Přivítání Slunce

Živím se jako prodavač a jak si určitě dokážete představit, v předvánoční čas máme trochu naspěch.
Pořád s někým komunikuji, pořád se o někoho nebo o něco starám.
Volám tam a z tama mi volají zpět, balím a posílám balíky a balíky přijímám a zase je rozbaluji. Poslouchám stížnosti přepravců na jejich zákazníky a poslouchám stížnosti zákazníků na jejich přepravce.
Jsem vlastně tak trochu jako barman. Opřen o pult naslouchám příběhům lidí a zůčastněně přikyvuji a nestranně odpovídám. Jen ten drink mezi námi schází.
Já si nestěžuji, mám svoji práci rád, ale někdy je těch lidí prostě moc. A když je jich moc, stávají se z nich upíři, kteří kradou veškerou duševní i fyzickou energii. Domů chodím vysátý a spát chodím s Hugem po Večerníčku. Předvánoční čas prostě není na prodejně zrovna dvakrát odpočinkový.

Když jsem šel večer spát, myslel jsem na Slunce. Že mi chybí, jak tak chodím domu za tmy. Mysl zatoužila po nabití a těšila se na sobotu. Snad se najde chvíle ...
Probudil jsem se sám od sebe před rozbřeskem a slyšel to volání. Do východu Slunce zbývá hodina.
Už jenom to rozhodnutí "jedu" do mě vlilo život. Kalhoty, bunda, klíče od auta, zvuk nastartovaného motoru, mlha na silnici, jarní teplo, město za zády, pole okolo, les přede mnou, vypnutý motor, šlápnutí do louže a připitomělý úsměv na tváři.
Na čelo čelovku, ale brzy už nebyla potřeba.
Jsem jediným lidským vetřelecem na doslech, dravec v korunách stromů to potvrzuje a varuje ostatní.
Stíny zalézají hlouběji do lesa, nebe se jasní a chystá se na příchod čerstvě narozeného Slunce.
Stoupám po kovových schodech po spirále rozhledny s nadějí, že mlha zůstala v údolí.

Zůstala!

Jakoby mi samotná Gaia přála a chtěla mi dopřád odpočinutí, připravila mi kýčovitou (ale krásnou) podívanou, kdy Slunce leze z mraků nad obzorem jako z peřin, protáhne se, ozáří mojí tvář, ukáže se v celé své kráse a zase zaleze do mraků nad sebou.
Skoro to vypadá, že to divadlo bylo určené jen pro mně, odměna za to, že jsem vstal a vydal se Slunce přivítat.
To vše podtrhují kousky mlhy, které se převalují přes kopečky a vrcholky stromů. Mírný vítr za zády před sebou tlačí hradbu, kdy člověk neví, co je ještě mlha a co už mrak a pomalu, stejně tak jako v tom divadle, zatahuje oponu a říká "Díky za potlesk, ale jeď už domů, probouzí se Ti tam rodina".
A skutečně, jen slezu dolů a podepíšu se do sešitu ukrytého v turistické schránce, už mi zvoní telefon a rozespalý syn volá svůj "autobus", který ho každé ráno odváží z postele na zádech do nového dne ...

Nabito, odpočato ... někdy se prostě vyplatí vstát dřív ;-)

Spadaným listím po Moravském krasu

Některé soboty jsou táhlé a unuděné a kupodivu ani knihy nejsou tím, čím by člověk rád ukrojil kousek dne. Občas mě tyhle soboty zastihnou i jinde než doma.
Sedím v cizí kuchyni, přikládám polínka do krbu a hledím do plamenů. Lucie zalehla kanape a s očima zavřenýma přemýšlí nad závažnými tématy našeho světa. No a Hugo? Hugo se zašil před čertama tetě pod sukni a přepočítává dobré i zlé skutky.
Není nic, co by mě drželo doma a protože jsme jen kousek od jeskyní ...

"Jdu na chvilku ven, někdy se vrátím", líbnu přemýšlející ženu na čelo a zmizím za dveřmi.

Po krátké jízdě zaparkuji auto u Skalního mlýnu a vyrážím na krátkou procházku po štěrkové cestě údolím, mezi skalami, stromy s opadanými listy a minimum lidí.
Dneska nechci na Macochu a další profláknutá místa. Dnes chci jít pořád dál a dál, rovně za nosem, tam, kde jsem nikdy nebyl, kam mě nikdy nikdo nevzal.

A protože tu není Lucka, která by mě okřikovala, ať tam nelezu, že se tam nesmí, tak hned si po pár metrech (při brodění Punkvy) vykoleduju mokré boty a vodou nacucané ponožky. Však ona ta voda zase vyteče, mám děravé běžecké boty, v nich se voda dlouho nezdrží.
No a když už mám mokro v botách, proč se nezasvinit celý, žejo!

S radostí malého kluka lezu do každé díry, kterou potkám, šplhám do kopců a po prdeli je zase sjíždím dolů. Poslouchám ptáky, hledám netopýry a je mi moc fajn. Když potkám opuštěné turisty, s úsměvem se zdravíme, protože víme ... i oni mají špinavé dlaně a jiskřičky v očích :-)
Trochu mě začíná bolet za krkem od toho, jak pořád civím do korun stromů a na vršky skal a do tváře dostávám malou křeč od toho klukovského radostného úsměvu.
Nikam nespěchám a nemám žádný konkrétní cíl. Jen jdu a vstřebávám tu krásu, ten klid. Drobné mezičasí ...

Nakonec mě ale reálný svět stejně dožene a to v podobě signálu telefonu, který se záhadným způsobem propletl mezi skalami a vysokými stromy.

"Kde jsi? To nebudeš bránit holým tělem svého syna před nájezdem pekelných stvůr?" moje líbnutí na rozloučenou nebylo asi dostatečně silné.
"Jojo, už jsem na cestě!" otírám si zablácené ruce do kalhot a o otáčím to zpět.

Stejně už se stmívá a kdoví, co z těch temných děr vylejzá po setmění ven ...

www.endomondo.com/Maaristaan

Rajbas 2015, aneb jak jsem zmrznul v autě

Nevím, jestli to máte také tak, ale já, když se pro něco nadchnu, hned se kolem mně začnou dít věci, které mě v mém nadšení podporují.
Když se třeba rozhodnu běhat a cítím potřebu kolektivu, v tu ránu někdo v našem městě založí běžecký spolek a ještě k tomu nedaleko. Jen přes ulici. A já mám hned kolektiv na dosah ruky.
Když dočtu knihu, venku je nečas a mně se nechce do knihovny, u dveří dvakrát zazvoní pošťák a doručí mi knihu, kterou mi zaslalo nějaké nakladatelství. Když začnu plánovat obměnu turistického vybavení, samozřejmě se v nejbližším velkoměstě koná veletrh, kde to všechno mají pohromadě a někdo tam nahoře (děkuji Pepíčku) nám přihraje vstupenky za hubičku. No a když se rozhodnu pro dobrodružné cesty, o kus dál se pořádá cestovatelský festival. Já už se tomu vlastně ani nedivím :-)

Použitá ilustrace ze stránek: http://www.freepik.com/ - jen jsem si ji trochu upravil ;-)

Není nad čím přemýšlet, ten festival se očividně pořádá jen kvůli mně, to abych do sebe nasál inspiraci. A tak začínám plánovat výlet. Když výlet, tak výlet se vším všudy. Žádný hrk tam a hned zase hrk zpátky.
Je potřeba vyzkoušet výbavu, kterou jsem našel u manželky ve skříni.
Je to stará skautka a k mému překvapení má doma schovaný spacák od Primy a krosnu od Gemmy.
Zapomněl jsem, že jsem jí to kdys (neznalý poměrů v outdoorovém vybavení) pomluvil a tak mi dá co proto, než svolí a spacák s krosnou mi půjčí. Stan sice máme, ale naposled se vrátil ze světa se zlomenou tyčkou a já jsem tomu rád. Na víkend hlásí prudké ochlazení a první sníh.
Přespím v autě! "Nechceš jet se mnou miláčku? Huga dáme k mámě a užijeme si romantickou noc v autě někde na nejvyšším kopci, to abychom měli pěkný výhled na východ slunce", lákal jsem Lucchu. Kupodivu nechtěla ...

Rajbas se koná v Blansku a tam já to znám. Narodila se mi tam Luccha.
Hned jsem tedy věděl, kde chci postavit auto na noc. Celých těch deset let, co jsem se svojí ženou a co navštěvuji Blansko, koukám na velký kopec, kde uprostřed lesů vyčuhuje vesnice a rozhlíží se z výšky do širokého kraje. Nikdy jsem tam nebyl, ale vždycky jsem se tam chtěl podívat. Tušil jsem krásný výhled. Konečně nastala ta pravá příležitost a já si v hlavě promítal suprové ráno s východem slunce, které mě tam čeká. Ale na to je ještě čas, před sebou mám celý den besed s cestovateli, kteří brázdí svět.

Shrnu to rychle, protože to se stejně musí zažít. Rajbas je skvělý! Lidi jsou tu strašně milý a vypravěči příběhů na pódiu tak inspirativní, že se celý ten můj den nesl ve znamení hlavy v oblacích.
Pokud jste někdo na podobném začátku cesty, jako jsem teď já, cestovatelský festival prostě musíte navštívit. Celý den jsem seděl na své židli a jen jsem vstřebával zážitky druhých.
Ten lezl celý život po horách, ta přejela Ameriku na kole, tamten šel pěšky do Španělska, tyhle holky jezdí do Sýrie a tamten sympaťák loví s foťákem divokou zvěř na Sibiři. Všichni jsou to obyčejní lidé, ale žijí neobyčejné životy. Prostě inspirace jako hrom a člověk má hned chuť všeho nechat a vyrazit.
Já se jen usmívám. Vždyť já jsem přeci už vyrazil a zažívám své malé dobrodružství!
Těším se na hvězdné nebe, které za chvíli budu sledovat z toho mého vysokého kopce a teším se na kafe, které si v autě na plynovém hořáku uvařím.

Nastal večer, program končí a já vyrážím k autu. Ze skla seškrabu jinovatku a začínám mít takové zvláštní pochyby, zda jsem si neukrojil příliš velký krajíc dobrodružného chleba. Ale vidina hvězdného nebe a brzkého východu slunce moje pochybnosti zažene.
V půli kopce jsem přes mlhu přestal vidět na cestu. Na okraji silnice postává dav srnek, ale místo abych si je užíval, bojím se, že mi sebevražedně skočí pod kola.
Kdybych si to zde před začátkem festivalu neprojel a nevybral si vhodnou osamocenou louku už za světla, teď bych v té mléčné tmě místo na spaní nenašel.
Představuju si Himaláje a jejich ztracené vrcholky hor v mracích a kontroluji, zda topení v autě jede naplno.

Zaparkuji nad srázem, odkud odpoledne bylo vidět do širého kraje, vypnu motor a zhasnu světla.
Nevidím vůbec nic. Tam, kde měla být vidět světla města, se převaluje mlžná peřina, s hvězdami je to úplně stejné. Začnu brblat nahlas, abych se v tom svém plechovém hotelu necítil tak sám.
Upravím našeho kombíka do podoby obýváku, připravím matraci z karimatky na jógu a starého dekového spacáku a vytáhnu zapůjčený spacák od ženy.
Trochu mě začíná děsit, že ten spacák má tu šustivou lesklou vrstvu i uvnitř a vzpomínám si na slova Lucchy, že ji v tom spacáku byla zima i v létě.
Svůj spacák, který se mnou prošel nespočet letních festivalů, jsem demonstartivně nechal doma. Jedu přeci zkoušet značkové vybavení!
Auto rychle chladne, ledové prsty jinovatky se pomalu plíží k oknům a zatínají své drápy do mého úkrytu. Na vaření čaje prdím a lezu do spacáku.
Je mi trochu smutno, mlhu si představuju jako živou bytost obklopující svojí oběť a tak si raději pustím čtenou knihu. Chytrý telefon je nejlepší kamarád každého opuštěného zádveřáka ... pokud mu tedy nezačně předčítat detektivní příběh, kde vrah krade lidem jejich útroby.
Mlžný démon má hned jasnější podobu.
Jsem ale velký chlap, jen tak něčeho se nezaleknu a v mobilu mám ještě jednu knihu.
Při povídání Dana Orálka o jeho Dlouhém běhu neklidně usínám ... a probudím se o pár hodin později a chvilku mi trvá, než si odpovím na svoji nevyřčenou otázku, proč spím sakra v mrazáku.
Moje ufňukanost má velké oči, venku je snad mínus dvacet.

Dlouho nad tím nepřemýšlím a s chladivým spacákem zalézám do toho stařičkého dekového spacáku, který mi doteď sloužil jako matrace.
Ve tři ráno se budím znovu a mám svého nočního dobrodružství plné zuby. Startuju motor a zapínám topení. Čumím do tmy a přemýšlím nad tím, co mě sem přivedlo. Pořád je zataženo a mně dochází, že nádherný východ slunce se asi jen tak konat nebude. Ulomím ledový krápník od nosu a myslím na vyhřátou postel, kde se rozvalují můj syn a moje žena.
"Kašlu na to, jedu domů!" A fakt jedu ...

Jedu pomalu a unaveně. Myslím na to, jak se mi žena doma chcechtá a posmívá se mým dobrodružným výpravám. Topení vyhřívá auto a moje rozmražené ego se mi začíná posmívat taky.
"Ty jsi mi tedy hrdina! Aby ti náhodou neumrzla prdel!", nadávám si a nakonec naštvaně zabočím do nějakého pole uprostřed cesty mezi Blanskem a domovem.
Zalezu do spacáku, zavřu oči a představuji si horkou koupel.
Probudím se o něco později, na obzoru je už vidět místo, kde se slunce (tak za hodinu) vyhoupne nad kopec.
Podívám se na hodinky a usoudím, že teď už je vhodná doba na návrat. Ještě stihnu ranní kafe s Lucií.
Když jsem přijel domů, Hugo zabíral mé místo v posteli a oba spali poctivým nedělním spánkem. Vlezl jsem za nimi a kradl jejich teplo. Něco zamumlali a byli rádi, že mě vidí. A já byl moc rád, že vidím je ...

Maaristanovo zádveřní poznání
Poznání první: Pokud skladujete spacák skoro dvacet let zmuchlaný v obalu, tak ho opravdu zničíte.
Výrobci vědí, proč říkají, že spacák se musí skladovat rozbalený. Když je zmuchlaný, tak se pravděpodobně z dutých vláken stanou vlákna placatá, nedostane se do nich vzduch a spacák pak neizoluje. Kdo nemá doma skříň jen na spacáky, tak není pořádnej zádveřák!

Poznání druhé: Kdybych nevymrzl, vůbec bych si to tak neužil ;-)

Jak "Běžící Maaristaan" začal mizet "Za dveřmi"

Běžící Maaristaan přestal běhat a začal mizet Za dveřmi ... jak jste si někteří asi všimli.
Možná stárnu a potřebuji zpomalit, možná mám jen krizi středního věku a místo milenky hledám jinou Cestu, jak z toho ven ;-) Běhám sice snad dál, ale běhám tak, že ani já už v tom mém pobíhání nenacházím velké téma ke psaní. Prostě nestojí za řeč, to moje běhání.
Začínám ale pokukovat po dálkách větších, mému běhu nedostupných.
Po takových, kdy člověk na záda nahodí krosnu a vyrazí.
Pěšky, vlakem, autem. Na koloběžce. Jedno čím, ale většinou tam přečká noc a ráno vyrazí dál.
Po takových dálkách já teď pokukuji. S klukem a se ženou, nebo jen tak sám, to se ještě uvidí.

Nebyl bych to já, abych se hned neobrátil na Google a nezačal hledat podobně smýšlející.
Narazil jsem však na jednu věc a to, že jsem na podobně smýšlející nenarazil.
Ne, nehledal jsem blbě, jen jsem hledal podobné usmrkance, jako jsem já.
Internet je totiž plný blogů profesionálních cestovatelů a větrem ošlehaných dobrodruhů.
Všichni jsou to zkušení a zdatní, jazykově vybavení, profíci, kteří umí nakoupit nejvýhodnější letenky (i s desítkami přestupů, které perfektně navazují) a cestují po světě s báglem lehčím sedmi kilo. Ti druzí jsou milovníci maskáčové barvy, oheň umí vykřesat i v oku uragánu, jí kořínky a nebezpečnou zvěř umí zabít holou rukou.
Nikde jsem však nenarazil na zápisky fotříka v nejlepších letech, který se v noci bojí v lese, do exotických zemí ho to netáhne, v krosně nosí knihu a deník a který je schopný se v noci vrátit domů jenom proto, že je mu venku zima a vůbec mu to nepříjde divný. Nenarazil jsem nikde na troubu, který se uprostřed divočiny kouká na displej telefonu, jestli tam není wifina ... co kdyby náhodou Hýkal toužil po spojení se světem?!

Někde jsem se dočetl, že pokud člověk narazí na příběh, který ještě nikdo nevyprávěl, je povinen jej začít vyprávět sám. Pro sebe i pro druhé. Dobrá tedy, beru to na sebe a začnu vyprávět příběh jednoho táty, který se před svojí čyřicítkou rozhodl, že bude chodit na dobrodružné výpravy a bude si je užívat, ne je jen přežívat.
Možná to bude trochu připomínat knihu "Nováček Bubáček píše deník", kterou kdysi dávno napsal Jaroslav Foglar a která nás seznamuje se skautským nováčkem, jemuž to táboření moc dobře nejde, ale bere ho s humorem a vášní. Snad vás svojí touhou po dobrodružství také občas pobavím.
Úplně nejlepší by ale bylo, kdybych se stal inspirací někomu, jako jsem já a ten někdo si časem také zabalil knihu do 70-ti litrového batohu a vyrazil si postavit stan někam Za dveře ...

Trhni si, podzimní depko!

Jako každý rok, když začne ze stromů opadávat listí a kraj zahalovat ranní mlha, padne na mojí hlavu podzimní splín a depka. Vidina zimy, sněhu a mrazu mě nedělá zrovna dvakrát šťastným.
A když na mě padne splín, obšťastňuji tím svojí rodinu.
Povzdychávám u telky, povzdychávám u knihy, povzdychávám u jídla.
Prostě jsem člověk na ranu a nepomáhá ani půlhodinový výběh za barák.
A když jsem na ranu, tak občas mé ženě dojde trpělivost a vyžene mě ven. "A buď tam alespoň půl dne! Kdo má pořád poslouchat to tvé brblání pod vousy!"

Sám jsem už nějaký čas na sobě pozoroval touhu po toulavých botách a tak začal plánovat.
Běžet se mi nechtělo. Když jdu běhat, do hodiny jsem doma a zase povzdychávám. Jít pěšky se mi taky nechtělo, protože to je pro změnu zase na dlouho. Mám doma taky přeci jen nějaké povinnosti ... rozečtenou knihu a tak. Takže zbývá koloběžka!

Sbalil jsem dva rohlíky, vydal se na vlakové nádraží a za drobný peníz se nechal odvést o pár desítek kilometrů dál, za rodné město. Mám zbytek dne na poznávání koutu kraje, kudy jsem nikdy nejel, nikdy nešel, nikdy neběžel. Domů se vrátím tím hezkým sobotním podzimem, který se dnes (jako na objednávku) u nás vyloupl.

Když se člověk rozhodne, že bude mít hezký den, má ve své moci, aby tomu tak skutečně bylo. Je potřeba sledovat ty jemné a drobné kousky a skládat je jako puzzle do podoby obrazu štěstí.
K těm kouskům patří paní za kasou na nádraží, která byla tak nadšená z mé koloběžky, až se za mnou vytvořila fronta. Pokračovalo to mladým průvodčím, který na všechny strany šířil optimismus a dobrou náladu a neváhal se zakecat s dvojicí důchodových babiček, které také vyrazily na výlet. Mám vlak rád, je v něm spousta času na sledování těch běžných a normálních lidskostí ...
Za okny vlaku stoupala mlha a než jsem vystoupil na místě určení, svítilo slunce jako divé.
Ano, když se rozhodnu bojovat s podzimní depresí, i pan Podzim si pro mě nachystá ty pravé kulisy, abych ho pořád jen nepomlouval.

Co vám budu povídat? Jelo se náramně. Snad poprvé jsem jel na koloběžce samotný, jen takovým tím pomalým turistickým vyhlídkovým tempem. Normálně používám koloběžku jako přibližovadlo do práce, kdy cestou vysadím syna ve škole, nebo jako doplněk k běhu. Taky je to výborný společník na akce "Skoč prosím tě do obchodu, došlo mi máslo." Ale abych s ní sám vyrazil na výlet, to ne.
Jsem spokojený, přesně takhle jsem si to představoval.
Do kopce si v klidu tlačím, po rovince se zvolna odrážím, no a z kopce ... z kopce si spokojeně postávám, usmívám se na všechny strany a silnice pod nohy sama odbíhá. Stromy po okrajích cesty jen odpočítávají ušetřené kroky. Ani batoh na zádech nevadí tak, jak vadí na kole.
Pohrávám si s myšlenkou, že na výlety už jedině s koloběžkou. Pořídíme ještě jednu ženě (syn už má), do batohu nacpeme stan, spacáky a další "zádveřní" propriety a jedeme. Feťácké endorfiny štěstí se očividně vyplavují nejen při běhu, ale i při trhání si nohou. Spřádání plánů na další cesty mi vydrží víc než polovinu cesty :-)

Jedu po cyklostesce, která vede po málo používaných silnicích mezi vesnicemi, po lesních cestách, po prašných polňačkách. Řeka, rybníky, srny, ptáci, padající listí, vůně podzimu. Všude liduprázdno, jen pár cyklistů a osamocených procházkářů. Cirkulárky na vesnicích oznamují sobotní odpoledne a štěkající psi mě doprovází podél svých vysokých plotů.
Po pár hodinách podzimní terapie dojíždím do míst, které protínají mé běžecké stezky a unavené tělo se začíná těšit domů. Vyklidněná hlava už nemá potřebu brblat pod vousy a i rodina mě vítá vřeleji.
Nakonec spolu jdem ještě na krátkou vycházku a mé nohy to berou jako záverečné protáhnutí.
"Jasně že se můžeš jít zase někdy sám projet." láskyplně mě pohladí žena po hlavě. Stejně tak, jako se hladí psíci, kteří se zaběhli a po pár hodinách se spokojení a ušpinění vrátí zpět.

Vyběhat si hlavu ...

Být tátou malého kluka je moc pěkná záležitost, ale co si budeme nalhávat, občas přijdou i chvíle, kdy má šťastný otec od rodiny chuť vydat se raději do hospody, než k domovu, kde na něj čeká žákovská knížka jeho potomka.
Žákovské knížky druháků totiž občas na svých stránkách schovávají (kromě hezkých známek) i velké černé puntíky se strohými a úsečnými vzkazy třídní učitelky.

Běhací táta má ale tu výhodu, že nemusí riskovat ranní kocovinu a může zamířit na běžecký ovál.
Protože Ovál ... moji milí ... Ovál, to je pan Psychoterapeut první třídy!

Jasně mohl bych vyřvávat na celý barák své káravé hlášky a hrát si na chlapa, který v životě nedostal ve škole poznámku, ale uleví se mi? Neuleví.
To já raději zavrčím do vousů, potvrdím mámin trest a když se sešeří, do uší nastrčím sluchátka, nazuji rozedrané boty a vyběhnu.
Nikam daleko, jen přes silnici na ovál, protože nemám náladu courat se někam daleko a ještě se soustředit na noční provoz. Kdepak, potřebuju rutinu.
Výplach mozku.
Popovídat si sám se sebou.
Probrat všechny ty nahromaděné myšlenky, protřídit je a zařadit do příslušného šuplíku lidského mozku.
K tomu je ovál přímo ideální.
Snad jen křeček v běhacím kole je o trochu blíž k myšlenkové nirváně ...

Během pár minut zapomínám, kolikáté kolo už běžím. To mi příjde důležité. Je potřeba přestat počítat a celé kolo si říkat: "Třetí, třetí, třetí ... čtyři ... čtvrté, čtvrté, čtvrté" Dnes to není o splnění plánů, časů, počtu kol. Není to čas poměřování se s někým, nebo sám se sebou. Dnes je to jen o kroužení v kruzích a hledání myšlenek. Běžím pomalu, s tichým dechem a nechávám se dohnat první myšlenkou.
Přidala se ke mně a vypráví mi, co má na srdci.
Neuběhne se mnou ale ani jedno kolo a hned se zase loučí s tím, že jsem na ni moc pomalý, že už zase musí pádit. Nahradí ji myšlenka další, ale ani ta dlouho nevydrží, té naopak přijde mé tempo příliš zběsilé.
A tak se u mně střídají, chvilku se mnou běží bok po boku a pak se zase rozloučí, to aby uvolnily cestu další. Pomalá a tichá hudba vytváří příjemnou atmosféru, tělo běží na autopilota a neptá se, zda ještě můžu či nemůžu. Nabralo takovou rychlost, abych nemusel přemýšlet nad únavou, stačí mi se jen dívat pár metrů před sebe a následovat bílou, nikdy nekončící lajnu po pravém boku ...

Najednou už není potřeba běžet. Zastavím, culím se jak debil a černý puntík je jen nicotná tečka na papíře. Doma rozněžněně nakouknu do dětského pokoje, vypnu mluvícího Tolkiena a málem že s hrdostí v duši si povzdechnu: "Tak můj kluk má svoji první poznámku" ...

Třebíčský půlmaraton aneb boj se sebou sama

Na Třebíčský půlmaraton jsem se přihlásil už někdy před koncem roku.
Volná čísla ubývala rychle a já přeci nebudu chybět na závodě u nás doma! To přeci nejde!
A taky jsem měl takovou najivní představu o tom, že svědomí zavelý a já začnu zase pořádně běhat. Alespoň obden a ne jednou do týdne, jak to poslední dobou je. Že příjde kýžený restart.
Jo ... houby.
Většinou jsem zůstal doma u rozečtené knihy, u večeře nebo u rozestlané postele. Za město jsem vyběhl většinou o víkendu a to svým typickým tempem, při kterém šmíruju veverky a fotím první příznaky Jara.
Čtrnáct dní před termínem jsem začal sýčkovat a vymýšlet zlomené ruce a nohy. Vzdát to nemůžu, protože jsem domluvený s NÍ a s NÍM, že poběžíme spolu a že si to užijeme.
Nikdo to nevyslovil nahlas, ale všem bylo jasný, že se tam chystáme honit jako blbci, abysme tomu druhýmu natrhli triko.
Týden před závodem jsem se donutil k jednomu delšímu výběhu a myslel jsem, že umřu.
Dopr....
Takže to by bylo z návodu "Jak se nepřipravovat na půlmaraton" asi tak vše :-) Splněno do posledního puntíku.

A je tu ráno před startem a já jsem obdivuhodně klidný. Vlastně se moc těším, smiřuju se s natrženým trikem a jen si říkám: "Hlavně to doběhni.".
Manželka mi mezi dveřmi povzbudivě řekne, že pokud za NÍM doběhnu o velký kus, tak jsem břídil a že JI stejně nemám šanci dohnat (no, nemám). A že jsem měkota, která se numí pořádně kousnout a zabrat (ví jak na mě, holka).
Pln emocí a se soundtrackem z Rockyho v mysli jsem nasedl na koloběžku a vypravil se na druhý konec města, na místo závodu. Jízdu na koloběžce beru jako rozcvičení před během a tak jsem asi jediný, kdo si tam pak opřený o zeď čte knihu místo toho, aby cvičil běžeckou abecedu a plýtval svými silami :-)
Je krásně, sluníčko pere jak divé, všude jsou hezcí lidé v přiléhavých trikotech, úsměvy, dobrá nálada, prostě super.
Občas s někým pokecám, nikdo nemá natrénováno, každý má za cíl to jen doběhnout ... jasně, to vám tak žeru ... to JÁ jsem jediný, kdo tu nemá natrénováno .-)
START.
Ti moji dva vyrazili jak splašení, jako bysme neměli běžet 21 km, ale jen támhle za roh.
"Pomalu, jen pomalu" říkám si, ale tak nějak si je pořád držím u těla.
Když na prvním kilometru doháním nejlepší holku z okresu, dochází mi, že takhle to nepůjde a zařadím se do hloučku, který kopíruje každý její pohyb a využívá její zkušenosti. TI dva pádí dál.
První táhlý kopec s hloučkem držím tempo, srovnávám dech, běží se mi parádně a jsem nadšený.
Cccc ... a já se bál, že když se čtvrt roku nepřipravuju, tak to nebudu umět, vždyť je to jen 21 km! Brnkačka.
O asi dva kilometry dál jsem tu nejlepší holku ztratil. Něco do ní vjelo a utekla :-( I se svým hloučkem.
Ale předběhl jsem JEHO! Ha! Super! Úplně se vznáším.
Na otočce, na druhým krpálu, kde mám možnost sledovat běžce za sebou, ho nikde nevidím.
Jupí! Odpadl ... tak ještě zbývá ona!
Jsme v půlce a za chvíli se napojíme na stejnou trasu a poběžíme to ještě jednou. V hlavě se mi objevují ty náročné úseky a bere mi to náladu.
Já už nechci! Proč to vlastně dělám?!
Najednou mě začne předbíhat spousta lidí. Tu dva, tu tři, najednou skupinka asi pěti ladně sprintujících borců.
Co je?!
Běžím pořád stejným tempem a všichni najednou zrychlujou? Strašně mě to sebralo, nejraději bych lehl na mez, poplakal si a čuměl na mraky. Jenže mraky žádný nejsou, jen pražící Slunce.
Trhněte si ... mám ještě půlku před sebou, už nemůžu, já se tu s vámi prostě honit nebudu!
A pak většina zahne k cíli a mně dojde, že jsou to desítkáři a finišují před koncem.
To je nápad, pouštět rychlíky na krátkou vzdálenost do stejného závodu :-(
Ale psychicky jsem z toho předbíhání tak na dně, že ten kopec, kde jsem se v prvním kole tak statečně držel nejlepší holky v okrese, málem nevyběhnu.
Těším se nahoru a hlavně na seběh dolů. Při něm si musím odpočinout, využít toho, že to poběží samo.
"Vzum" ... to kolem prosvištěl ON.
Co? Cože? Ale ON měl být přeci odpadlík. Mrtvola! Ten, kdo je DALEKO za mnou!
Už je přede mnou a vzdaluje se a vzdaluje se a ... už ho nevidím.
Proč! Proč jsem tady?! Proč neležím doma a nečtu si? Proč jsem si nevyběhl sám do lesa a neposlouchám zpěv ptáků? Já se na to prostě vykašlu!
A pak se přede mnou zjeví hologram mé manželky, tetelí se v žáru a v prachu polní cesty a s úšklebkem na mě promluví. Povídá mi, že jsem bačkora, která se neumí kousnout a že nemám chodit na závody, kde jí jen dělám ostudu.
Míjím kudrnatou holku, která přešla do chůze, zatleskám ji a povzbuzuji ji "Pojď, to dáme".
Jen se na mě divně podívá a po chvíli mě předběhne. A pak ji minu znovu.
To se stane ještě párkrát, než ji definitivně naštvu a ona raději sáhne do zásob svých sil a zdrhne.
Využívám ji jako svého vodiče a držím se ji a budu se jí držet po zbytku závodu.
Mu..sí..m  vy..dr..žet.
Další krpál před občerstvovačkou.
Ha! Támhle nahoře je ON!
Už nemůže! Určitě už nemůže!
Já ti dám, že se neumím kousnout! Tak se koušu a snažím se. Na vrcholu (tam, kde jsem ho viděl) odpadávám. Naštěstí tam nějakej chytrolín fotí mrtvoly ploužící se do kopce a tak nepřecházím do chůze. Přeci nebudu mít jedinou fotku ze závodu při chůzi!
Na občerstvovačce si dávám pomeranč. Děcka! Lepší pomeranč jsem v životě nejedl. Mám chuť se vrátit zpět a jen do sebe cpát jeden pomeranč za druhým.
Ale ne, teď ne. Začala válka. Chci doběhnou kudrnatou a pochválit ji, že je skvělá a chci doběhnout JEHO a říct mu, že je chcípák.
Těch pět kilometrů do cíle si už moc nevybavuju. Vím, že se snažím povzbuzovat jak ty, které předbíhám, tak ty, kteří předbíhají mě.
Zdravím turisty na procházce a tleskám kytarystovi pod stromem (byl tam, žejo?).
Když zpomaluju, dřevění mi stehna, úplně v nich vibruje a tak raději zase zrychlím.
Honím se za NÍM a zkracuju vzdálenost.
A ON ne a ne odpadnout :-(
Už je vidět cíl, jen oběhnou to trapné kolečko, umřu, já tam nedoběhnu, normálně se tady složím a prdím na to. Kudrnatá předběhla JEHO, já HO prostě NE DO ŽE NU.
Má to už za sebou, je tam ... ještě tenhle roh oběhnu, cílová rovinka, před očima černý tunel.
Teď se tady zhroutím před koncem, všichni to uvidí a budu slavnej.
ONA sedí před cílem povzbuzuje, tleská.
KONEC!

Kde je jídlo, dejte mi najíst! Hrozinky, banán, pomeranč, KOBLIHA (!) ... všechno ve mně mizí.
Rozlévá se ve mně ten příjemný pocit.
Už nikam nemusím, jsem tu. Úleva, napětí stéká z těla na silnici. Sůl po celém těle, spálený obličej od Slunce. A ten pocit! Uf. Plácáme se po ramenou, sdělujeme si navzájem zážitky.
Jsme na sebe hrdi.
ONA nám utekla o 12 minut. Neskutečná frajerka.
Sedím na zemi a dochází mi, že kvůli tomu běháme. Kvůli tomu pocitu, když doběhneme. Kvůli té hrdosti. To trápení je zapomenuté, zůstává jen radost a nadšení. Výborný závod!

Vy DVA, takže kdy zase někam poběžíme?
Mám tu něco nevyřešené ;-)

Ve smečce ...

Už to bylo asi potřeba. Přestat být běžeckým poustevníkem. Vlkem samotářem.
Netvářit se, jako jediný běžec v okolí a vyběhnout za město taky s někým jiným, než jen se svými myšlenkami a dalšími schizofreními osobnostmi.
Ikdyž si dovedu sám se sebou dobře pokecat a mám si co říct, přeci jen ... lidi jsou lidi.
No a tak jsem si domluvil běžecké rande s holkou z rodiny a s jejím mužem.
Všichni tři jsme se nahlásili na Třebíčský půlmaraton a tak je načase začít trénovat a otestovat trať. Rosničky slibovali sněhový blizard, ale vycházející Slunce je usvědčilo z věštění z koule.
Kdepak, dnešní den bude krásný.

Výhoda samotářského běhu je ta, že si běhám jak je mi libo. Pomalu, rozhlížím se po okolí, zastavím se u kdejaké myší díry, fotím zajíce a srny, šmíruju dravce na poli.
Prostě se flákám.
Běhání ve smečce je trochu jiné. Obzvlášť, když ji vede ženská s ambicemi závodníka.
To se najednou musím soustředit, abych nedýchal jak uhnaný kanec a snažím se držet společné tempo. Dost brzy mi je jasné, že pokud s touhle holkou na závodu budu chtít držet tempo a nedoběhnout s půlhodinovým spožděním, tak to bude asi bolet.
Ach jo.
A tak si tak běžíme, oba kluci vlajeme za holkou a místo povídání na sebe křičíme, abysme se na tu dálku slyšeli. No tak teda jo, tak já se teda nebudu flákat, doběhnu ji a budu si užívat běhu ve smečce.
Má radost, mrcha ... a přidá do kroku.

Naštěstí to nemá dlouhé trvání a je tu "pauza".
Špláme na rozhlednu, já nastavuji svoji tvář vstříc k nebi a z kosmu se snažím nabrat dostatek energie na cestu zpátky.
Naštěstí už je to z kopce.
Při mluvení už tolik nefuním a mé věty už nejsou jen jednoslovné odpovědi :-)
Vlastně už je to lehký, rychlý a pohodový. To asi to nabití z kosmu.
Už se můžu i usmívat, protože ten křečovitý výraz z obličeje mi zmizel.
Zas je tu město, vrátili jsme se zpět. Asfalt, baráky, lidi. Odpojuju se, oni jsou už doma.
Za rohem uberu rychlost na polovinu a setřu pot z očí.
Na ten krpál, který mám pod barákem, ukážu prostředníček a s klidným svědomím ho výjdu pěšky.
Doma vlezu do horké vany a hodně dlouho z ní nevylejzám.
A zítra ... zítra ze mě zase bude běžecký vlk samotář a budu se zastavovat u kdejaké myší díry, fotit zajíce a srny a šmírovat dravce na poli ... moc díky vy dva. Bylo to fajn ;-)

Bílá, nikdy nekončící čára

Zase sám, po setmění.
Roztátá vrstva sněhu příchodem noci znovu umrzala, nebe zářilo tmou a hvězdy poblikávaly zimním souhvězdím. Vítr se opíral do rozehřívajícího se těla, v jednom úseku běžící tělo brzdil málem až k zastavení, v druhém nutil do rychlého tempa.

Odmetené jen dvě dráhy, roztáté a prošlapané denními běžci. Uprostřed rovná nekončící čárá (oddělující trať), mířící vpřed, rychlá jako běžec sám.

Čepka naražená do očí, šátek zakrývající ústa tuhnul zmraženým dechem. Těžké oddechování, ztěžklý krok, lehká hlava a vznášející se myšlenky.
Byl to jen obyčejný den, jen pár kol a zase zpět mezi lidi. Do světla a tepla.
Takový byl plán.
Prudký nával větru se snažil přehlušit text písně, znějící ve sluchátkách:
"Jsi smutná, když jsem k tobě chladnej a ven chodím radši sám ... " a ten hlas v hlavě, toužící po pohodlí, našeptávál a lákal domů.

Nohy se zastavily v cíli, uběhnuvší svojí porci kol. Ale ta bílá, nikdy nekončící čára si dál běžela tu svou. Mysl běžela s ní.
A tak se nohy znovu daly do pohybu, snad honící se za snahou dostihnout pádící myšlenky.
Oči se upnuly k té svítící přímce a krok za krokem dopadal o další kus dál. Byla mapou, ta bílá čára. Neomylně vedla vpřed. Uhranula, zhypnotizovala. Odvedla pryč únavu, zahnala touhu po světlu. Po horké vaně. Teplém pokoji.
Byla mlčenlivým společníkem. Nesoudila, nenamítala. Jen tu byla a vedla dál a dál.
Oči ji nespouštěly ze zřetele, stala se jediným přítelem této opuštěné noci.
Dopadající boty ji jen letmo hladily.
Nikdy nekončící bílou čáru ...
Je tam stále.
Pro mě.
Pro Tebe.
Pro nás ...

Tři roky ...

... a stále běžím.