Sprcha na oválu

Včerejší parný podvečer jsme celá rodina využila ke společnému sportování.
Máme na návštěvě nejlepší chůvu na světě - dědu, který nám dělal podporu a hlídal divokou zvěř.
Protože bylo fakt vedro (přes třicet kolem půl osmé večer) a nám se nechtělo plahočit se betonovým městem, vyrazili jsme na ovál, který máme hned za barákem.
Nikde nikdo, všichni u vody.

Hugo byl statečný a půl kola dal s námi.
Pak odpadl, našel něco k prozkoumání a na nějaký pobíhání se nám vybodl.
Celou dobu nám potom fandil.
Po pár kolech jsem shodil boty a běhal po trávníku bos.
Krásně hustý trávník, ideální na bosé nohy.
No nebavilo mě to dnes dlouho a raději jsem se přidal k Hugovi a povzbuzoval Lucchu.
Vydržela to potvora dlouho. Ne, ona mi prostě nedovolí být v něčem lepší! :-)

Pak se tam ukázal správce, lýtka jako hovado, zdvořile nás pozdravil a pustil nám zavlažování trávníku.

Kdybych se měl někdy stát bezdomovcem, vím, kam budu chodit pod sprchu :-)
Hugíno se urval ze řetězu a my se bavili.

Prostě krásný společný sportovní podvečer.

R.I.P. New Balance ...

Umřely mi moje první běžecké boty :-( viz: Prvni boty
A to prosím po šesti (6-ti!) měsících!
Rozpadla se jim pata a pod "postrováním" je nějaký plast, který mi rozedral nohu do krve.

Domů jsem v neděli tak tak dopajdal.

Jsou to tedy pěkný škráby, šunt nekvalitní, mrdky nespolehlivý a je mi z toho smutno ... měl jsem v plánu je prošoupat, proběhat podrážku a pak je se ctí zarámovat a v dílně vystavit na zeď jako památku na běžecké začátky, ale takhle?! Copak si to zaslouží?
Doklad samozřejmě nemám a popravdě, hádat se s prodavačkou o tom, že v běžeckých botách přeci nemůžu běhat, se mi moc nechce.
Prasátko je prázdné a kručí mu v bříšku, tak jsem botám udělal akutní operaci a zalepil je náplastí.
Nemyslím si, že je to dokonalé řešení, ale zatím běhají ...

Nemáte někdo zkušenost s těmito? Vydrží alespoň sezónu?
Adidas Kanadia 4 TR M

O jiných cestách

Neznalý člověk by řekl, že pravidelné pobíhání se zákonitě musí stát stereotypem a tak trochu nudnou záležitostí.
Stejné trasy, stejné pocity ... však víte, jaké to je s opakovanými činnostmi.
Ať je ta laskominka jakkoliv dobrá, když ji máte každý den k snídani, ztratí pro vás tu exkluzivitu.
Pobíhám už půl roku a stále jsem se pohybu nepřejedl.
Nastaly sice chvíle, kdy jsem měl pár dní po sobě půst, ale o to více jsme si při další porci pochutnal.
Možná je to tím, že si dokáži dát pokaždé jinou přílohu.
Ikdyž běžím již prošláplou známou stezkou, vždy z ní někde seběhnu a objevuji jinou, protože se moje duše brání točit dokola.
Nechce poznávat každý kamínek na trase a druhý den běžet znovu okolo něj a sledovat, zda ho někdo neodkopl o pár metrů dál.
Chce poznávat jiné kamínky, jiné díry pod nohami a jiné stromy u cesty.
Fascinuje mě to poznávání "vlastně známého".
Tento týden mám ve znamení městského běhu ... zničeho nic se mému JÁ nechce do dálky mezi lesy a polní cesty a vyhledává neznámé v rodném městě.
Už poněkolikáté běžím podél řeky a skal, když se tam najednou objeví nová odbočka.
Jasně, že tam byla i před tím, ale duše ji ještě nepotřebovala a tak pro ni neexistovala. Síla myšlenky ji vytvořila až ve chvíli, kdy bylo potřeba trocha jiného koření k zážitku.
Vedla nahoru na skály a z ničeho nic se z obyčejné cyklostezky podel řeky stala úzká pěšinka v "horském" prostředí.
Nadšení je odměněno novým pohledem na město a najitím dávno ztracené vzpomínky na dětství.
Už jsem tu kdysi byl a na vrcholu nejvyšší skály četl upomínku na dva neznámé malé kluky, které tato skála připravila o život.
Vybavil se mi ten dávný pocit zděšení ze zjištění, že člověk nemusí zákonitě umírat jako starý člověk.

Vybíhám do svého světa ... bavím se se svojí duší a užívám si své tempo.Relaxuji a nabíjím se pohybem, hraji si s myšlenkami a vytvářím jiné reality.
Běžím a cítim se živý.
Vybíhám z lesa a napojuji se na cestu jinému běžci.
Jsme jak šťastní psi, kteří na prázdné návsi potkají druhého vořecha.
Zavrtíme pomyslnými ocásky, štěkneme po sobě pohledy a místo vycenění zubů po sobě hodíme úsměvem.
Přídáme do kroku a honíme se podél plotu.
Starý šedivý vlk a mladé štěně hrající si na velkého.
Jak to tak bývá, vlk dá štěněti lekci a pak si s hlasitým radostným vytím běží po svém, občůrat své patníky.
A štěně radostně poskakuje domů s vědomím, že vše je tak, jak má být ...

Znovu v Moravském krasu

Už skoro čtrnáct dní jen tak pobíhám od nikud nikam.
Z práce nebo do práce, ráno nebo večer, jen krátké trasy s nevalným pocitem uspokojení, takové to upocené nic, aby se neřeklo.
Chyběl mi dlouhý výběh, výplach mozku a duševní rozmluva sebe se sebou.
Chyběl mi ten klid a mír v duši a hromadila se ve mně taková divná nervozita ... zvláštní duševní tik, neurotické škubnutí okem.
Konec hektického týdne byl pomyslná tečka.
Odjeli jsme na venkov a slavili rodinné kratochvíle.
Dnešní nedělní ráno jsem sobecky využil pro sebe, rodinu nechal napospas ranímu rozmrzelému rozběhu a vydal se dobít si vnitřní baterie.
Bylo po celonočním dešti, čistý a voňavý vzduch, který v plících vyloženě chutnal.
Seběhnu kopec a jsem na rovné cestě přímo do Moravského krasu.

Ještě je brzy a turisté zatím lezou z postele a dávají si první kávu.
Běžím kolem penzionu, kde si na terase čtou starší manželé noviny a s úsměvem mi přejí dobré ráno.
Je krásně vlhko a ptáci jsou hlasití.

 

Už jednou jsem tento kraj probíhal a tak dnes měním trasu.
Zamířím ke Kateřínské jeskyni a pak dál za ní, hluboko, kam moc turistů nechodí, nejsou zde stánky s párky.
Jen cyklisté vědí jak moc krásný to tam je.
Po čase se otočím a běžím zpět.

Rovina mi přestává stačit, ty stráně všude okolo mě lákají a svádí.
Na rozcestí koupím pohled rodině (cítím trochu výčitky, že já si tu užívám a je nechal doma) a podlehnu naučné stezce na Macochu.

V půli toho vytouženého krpálu docházejí síly, ale za chůzi se nestydím a svižně pokračuju lesem dál. Jsem trochu zklamaný, čekal jsem, že z vrchu bude vidět do dáli a že se budu kochat, ale kochal jsem se jen kluzkými kamínky na cestě.
Je mi krásně, zase se mi v těle rozlil ten pocit, kvůli kterému vlastně běhám.
To dětské nadšení z dobrodružné výpravy a radostné myšlenky přerostlého kluka.

Nad Propastí už bylo hejno turistů a spousta cizích jazyků.
Brzké ráno přeskočilo do dopoledne a kraj se začal hemžit lidmi.
Nastal čas se vrátit domů.
Seběh zpět do údolí mi dělal trochu problémy, moje krosové boty nejsou moc dělané na kluzké ušlapané kameny a svaly začínají trochu pobolívat.

Začínám být opravu zvědavý na svůj první závod, který mě zde čeká v září.
Představuji si, jaké to bude běžet tudy s pár stovkama dalších běžců, slyšet kolem sebe hlasité oddechování a cítit cizí pot ve vzduchu.
Vlastně si to nedokážu představit.
Ale asi to nebude tak klidné jako dnes.
Pokud bude v den závodu opravdu horko, tak zde, na tomto místě, bude moje občerstvovačka.
Voda je krásně ledová a čistá, a namočený šátek na hlavě prostě musí vynahradit vodu z houbičky :-)

Na hranici mezi dvacátým a jednadvacátým kilometrem, u továrny ČKD, se mi zničeho nic zahuhlal svět a tělu vypnuli proud.
Došla energie, nohy přestaly běžet a mozek se resetoval. Jakoby to vše bylo signálem přírodě, začalo pršet.
Jemný rovný déšt, který mě pomalu zchladil a vydržel se mnou ty zbývající kilometry v chůzi až domů.
Nijak mi nevadil, skoro jsem jej nevnímal.
Pod kopcem se s mojí unavenou industriální duší rozloučili železní chlapíci.