Opuštěný ostrov na poli

Někdy je člověka plno. Po okraj. Plná hlava, plné srdce.
Emoce, myšlenky, radost, smutek, naděje, zklamání, touhy, sny. Vyberte si dle svého, co je vám bližší, co je vám akutnější. Do plného člověka se toho už moc nevejde, je třeba mu odlehčit.
Taková (jakoby) duševní hygiena tomu říkám.
Někdo jde na pívo, někdo se zřídí sportem. Někdo jde za holkama a někdo za klukama. Někdo zajde na diskošku a někdo do kostela. Co člověk, to řešení.

Je jen na nás, kterému řešení dáme přednost, je jen na nás, jakou formu vyprázdnění použijeme.
Já jsem se rozhodl, že se půjdu projít.
Se svým novým úžasným batohem Lowe Alpine. Se stanem. Se spacákem a karimatkou. S deníkem a knihou. Sám se sebou. Se svými myšlenkami a se svými představami.
Bezcílně jít za nosem, nechat se zlákat stezkami srnek a lesních bytostí, s úmyslem se ztratit a nikoho celičký den a celičkou noc nevidět. Nikoho nepotkat.
Úkol v dnešní době skoro nemožný, obzvláště, když se mi nechce cestovat někam daleko do divočiny a vydal jsem se proto jen za humny.

Třebíčsko je krásný a specifický kraj. Člověk újde pár kilometrů a ocitne se ve světě lesů, polí a lesních ostrůvku mezi těmi poli. Představte si velké obdělávané plochy zemědělců v mírných kopcích a tu a tam rozeseté vystouplé ostrovy poseté malými i velkými kameny, porostlé trávou a stromy a obývané zající, srnami a divočáky. Sem tam koroptev a bažant. To je můj kraj ... směrem tam někam mezi severem a východem.

Jdu, nikam nespěchám, poslouchám zpěv ptáků, čutám do kamenů na své cestě, sem tam utrousím nějaký ten pozdrav lesní zvěři, občas něco prohodím sám k sobě. Nadlehčuji batoh, protože nejsem zvyklý chodit s malým domovem na zádech. A trousím cestou ten svůj přetlak. Opouštím cesty turistů a zamířím mezi stromy. Přecházím zoraná a znovu uválená pole. Jedinou známkou po lidech je právě ta strojem obdělaná půda a sem tam trčící posed myslivců, který s mírnou dávkou fantazie připomíná Endrmana z Minecraftu. Být tu s Hugem, hned by jsme vyhlíželi chroptící zombíky.
Občas se zastavím, sednu na kámen a rozhlížím se kolkolem. "Tady by to šlo", říkám si, ale po chvíli vstanu a nestálý, znovu pokračuji v chůzi. Až nakonec z toho dalšího šutru sice vstanu, ale opravdu zůstanu. Batoh opřu o strom, bradu položím do dlaní a koukám před sebe. Koukám minutu, koukám minut pět.
Čtvrthodinu, půlhodinu ... něco k hodině.
Vykutám v hlíně díru, založím ohniště. Postavím stan.
Složím hlavu do dlaní. Pozoruju nedaleko poskakující zajíce. Pasoucí se srny.
Nikde ani človíčka. Opuštěný ve velkém kraji.

S ohněm čekám na setmění, kafe si vařím na malém turistickém vařiči.
Usrkávám z plechového hrníčku, poslouchám přírodní ticho, ve kterém je tak moc příjemných zvuků.
Skoro se to dá nazvat meditací, ale já vím, že jen čumím do blba. Snažím se na nic nemyslet, přesto rozmlouvám s tím klukem uvnitř sebe.
S přicházejícím hladem přivítám stmívání a křesadlem, které jsem dostal od ženy, poprvé v životě zapálím oheň bez sirek. Tetelím se blahem z toho, jaký jsem to zálesák ... V letitém hliníkovém ešusu po strýci ohřívám večeři z hermeticky uzavřeného sáčku. Mlčky jím a pozoruji další a další srny a zajíce, kteří klidně večeří se mnou. Jen občas zvednou hlavy. Pro jistotu. Nebe se zatahuje a chvilkami spadne z mraků kapka deště. Nic, co by se u ohně během chvilky neodpařilo. Plameny hypnotizují, jsou kamarádem a zpovědníkem. Užívám a vychvaluji si tu samotu mezi nedalekými vesnicemi, nikým nespatřený, netušený.
Pak se rozprší o něco víc a tak zalezu do svého dnešního příbytku, zalezu do spacáku a pustím si do tmy čtenou knihu. To abych neslyšel ty kroky bludiček a hýkalů. To proto, abych se nebál.
Usínám s mírným bubnováním na střeše stanu.

Probudí mě šílené zvuky, které vydává prudký vítr. Se stanem lomcuje síla povětří. Tři hodiny ráno. Stromy nad mým domovem si hrají na pošťuchovanou, mlátí se větvemi a snaží se shodit svého soupeře. V duchu vidím, jak se o sebe opírají a lámou se ve dví.
Představuji si, jak ten, který prohrál, dopadá na stan, láme mi páteř a já se nemůžu hnout.
Už si neužívám a nevychvaluji tu samotu mezi nedalekými vesnicemi a říkám si, jaký jsem to blbec, že tady mě celé dlouhé dny nikdo nenajde. Zabalený ve spacáku jako housenka se krčím ve tmě a děsím se každého poryvu. Uklidňuje mě myšlenka na aplikaci Záchranka, kterou mám v mobilu a kterou v případě nouze můžu vyslat GPS souřadnice a dát světu najevo, že jsem zavalený ve stanu.
Chvilkami usínám a zase se probouzím, je mi zima a svítání je tak strašně daleko. Když si zvyknu na vítr a přemluvím se, že stan přeci jen nevzlétne, za hlavou se mi ozve charakteristický zvuk divočáka.
Narazil na mojí ochrannou hradbu ... občůraný půlkruh "tady je to moje", který jsem celý podvečer budoval. Nespokojeně zachrochtal a zmlkl.
Vystrašený jsem se snažil vzpomenout si, zda jsem někdy v novinách náhodou nečetl o zuřivém útoku stáda divočáků na opuštěný stan, ale nic takového se mi nevybavilo. Pak začali štěkat srnci a já měl tohodle svého nočního dobrodružství plné zuby.
Nakonec stan otevřela Lucie, podávala mi termosku s teplým čajem a já usoudil, že jsem konečně usnul a zapomněl na všechna ta dramata, co se venku dějí.

 Probudím se do nového, sychravě promrzlého dne a jsem šťastný, že je ráno. Ve stanu a ještě ve spacáku si na vařiči uvařím silný kafe, ohřeju v ešusu zbytek večeře a spokojeně čumím ze stanu.
Těším se na teplou vanu, těším se domů a někde tam uvnitř mě se zase nachází volné místo na další emoce, touhy a sny.
Noční strach obavy, posloužily jako uvolněný pojistný ventil, který některé věci vypustil ven a já můžu začít další den o něco klidnější, o něco smířenější a o něco více optimističtější.

Zahladím stopy po ohni tak, že ani zběhlý skaut by nenarazil na jeho známky, sbalím svůj lesní domov do batohu, hodím si jej na záda a vyrážím vstříc našemu městu.
Brodím se rosou, loučím se zpětnými pohledy se svým ostrovem, nořím se mezi stromy a vcházím na cestičku k domovu.
Chvílemi si pískám a představuji si teplý oběd, chvilemi myslím na další a další ostrovy, které mě možná čekají.
Chtěl bych na jeden takový ostrov vzít Huga.
To abych se tam nebál sám, to abychom se tam báli spolu ... ;-)

Miluji tahle svoje velká malá dobrodružství ...

Halahoj Třebíčský půlmaraton 2016

Na závody se dá připravovat různě.
Půl roku předem, den co den, prchat z bytu ven a lovit kilometry. Střídat tempa, ladit rychlost.
Také je prý správné nemyslet jen na nohy a třebas posilovat zbytek těla.
Pevné břicho, pevná záda ... i to se může při půlmaratonu hodit.
Kde kdo říká, že vše je jen v hlavě a je důležité vyprázdnit mysl a soustředit se na cíl.
Víra tvá ... tě dostane do cíle.
Já si v tomto případě myslím, že zkusit by se mělo vše a pustil jsem se do toho.
Jeden měsíc jsem poctivě honil kilometry a na Endomondu se snažil předhonit RUNGO.cz.
Pak jsem dostal lenoru. Dlouhou. Chvilku jsem tahal železnou kouli, ale už nějaký čas stojí na stejném místě a do koberce lisuje nesmazatelný kulatý otisk.
Nejvíce se mi osvědčila příprava v sedě, prokládaná přípravou v leže.
Procvičování rukou tím, že jsem před sebou držel knihu ... ale ne tak ledajakou knihu!
Znovu jsem si přečetl od Jurka jeho Jez a běhej a začetl jsem se do novinky Stopy v oblacích (nudnější knihu o běhání jsem snad nečetl - jsem v půlce a přijde mi to dlouhé jako maraton - a ten jsem ještě nikdy neuběhl) a abych byl upřímný, tato příprava mi dala asi nejvíc.
Dala mi motivaci a chuť se do závodního půlmaratonu vůbec pouštět.
Když už jsem získal jedno volné číslo do beznadějně vyprodaného závodu, nebudu jím přeci mrhat.
Jdeme na to ...

Probudil jsem se do úžasného dne, kdy slunce předvádělo svoji krásu a ptáci pod okny nacvičovali svým zpěvem povzbuzování.
Vyprázdnil jsem svojí mysl, vytěsnil myšlenky na normální běžný lidský život a soustředil se jen a jen na sebe.
Pomalu, jako samuraj před poslední bitvou, se připravoval na ty (doufaje) necelé dvě hodiny běhu.
Na zem vyskládal vše, co budu mít na sobě, vyskládal vedle sebe své zbraně v podobě hroznového cukru a tuby energie maskující se za zubní pastu. Rituální omytí těla, vyčištění zubů, uší, špíny za nehty ... pokud v boji padnu, padnu čistý. Poprvé za svojí běžeckou kariéru si chystám i závodní hudbu. Poprvé poběžím závod s muzikou v uších, něco mi našeptává, že to bude potřeba.
Přestože mám start na druhém konci svého města, jedu autem. Auto bude moje základna, útočiště, kam se na konci můžu zhroutit, zavřít oči a nikým neviděn popadat dech ...

Na startu panuje dobrá nálada, všichni krásní a usměvaví, přejí si hezké zážitky a dobré časy. Mírná nervozita je samozřejmostí. Do uší mi začíná hrát Zrní a jejich záznam koncertu Radio Wave Live Session (mám při běhu rád klidnější muziku, ne nakopávající hity, které rozhodí tempo a dech) a je to tu. Výstřel, úsměvy pro fotografy a běžíme. Většinou vím hned na začátku, jaké to bude.
Dnes to bude super. Knižní příprava je prostě nejlepší příprava na půlmaraton :-)

Nechal jsem se předběhnout všemi těmi, kteří neuhlídali start a vyrazili splašeně ... "cítíš, jak se to rozbíhá, už se to rozbíhá" ... zpívají naprosto příhodně Zrní. Pobrukoval jsem si spolu s nimi, doufaje, že si pobrukuju jen v hlavě a ne nahlas. Rukou jsem si (snad neviditelně) pobouchával do taktu.
Slunce hřálo, ale nepálilo.
Po chvilce, v kopci, jsem začal předbíhat ty splašence, kteří přepálili start a našel jsem si své místo někde na konci středu, kde jsem se plus mínus pohyboval celou dobu. Vím, kde je moje místo v závodním poli ;-)

foto: Táda Mahel

Není asi třeba popisovat, co bylo dál. Běžec to ví a neběžec si to nedovede představit. Myšlenky se v průběhu běhu mění, od naprosté euforie, k zoufalému propadání se pocitu "doprdele, to je ještě dálka" až k další euforii "už jen tahle zatáčka a mám to za sebou".
To vše prokládané pocity štěstí a otázkami, proč že to vlastně dělám.
Návaly energie, kdy přidávám na rychlosti a chvílemi útlumu, kdy člověk ztratí páru. A zas a znova chytám druhý dech a vím, že tentokrát se to podaří, že tentokrát do cíle doběhnu pod dvě hodiny. Muzika mě odděluje od ostatních závodníků, což zpětně beru lítostivě, ale dnes jsem opravdu šel závodit, závodit sám se sebou, a na společenské tokání mě dnes neužije. Tímto se omlouvám kapelám podél trati, že jsem je moc nevnímal. Jen se usmívám kolkolem a jsem nadšený, že přes všechen ten pot a dřinu mi úsměv z tváře nemizí.
Bojuji. Nemám tu nikoho, koho chci předehnat, koho chci pokořit a tak se můžu soustředit jen na své tělo, na sebe. Nikým nehnán, jen svým plánem dát do toho vše, co můžu a co chci.

Při závěrečných kilometrech se mi dokonce podaří i mírně přidat, v těle se zvedá poslední vlna adrenalinu a šťastný pocit z běhu. Prudce se ve mně ochladilo, ikdyž tuším, že tváře září červení, připomínající západ slunce. Polil mě ledový pot, trocha zatmění před očima, tunelový výhled. Takhle asi nějak to vypadá, když dojde energie. Nohy se trochu pletou, ale už jen tahle zatáčka, cílová rovinka a ... stojím. Nějaký kluk mi podává ruku, blahopřeje mi a na krk mi věší mojí první účastnickou medajli (všechny předchozí závody byly závody chudé, na medajle neměli :-)
Klidím se z dohledu, abych mohl nikým nerušen sednout na zadek, složit hlavu do dlaní a jen tak normálně existovat. Naprosto spokojený, protože časomíra těsně před protnutím cílové pásky oznamovala mé unavené mysli 1.58.46. Můj nejlepší půlmaratonský čas.

Po chvilce umírání se otřepu a jdu si sednout k cílové rovince. Tleskám těm, kteří dobíhají a čerpám energii z jejich euforie, že to zvládli, že jsou v cíli. Ta radost je tak nakažlivá, tak pozitivní a nádherná, až se ve mně probouzí touha znovu běžet do cíle. Přestože se mi klepou kolena. Tak zase za rok, děcka ;-)  http://pulmaraton.halahoj.org