klam ... moje město je stále více v pohybu ... v běhu.
Nemine den, kdy bych při rozhlédnutí se kolem sebe nespatřil běžící postavu. Alespoň koutkem oka. Běhají všichni. Malí, velcí, tlustí, tencí.
Běhají sami, běhají ve dvojicích.
Vypadají jako z běžecké reklamy ... ladní a krásní. Vypadají ale také jako před smrtí ... splavení a zarudlí. Přesto na nich vidím to odhodlání v očích. Toužící po změně.
Ať už má být ta změna jakákoliv ...
Mám ty běžíci postavy moc rád, moc rád je potkávám, moc rád je pozoruji.
Ikdyž třeba sedím u dětského hřiště na lavičce a skrze knihu kontroluji své mládě, cítím se s nimi být spojen.
Uvědomuji si, že jsem konečně našel sortu lidí, které rozumím. A to lidem rozumím opravdu málo :-) Ikdyž každý pocházíme z jiného kouta života, ikdyž každý máme svůj osud, ikdyž se nikdy nezastavíme a nepopovídáme si (jen si řekneme "Ahoj", když se v běhu míjíme), najednou se cítím zařazený. Chápající.
Jakoby nás obutí běžeckých bot spojilo neviditelným poutem a pochopením.
Chápeme to úsilí, chápeme to odhodlání ... zažíváme ho sami den co den.

A dnes jsem si uvědomil, že poslední dobou začínám poznávat další "poddruh" běžců. Noční běžce.

Syn začal chodit do školy, přineslo to do našeho života nové povinnosti a školní radosti. Domácí úkoly a večerní vystřihování písmenek. Také přišel podzim a slunce brzy vzdává souboj s tmou. Najednou je čas na mé krátké výběhy jen v noci. Jsem moc rád, že běžecký ovál mám vlastně za rohem.
Domácí úkoly jsou uložené do aktovky, dítko do peřin, pohádka přečtená (usíná u ni i žena má) a nastává čas, který mám určený pro sebe.
Rád se vzdávám pohodlí domova (ikdyž se dost často musím přemlouvat) a vyrážím na svojí chvilku, kdy třídím nepořádek v hlavě.

Ještě před rokem jsem na oválu v noci běhával sám. Bílé lajny dráhy slabě svítily do tmy, ozářené světlem lamp, které nám tu (nočním běžcům) správce nechává rozsvícené. Společnost mi dělávala leda tak kočka na vycházce, nebo měsíc na nebi.
Bylo vzácností, když jsem v deset večer potkal na dráze jiného běžce.
Dnes už je to jiné.
Nepamatuji si, kdy naposledy jsem byl na setmělém oválu sám.
Potkávám se s nimi už pravidelně.
S nočními běžci.
Není jich moc, ale jsou. Vždy jeden, nebo dva. Už rozeznávám jejich siluety a jejich běžecký styl.
Možná jsou to tátové jako já, rozbíhající rodičovské starosti.
Možná jsou to opuštění manželé, rozbíhající svoji osamělost.
Možná dělníci, kteří se vrátili z odpolední směny.
Rád si o nich vymýšlím příběhy. Rád si představuji jejich osudy.

Líbí se mi, jak si (možná nevědomky) dopřáváme soukromí. Jak se přizpůsobujeme společnému tempu a držíme stále stejné rozestupy.
Být co nejdále od sebe, nerušit toho druhého.
Nerušit "kruhy" toho druhého.
Mám rád ty své další stíny, kterým nikdy nevidím do očí.
Možná nejsou skuteční ... třeba jsou to jen noční tvorové, duchové ... ale přesto je mám rád.
Rád je tam potkávám.
Najednou se necítím tak nepatřičně a osaměle ... cítím se být součástí.
Zařazený.
Je hezké být bežcem a cítit, že v to nejsem sám ... rád patřím k nočním běžcům.

Rozběhávání bolístek ...

I když to dle aktivity na blogu nevypadá, stále běhám.
Možná ne tak často jako dřív, možná ne tak daleko, ale běžecké boty nesmutní doma v koutě a pavouci si vnich nedělají bunkry.
Něco se ve mně trochu změnilo ... ta potřeba poznávat okolí se zmírnila. Za necelé tři roky v poklusu už mám doběhnutelné trasy proběhané tak, že foťák sebou netahám. Nemám potřebu se s vámi dělit o úchvatné scenérie mých běžeckých tras. Hlavně proto, že když běhám za městem, běhám stále stejnými cestami a reporty by byly tak trochu jednotvárné ...
Hodně chodím na běžecký ovál na stadion za barákem.
Poslouchám mluvenou knihu, nebo jen tak kroužím po dráze sám se sebou, s myšlenkami.
Odběhnu si svých pár koleček a jdu domů.

Je to vlastně podobné tomu, když jde normální chlap na pívo. Dá si svých pár kousků u stolů štamgastů a za hodinu jde domů. Nic zvláštního na tom není, nic na co by se daly skládat chvalozpěvy.

Nerad bych, aby jste získali dojem, že mě běh najednou nudí, to ani náhodou. Stále v něm hledám uklidnění a relaxaci a stále dokola ji v něm nacházím. Stále tam všechny své potřeby nalézám a uspokojuji. Toto se jen tak nezmění a já jsem za to moc rád ...

Ozval se mi virtuální běžecký kamarád s dotazem, kdy si spolu konečně zaběháme. Vezme prý druhého virtuálního klučinu, nasednou do auta a přijedou na návštěvu.
Ať naplánuji něco moc hezkého a ukážu jim svůj kraj.
Trochu se mi orosilo čelo.
Nejenže mi to mírně narušuje moje introvertní ochranné pole, ale také hrozí odhalení pravdy, že jsem jen běžecký šourač a ne pravověrný namakaný sportovec.
A ke všemu jsem 14 dní nikde nebyl, protože si ukňouraně hladím naražená žebra, která jsem si pochroumal při přeletu přes řídítka koloběžky ... trapná záležitost, škoda mluvit. Naštěstí mě u toho nikdo neviděl ;-)
Je načase se do toho pořádně obout ... a bolístku rozběhat.
Počkal jsem si na dobu, kdy běžní lidé sedají ke zprávám, pustil si do uší Volání kukačky a opatrně vyběhl. Chtěl jsem to obrátit hned před vchodem. Otřesy při dopadu na vlhký chodník se přenesly do žeber a zkřivil se mi úsměv.
Tohle nepůjde ... ale nakonec šlo. Změnil jsem rytmus a výrazně ubral rychlosti.
Jen Kukačku jsem vypnul. Nedokázal jsem se soustředit na vyprávění o pajdajícím detektivovi. Pustil jsem si raději novou desku FINK.
Song Pilgrim mě dostal do té správné běžecké nálady.

Nikam jsem se nehnal. Doma jsem slíbil, že za chvíli jsem doma, že se jdu jen protáhnout. Potřebuji vyzkoušet, že už to půjde. Kdo mohl tušit, že pauza čtrnácti dní způsobí, že se tělu po pohybu bude stýskat?
Jasně žebra bolela, ale zkoušel jsem na sebe duševní habaďůru a snažil se tuhle bolest vypnout. Je jeden takový tip. Když tě něco bolí, prašti se někam jinam, budeš se soustředit na novou bolest a na tu starou zapomeneš.
Tak jsem se soustředil a sledoval, kde se co hýbe, natahuje.
Super! Tohle lýtko začíná nějak tuhnout, váznout. Mohlo by začít bolet, že? Pomaloučku jsem klusal, skoro se ani nezapotil. Myslel jsem si na pevnou vůli, na vytrvalost. Myslel jsem na ženu, která se mi směje, když skuhrám nad kdejakým otokem, výronem, zatrhnutým nehtem. Nechal jsem se předbíhat dalšími běžci, kteří také zavítali na ovál. Nenechal jsem se vyhecovat k rychlejšímu tempu, běžel jsem si stále to svoje.
Podvědomí povypínalo nervové zakončení, žebra jsem cítil, ale netrápily mě.
Běžci, kteří přiběhli po mně, zase odběhli domů a já zůstal opět sám.
Spokojeně si doběhl desátý kilometr a zastavil.
Najednou jsem nemohl pohnout rukou na straně, kde mám naražený bok.
Nemohl jsem si odplyvnout, protože sebeprudší nádech či výdech způsobil ostré píchnutí.
Sejití ze schodů jsem musel komentovat sprostými výrazy.
Tělo opět pozapínalo co vypnulo.
Jen žasnu nad sílou mysli. Co všechno dokáže.
Když člověk chce, dokáže věci, které by jindy vzdal hned na začátku.

Doma již rodina spala a když je probudil zvonek u dveří, neměli ze mně velkou radost.
Dostal jsem sprďana a prý ať si beru klíče.
Ani jsem nemukl.
Pod sprchou jsem se kroutil a pod peřinou jsem se vrtěl, abych nelehl na pálící bok.

Ale ten pocit ... to, že jsem běžel. Že jsem to nezvdal a odběhl mnohem víc, než jsem chtěl ... ten pocit mi za to stál.

Myšlenková inventura

Už delší čas se to ve mně srovnává a třídí, myšlenky se vynořují a nechtějí být zapomenuty.
Mám nějakou zvláštní potřebu zrekapitulovat si ty svoje dva roky v poklusu, roztřídit vzpomínky, ujasnit postoje a vyslovit názory na některé věci okolo.
Naskládat to vše do krabice od bot, převázat rozedranou tkaničkou a uložit na dobu, až jako nemohoucí stařec budu vzpomínat na roky svého mládí a čerpat z těchto vzpomínek sílu.
Vždyť právě proto vlastně ty svoje blogy píšu. Pro svoje budoucí já, pro toho seschlého stařečka, který s bolavými klouby myslí na dobu, kdy paměť ještě docela fungovala a tělo poslouchalo.
Takže můj milý starý Maaristaane, rád bych Ti teď trochu připomněl, co se s Tebou za ty dva roky vlastně dělo:

(ilustrační foto z knihy Fred Rohe .:. The Zen of Running ... zdarma ke stáhnutí: zde)

Asi jako každý muž, přesně uprostřed třiceti a čtyřiceti let, jsem se zastavil, rozhlédnul se okolo sebe, poplácal se po rostoucím bříšku a přemýšlel kudy dál. Postrčila mě (jako vždy) moje žena a to vhodně zvoleným dárkem k Vánocům. Rozběhl jsem se kvůli ní.
Svůj první zápisek na tomto blogu jsem zakončoval slovy:

"Můj cíl není být nejlepší, můj cíl není být nejrychlejší.
Nechci se s nikým měřit, nechci někoho překonávat.
Chci běhat jen pro ten pocit z běhu, pro to tempo.
Pro tu svobodu v myšlenkách a lehkost v duši."

Jsem moc rád, že jsem se té myšlence za celou dobu nezpronevěřil.
Propadnul jsem běhu a všemu okolo.
Dnes se spoustě věcí musím smát, ale když jsem tyto vzpomínky začal psát, slíbil jsem si, že budu upřímný a nevynechám ani ty mírně trapné záležitosti.
Každý člověk se vyvíjí, vyvíjí se samozřejmě i člověk běžící.
Začal jsem hltat každou zmínku o běhu. Pročítat blogy, kupovat běžecké časopisy. Objevoval jsem pro sebe celý nový svět. Běžecký svět. Se všemi jeho pravdami, mýty a pohádkami.
Propadal jsem pocitu, že potřebuji všechny ty úžasné věci, které v těch časopisech vidím.
Že bez nich nebude můj běh tím pravým během. Ano, mám běžecké kalhoty a triko, mám běžecké boty, ale jakoby to nebylo ono.
Žádný z těch "velkých" běžců přeci neběhá v oblečení, které se dá sehnat v obchodě, kde se prodává káva!
Za pár šupů.
Maaristaane, já se fakt cítil ošizený a nedoceněný! Plánoval jsem si, jak se budu postupně odměňovat a pořizovat si ty hezké a zářící běžecké oblečky a superdůležité hodinky měřící všechno. Jenže!
Peněz nebylo nazbyt, když se něco drobného našetřilo, něco velkého se v domácnosti pokazilo.
A já pomalu začínal zjišťovat, že o oblečkách to opravdu není. Srnkám v lese je úplně jedno, co má ten běžící člověk na sobě. I v běžném životě se celá moje malá rodina pomaloučku začala přibližovat k myšlence minimalismu života, vyřazovat z něj věci nepotřebné a tak vlastně i teď pořád běhám v těch stejných věcech jako na začátku. Ikdyž stály pár šupů, stále fungují a vypadají vlastně dobře.
Jen boty mě po šesti měsících naštvaly a začaly vypovídat službu.
Vzpomněl jsem si na všechny ty "dobré" rady v časopisech o tom, že boty se musí po 800 km vyměnit, jinak se běžec zraní, zlomí si všechny nohy a umře.
Vybíral jsem si nové, ale zase se něco v domácnosti pokazilo a na boty nezbylo.
Tak jsem je přelepil super pevnou stříbrnou páskou. No! A běhám v nich dodnes! Dva roky! Bez sebemenších problémů a to neběhám málo.
Pochopil jsem, že kupovat si reklamní časopis a katalog v jednom je prostě blbost a vykašlal jsem se na běžecké časopisy. To, co mě na běhu zajímá, v nich stejně nenajdu a aby ve mně nějaký časopis vzbuzoval touhu něco kupovat a ještě za ten reklamní letáček platit, mi přišlo postavené na hlavu.
Na hodinky jsem zapomněl už dávno.
Neběhám přeci proto, aby mě nějaký mechanický stroječek hlídal, peskoval nebo kritizoval. Svoje tělo umím poslouchat a vím, kdy mám zvolnit a kdy můžu přidat. A vzdálenost si umím změřit na mapě sám. Nepotřebuji to přesně na metr, kilometr sem, kilometr tam, komu na tom záleží? A rychlost? Jsem snad závodní běžec? Nejsem. Jsem kluk, který si vyběhl do přírody odpočinout a přijít na jiné myšlenky. Nejsem z těch, co si stále větší a větší rychlostí musí dokazovat svůj úspěch a pokrok.

(ilustrační foto z knihy Fred Rohe .:. The Zen of Running ... zdarma ke stáhnutí: zde)

Hodně čtu a četl jsem i o běhu.
Jako každý, kdo trochu přičichnul k běhání, i já jsem samozřejmě přečetl Zrozeni k běhu. Přišlo mi to fascinující, ale na mě dost velký sci-fíčko. Ale zažehlo to ve mně jiskru zájmu o běžecký minimalismus.
Svět sportovního obchodu se toho chopil ve velkém a všichni přecházeli na minimalistické boty.
Prý to odstraňuje běžecká zranění a člověka to více přiblíží k přírodě.
Pořád mi na tom něco nesedělo. Už ta podstata knihy. Prý je běh ten nejpřirozenější pohyb a naši dávní předkové (ještě před vynálezem luku a šípů) takhle zabíjeli zvířata. Prostě je uhnali.
Doprčic, co je to za blbost? Který idiot by se honil za srnou? Když může s tlupou vylést na strom u tůňky, počkat až predátor skolí srnu dychtící po vodě a pak predátora zahnat šutrama a srnu mu sežrat?
Ale vyzkoušet jsem to musel a i já měl období, kdy si to hopsal po poli bez bot.
Jako jo, blíž k přírodě mě to přivedlo, ale žeby se mi běželo nějak lehce, to opravdu ne.
Cítil jsem se vyjímečně, to ano, ale moc pohodlný to nebylo.
A minimalistické boty, které odstraní všechna běžecká zranění? I na to jsem v průběhu těch dvou let myslel.
Za celou tu dobu jsem neměl žádné běžecké zranění (hned ze začátku mě bolela kolena, ale to bylo tím, že jsem začal běhat ... zmizelo to po pár dnech) a přesto jsem na sobě neměl minimalistické boty. Čím to?
Postupem času jsem usoudil, že za běžecká zranění nemůžou boty (ať si myslí kdo chce, co chce), ale běžec sám. Prostě neposlouchá svoje tělo. Snaží se jít na maximum, překonávat sám sebe a ignoruje signály těla.
Jít na to pomalu je pro něj moc pomalu a pokud se výsledky nedostaví hned, všechno je špatně.
Jasně, že něco povolí, něco rupne. Tudy pro mě cesta nevede a nikdy nevedla. Mám běh spojený s něčím naprosto jiným.
Běh je pro mě souznění s tělem, ne boj proti němu. Tady je myslím ta chyba. Chybí pokora. Spousta běžců chce výsledky hned a za každou cenu. Ano, vůle a píle je obdivuhodná, ale za každou cenu? Místo ega je třeba poslouchat tělo. Je to pomalu a krátko? Nevadí ... časem to bude trochu rychleji a dál!
Když se stále častěji objevovaly rady, že na pětiprsťáky a minimaly si člověk musí zvyknout, že tělo si odvyklo přirozenému běhu a dlouho mu trvá, než se to znovu naučí, odradilo mě to. Noha se za ta tisíciletí prostě vyvynula jinak (vždyť třeba malíčky na nohách jsou menší a menší) a už prostě nejsou uzpůsobena na "přirozený" způsob běhu. A učit se pomalu rok běhat v botech, které mají odstranit něco, co jsem nikdy nezažil? Bojím se toho, že je to jen další obměna reklamního letáčku v trochu jiné podobě.
"Kruciš, jak jinak vám máme prodat nové boty, když už tu všechno bylo?!"
A tak stále běhám v těch svých slepených stříbrnou páskou a nedám na ně dopustit.

(ilustrační foto z knihy Fred Rohe .:. The Zen of Running ... zdarma ke stáhnutí: zde)

Tohle vše se mi dnes honilo při běhu hlavou.

Venku teplé slunce, ikdyž je zima již ve své půlce, a v duši klid a mír.

Přemýšlel jsem nad tím, proč běhám, co mi to dává.

Bilancoval jsem a hledal ty důležité momenty. Ujasňoval si a ubezpečoval se.

Co mi vlastně ten běh dává, proč to dělám? 

Je to jednoduché. Dává mi mě! Při běhu jsem se našel, vstal z popela a znovu ožil.

Naučil mě pokoře, skromnosti, lidskosti ... ještě nejsem u konce, stále je dost prostorů pro změny a sebezdokonalování, ale jsem na té CESTĚ.

Je to cesta k sobě a to mi dal běh.

Nedal mi určitou vzdálenost za určitý čas, dal mi klíč od mé vlastní duše.

A o tom ten běh je ... pro mě samozřejmě.

O sebepoznání ... o mně!

Sražena v letu ...

Už druhý den v práci přepočítávám kdejaké čudlíky a vrtáky. Záda shrbené, oči unavené ... inventura v plném proudu.
Člověku se o položkách a číslech i zdá.
A protože je venku nové roční období, zimní jaro, není důvod, proč nevyrazit ven.
Kolegyně mi nabídla odvoz za město, do hlubokých lesů, ať si prý doběhnu domů.
Některé nabídky se prostě neodmítají a tak jsem se nechal zavést do naší vysočinské divočiny.
Venku mlha jako v pohádkách, bláta jak na tankodromu.

Prostě nefalšovaná radost z běhu.

Sluníčko se snaží prokouknout přes tu záclonu, ale nedaří se. Vlastně to vůbec nevadí.
Takhle nějak si představuji kraj psa Baskervillského, jen tady z mlází vyskakují srny, ne psi.
Jeden srnčí páreček jsem překvapil nepřipravený.
Vyběhly na poslední chvíli.
Tryskem a vyděšeně.
Bohužel moc daleko nedoběhly.
Ve skoku tu první sejmul drátěný plot, omotoávající kol kolem lesní školku.
Takový ten vysoký s velkými oky.
Normálně se ta srna jakoby zastavila ve vzduchu v letu. Pak už se zmítala uvězněná v plotu.
Prorazila jej asi na pátý pokus.
Byl to zoufalý pohled na to, jak se tam zmítá a snaží se vyprostit.
Musela se škaredě potrhat.
Bylo mi ji moc líto ... a bylo mi moc líto, že jsem to vlastně způsobil já. To kvůli mně se dala na zběsilý útěk.
Radši jsem opustil vyšlapané stezky srn (kudy lidé nechodí) a znovu našel rozbahněnou cyklostezku.

Nemůžu tu srnu dostat z hlavy ...

(15 km)