Že jsem raději nešel na pívo ... Půlmaraton Moravským krasem

Na tuhle běžeckou společenskou událost jsem se přihlásil v předstihu, už někdy na jaře.
Může za to levnější startovné a naivní představa o tom, že mě toto pevné datum donutí trochu pravidelněji běhat.
No ... moc pravidelně jsem neběhal.
Občas jsem utekl do lesů, to abych utekl všedním dnům, ale zas tolik jsem tomu nedal. Jen jsem se šoural a čuměl po lesní zvěři. Důchodce s nordic hůlkama by se mnou mohl držet krok a ještě by si v klidu popovídal.
Asi tak měsíc před startem mě trochu zachvátila panika a pocit zodpovědnosti.
Opravdu bych měl začít trénovat a brát to trochu vážněji!
A jak jsem si pomyslel, tak jsem i udělal.
Půjčil jsem si v knihovně knihu Běžkyně od Lizzy Hawker.
Nic nenabudí člověka ke běhu více, jako působivé vyprávění někoho o tom, kterak běhá dlouhé tratě.
Obzvlášť, když to čte v horké vaně a nohy má nahoře.
Asi tak dva týdny před startem jsem si začal připouštět, že teoretická průprava asi moc stačit nebude a začal jsem svůj strach uklidňovat přesvědčením, že to odběhnu hlavou.
"ZEN, vole!", se stalo heslem mých dní. A brblal jsem si po celé dny: "Ommmmmm" a spojoval prsty na rukou. Síla myšlenek mě přesvědčila, že to zvládnu v pohodě a v osobním rekordě.
Chacháá :-)

zdroj fota: http://heyjenbriggs.com/mindbodyconnectionforrunners/

Naštěstí jsme si v tu dobu domů pořídili nový věšák na špinavé prádlo ve formě běžeckého pásu a tak jsem si před začátkem závodu asi pětkrát zaběhal na pásu.

Příprava na půlmaraton ... splněno!

V den D bylo nádherně, sluníčko svítilo jako vzteklé a snažilo se končícího léta držet zuby nehty. Blanenské náměstí bylo zbavené toho hnusného paneláku, všude spousta usměvavých, ladných a hlavně připravených běžců. A já na sebe zkoušel všechny ty meditativní praktiky, hluboké dechy a "Všechno je jen v tvé hlavě, Neo". Fungovalo to náramně, byl jsem klidný a zkoncentrovaný.

Rodinu jsem odložil na strategickém místě u dětského hřiště, to aby mi během dvou okruhů městem mohli mávat a povzbuzovat. V klidu jsem se mohl soustředit jen na sebe. Chudák jeden chlapec od vedle musel poslouchat motivační řeči své partnerky o tom, že pokud nedoběhne zavčasu, čekat na něj nebude ...

Start ... a nic. Stojíme, trochu popojdeme. Až po chvíli se rozbíháme.
Jako pokaždé totiž stojím na ocase běžeckého davu, to aby mě nedemotivovala ta masa předbíhajících chrtů. Spojuji ukazováčky s palci, v duchu zavírám oči ... "Ommmmmmm".
Otevírám oči a zjišťuji, že dva okruhy městem mám za sebou, už se na sebe netlačíme, každý kolem sebe má dostatek prostoru, vybíháme za město.
Silnice zvolna plyne jako pás na běžícím pásu, dech je klidný, nejsem poslední a je mi strašně dobře.

Nemám muziku, nemám hodinky, nemám energii zabalenou na cesty.
Minimalismus v praxi, dám to přeci pod dvě hodiny, nic nepotřebuju.
Strašně mě to baví a plácám se po ramenou za tu přípravu s otevřenou knihou v klíně.
Do palců s ukazováčky dostávám první křeč. První občerstvovačku míjím bez povšimnutí, není co doplňovat, předbíhám první mrtvolky chlemtající jonťáky jako spásnou živou vodu.
Ve stínu údolí, za poslední tovární halou, jsem si uvědomil, že jsem přestal zatahovat pupík a to rozhodilo mojí koncentraci. "Už nemůžeš, nebo co?"

Míjí mě první závodnící, kteří již běží zpět a já vím, že do vytoužené otočky je to ještě mraky světelných let. Míjí mě naspeedovaná sestřenka, která má namířeno ke svému osobnímu rekordu a mně dochází, že já ten svůj letos asi o hodně minu.
"Ommmmmmm .... uííííííííí", otočka pod vysokou skálou u vstupu do jeskyně. Až později jsem si uvědomil, že jsem pozapomněl se kochat krásami Moravského krasu a že fascinovaně fixuji ten metr silnice před sebou.
Běžím zpět k městu, teď už je to z mírného kopce, dokonce i zrychluji.
Bude to dobré, bude to dobré, bude to dobré!

Není to dobré, není to dobré ... vůbec to není dobré.
Vypli proud. Došla šťáva. Zadřel se motor. Umírám. Zástava srdce. Zastavil se svět.
Stehna mi obejmula neviditelná obr dlaň a zmáčkla.
V teniskách se mi vysypala imaginární zásoba pidištěrku, chodidla začala žhnout.
Silnice se táhne jako med, lepí a drží nohy v zajetí.
V transu dobíhám do města, přesvědčuji hlavu, že vzdát to je zbytečné, stejně do cíle musím dojít. Probíhám sprchou, která dělá duhovou mlhu. Voda jen zasyčí, ale neosvěží, v mžiku je pryč.
Motám se a zatracuji svoji knihomolskou a línou povahu.
Nadávám si a myslím na pivo.
Myslím na sprchu.
Myslím na postel.
Přebíhám po kruháču silnici, policisté ode mně drží auta v uctivé vzdálenosti, mírný kopeček, doteď nevím, jestli jsem ho náhodou nevyplazil po čtyřech.
Kolem stojící povzbuzovači si přečetli mé jméno na startovním čísle a povzbuzují mě nahlas jménem.
Mám z toho trochu halucinace a vidím svoji mámu lákající mě do své náruče.
A vono prd.
Zase mírný kopeček, kolena se podlamují, už nad tím nemám žádnou kontrolu, dopředu mě nese jenom to moje tiché "Ommmmmm".
Cílová rovinka, už tam budu, už tam budu ... už tam jsem.

Foto: Lidka Polišenská

Medajle na krku, odstřihnutý čip z nohy, moje žena, můj syn, lavička, svělo na konci tunelu ...
Už nikdy, blbej běh, co z toho mám, kašlu na to, nepoběžím nikam, budu doma sedět ...

Sedíme u auta a čekáme na dobu až budu moci řídit. Kolem nás dobíhají další přeživší, pak zombie a nakonec mrtvolky. Tak moc vím, jak se asi cítí. Jste machři, vydržte, už jenom kousek.
Vidím kluka, kterému tečou po bílém triku dva vodopády červené říčky od bradavek.
Au, to musí být peklo.
Už ten svůj boj nevidím tak černě.

Osobák se nekonal, pod dvě hodiny jsem to nedal. A vlastně mi to vůbec nevadí ... tak zase za rok děcka, jo? ;-)

O pouti s cukrovou vatou a o vystřelené růži z papíru

"Luciééé? Co plánuješ na víkend?", zvolal jsem ke konci jednoho pracovního týdne.
"Odejít!"
"?!!?"
"A očekávám, že půjdeš se mnou. A že vezmeš stan."
"Uf!"

A tak slovo dalo slovo, batohy a Huga jsme hodili do auta a vyrazili vstříc k Moravskému krasu za hlídacím dědou. 
Pohlídá jak Huga, tak auto. Někdy to totiž na rodiče příjde. Potřebují vypadnou z rodinného doupěte, mláďata nechat za sebou a vyrazit dobrodružství naproti, jakoby to byli zase jen oni dva před dávnými lety, kdy se ještě zvali na schůzky a rozechvěle se nemohli dočkat té hodiny, kdy budou zase jen a jen spolu.
Některé páry vyrazí na odpočinkovou dovolenou plnou slaného moře a zapadajícího slunce, některé zas na víkend plný léčivého bahna, masírujících rukou a vonných smrádků. Někdo jen zůstane ležet v peřinách a užívá si ticho a klid.

My dva jsme momentálně v období života, kdy nám příjde jako dobrý nápad hodit na záda 15 kg batoh a půl dne se s ním tahat po českém kraji.
Každému co jeho jest ...

Nemám v plánu zde popisovat detailně cestu.
Každý si to určitě dovede představit a každý si tu cestu stejně nakonec najde jinou, nejde krok po kroku cestou těch druhých. Nemám rád ty popisy cest typu "šli jsme x kilometrů po červený kolem toho a toho a pak se napojili na zelenou"a tak je ode mně ani neočekávejte.
Možná je nemám rád proto, že já se nakonec stejně vždycky ztratím, byť může být značení co deset metrů. Jsem totiž člověk, který dává na znamení osudu a když potká lesní cestu, která se jmenuje "Poutnická" jdu prostě po ní, byť vede jiným směrem a cestu mi prodlouží.
Naštěstí Lucie moje zmatkářství a sejití z cest zná a nijak zvlášť proti nim nebrojí.
Jen ten její vědoucí úsměv člověka trochu popichuje ... ;-)

Naše Cesta ale není o cestě asfaltové či lesní, naše Cesta je o nás.
Je to jeden z těch výletu, kdy cesta je cíl.
Vykračujeme si po silnici a prodíráme se spleti slov. Zprvu pomale, nezvyklí na to soukromí, nepřerušováni požadavky našeho dorůstajícího a smršti zážitků z jeho Minecraftových bojů. Vykračujeme i potichu, nechávaje na sebe dopadat myšlenky toho druhého. Zprvu vykračujeme svižně a neohroženě, později již o poznání pomaleji, ulevujíc si popotahováním popruhů batohů.
Sice jsme oba sportovně založení, ale 15 kg je 15 kg ;-)
Posloucháme se, usmíváme se, pozorujeme se.
Jsme na sebe napojeni a pod nohami mizí další a další kilometry.

Naše kroky nás dovedou do Křtin.
Vesnice s velkým kostelem a právě probíhající poutí.
Vyřvávající disco, rozzářené oči dětí, točící se atrakce a ... a pivo.
Zasloužené, vytoužené, studené pivo.
Shozené bágly na zemi a posezení ve stínu.
Zády k sobě, dělajíc si navzájem oporu.
Šmírování okolí, sledování těch běžných poutních dramat a užívání si nechůze. Statečný balónek se vyrval s rukou svého dítěte a vydal se na dalekou pouť do oblak.
"Chtěla bych, abys mi vystřelil růži z papíru!", zasnila se moje žena a ve mně hrklo. Polil studený pot. Najednou jsem ucítil ta dvě piva, kterými jsem zaháněl žízeň.
Velká zodpovědnost chlapce, který vzal na rande svojí holku a teď musí dokázat, že na to má, že dokáže vystřelit svojí vyvolené růži.
Cestou ke střelnici jsem se v duchu modlil ke všem patronům poutníků: "Nenechte mě v tom, prosím, je to důležité!" Všechno ale dobře dopadlo! Z vesničky odcházíme ruku v ruce s úsměvy na tváři a ona s barevným papírem ve vlasech. Stáli při mně. Ti patroni ;-)

Čas kvapí, stíny se prodlužují.
Únava je na nás již znát, batohy jsou těžší a těžší a cesta delší a delší. Před očima se protahuje a prodlužuje. Nastupuje ten otupělý pocit dlouho jdoucích poutníků, kdy tělo stále jde, ale mozek je už v limbu. Stále spolu a stále napojeni, unaveni, ale přesto přesvědčeni, že tohle přesně jsme chtěli a přesně tohle jsme potřebovali. Voňaví potem a na čelech vysráženou sůl.
Slunce zapadá do Lucinčiných vlasů a těla dávají hlasitým kručením najevo, že čas večeře již dávno minul. Ještě pár kilometrů, ještě pár metrů a přicházíme do lomu, kde jsme si usmysleli spát.

 Nejkrásnější místo na spaní, nejkrásnější místo na večeři. Lucie vytahuje svůj trumf v podobě výborného předpřipraveného bohatého jídla a já zapomínám na Majku, kterou nesu v batohu. Nezapomínám ale na víno, které tam mám také.
Je večer, je krásně, oheň plápolá, víno je dobré a my jsme tu sami. Nocí zní známé hity z nedaleké vesnické tancovačky a já bych nechtěl být nikde jinde než právě tady ...
Nechtěl bych být u moře a sledovat západ slunce, nechtěl bych být obalený bahnem a cítit masírující ruce. Stačí mi být tady, do oblečení chytat vůni ohně, mít špinavé ruce a pusu od jídla a proti sobě spokojenou ženu s kytkou ve vlasech ...

Ráno nás probouzí slunce a pejskaři z vesnice chodící okolo.
Zdraví nás a jsou zvědaví, jak se nám spalo. Děti závidí ... a rodiče vlastně asi taky ;-)
Čerstvé teplé kafe, pozdrav Slunci, sbalit stan, hodit batoh na záda a vydat se lesem za synem.
Nabiti a odpočatí, jen nohy trochu pobolívají a batoh se zdá o něco těžší než včera.
Rozcuchaní a šťastní ... a aby jsme se necítili jako krkavčí rodičové, kteří si užívají na Pouti a syna nechávají doma, vydali jsme se odpoledne na Pouť znovu, tentokrát i s ním.
A byla i ta cukrová vata, byť nám jí velký kus odnesl vítr a zůstalo jen trochu na špejli.
Přesto jsme se o ni všichni podělili a byli rádi, že jsme spolu ...

Jak jsem si koupil batoh (Lowe Alpine Cholatse 55)

Když jsem začal v hlavě slýchat volání divočiny a boty začaly mít tulácké choutky, uvědomil jsem si zoufalý nedostatek vybavení v naší turistické skříni.
Všehovšudy tam bylo pár starých kousků z dob puberty a ke všemu ještě většina vybavení patří manželce, staré skautce.
Jasně, že by mi svoje věci půjčila, ale znáte to. Když se chlap pro něco rozhodne, musí mít všechno své.
A když se pro něco rozhodne Maaristaan, je to snad ještě horší.
Kluk s velkými plány a sny a s požadavky lecjaké ženy.
Nejen, že to musí být dostatečně funkční, lehké a supermoderní, ono to musí být i hezké a mít to tu správnou barvu! A tak jsem si pořídil šetřící prasátko a nový notes, kam jsem si vystřihoval fotky z katalogů, porovnával technické parametry a kreslil si vykřičníky ke kouskům, které si plánuji pořídit.
 

V dnešním povídání bych se rád podělil se svým názorem na batoh, základem zádveřního dobrodruha. Vždyť kam jinam si člověk běžně dá knihu, deník a něco na zub, když jde ven? Přece to neponese v igelitce, žejo? ... upřímně?
Vybrat batoh byl pro mě problém.
Nemohl jsem se rozhodnout pro jeho velikost. Vím, co tak zhruba budu chtít tahat s sebou, ale nevím, do jak velkého batohu se to vejde.
To máte: Stan. Spacák. Samonafukovací karimatka. Samonafukovací polštářek (Coje?! Pohodlí, voe!). Vařič. Bomba na vařič. Ešus. Hrnek. Kniha. Druhá kniha (Co když mě ta první přestane bavit?). Deník. Pouzdro s propiskama, fixama, pastelkama (To všichni normálně nosí, žejo?). Nůž. Záložní nůž. Pilka. Sirky. Křesadlo. Čelovka. Lžíce. Kafe. Cukr. Čaj. Guláš v sáčku. Voda. Další voda. Rukavice. Nějaký ty trenky a náhradní triko. A spousta důležitých pytlovinek typu "mohlo by se hodit". Když to člověk vyskládá na podlahu, je toho tak na takový ten sportovní kočárek, co před sebou tahají dobrodružně založené maminy.
Vydedukoval jsem si velikost 70, 80 litrů, ale když jsem si na Googlu vyhledal obrázky takhle velkých batohů na lidských zádech, nemohl jsem si nevšimnout, jak velké jsou to almary a že je nosí expedice na měsíc a více. Bylo by asi blbý tahat takhle velkou kraksnu na noc, jen pár kilometrů za město.
Slevil jsem ze svých požadavků, odebral záložní knihu a hned jsem stál před číslem 55 litrů.
Moje chyba, že jsem se nepodíval, jak velký je ve skutečnost ... ale o tom ještě bude řeč.
V notýsku s výstřižky jsem si dal vykřičník k batohu Pinguin Activent a šel se procházet po eshopech. A jak to tak se mnou a se všemi těmi výstřižky bývá, nakonec mi domů přišel Lowe Alpine Cholatse 55 :-)
To máte tak. Jak si zde poctivě a upřímně zapisuju, kterak se na cestách trápím, občas se mi někdo ozve, zda nechci něco vyzkoušet a trápit se méně. Prostě jsou na mě hodní ;-)

Tentokrát se ozvali z eshopuslovo dalo slovo a protože Pinguin byl dočasně ve skladech nedostupný, rád jsem kývl na novinku od Lowe Alpine, na kterou mi nabídli hodně příjemnou cenu.

Domů mi přišla krása, jakou Maaristaan ještě neviděl!
Ta vůně (jako starý čichač knih jsem musel do batohu hned strčit nos), ta barva (černá barva je prostě černá barva), ty detaily! Kapsička tady, kapsička tam. Tu poutko (které nevím k čemu může sloužit), tu poutko o jehož funkci není pochyb.
Všechny zipy mají velká očka, nebo plastová držátka, aby se vše lépe zavíralo a otvíralo. Popruhy pohodlně měkké, zádový systém vypadá propracovaně.
Ve spod schovaná pláštěnka, na vrchu dírka na trubičku od hydrovaku. Nadšení malého kluka dobrodruha nezná mezí ...


Reklamní batoh od STIHL, který visí opuštěný ve skříni, se studem rozpadl.

Snáším do pokoje vše, co bych chtěl do batohu narvat a zkouším, co se kam vleze. Nový třísezóní spacák od Pinguinu se do spodní oddělené komory vleze tak tak, ale je tam. Když se budu hodně snažit, narvu k němu ještě ponožky nebo trenky.
Do velké komory na stojáka karimatku a polštářek. Polovina batohu je rázem plná. To je nevýhoda samonafukovacích karimatek. Dřív jsem tu tradiční srolovanou objemnou (ale lehoučkou) nepohodlnou karimatku připnul na vršek batohu a bylo sbaleno, tuhle pohodlnost musím strčit dovnitř a zabírá tím pádem dost místa.

Ešus (v něm bomba), oblečení na spaní, plastové krabičky s kafem, čajem a cukrem. Kniha. Deník. Hrnek. Jedna mikina. Batoh je plný po okraj. Na zemi zůstává stan a láhev s pitím.
55 litrů není moc. Nebo nemám ultrasbalitelné vybavení. Nebo neumím balit batoh.

 Co teď?
Zalehnu na batoh a láhev dovnitř ještě natlačím. Když zaberu, ještě jednu 1,5 litrovou pet flašku bych tam asi dostal, stan ale nemá šanci.
Po stranách jsou poutka, ale nejsou tak dlouhá, aby se do nich upnul stan v jednom kuse. Naštěstí se stan skládá z kusů dvou a tak srolované tropiko připínám na jeden bok a hlavní část stanu na druhý. Kolíky a tyče se tam vejdou taky, kapsy po bokách jsou dostatečně pružné, že se vše bezpečně zajistí.

Už to sice nevypadá moc hezky, ale když si na to ušiju nějaký obaly, nebude to zas tak blbý.

Do kapes v bederním pásu putuje čelovka, peníze, křesadlo, sirky a další malé blbosti. Do horní ho víka se toho také vydá docela dost.
Jenže!
Jenže ne všechno.
Kam dám jídlo?
Jasně, jeden sáček s gulášem se tam vejde, ale dva už stěží. A pecen chleba? A co budu jíst zítra? A pozítří?
55 litrů ...
OK, není to expediční batoh a není to batoh pro zhýčkanou povahu začínajícího dobrodruha. Když bude hezky a nebudu se muset tahat s náhradním oblečením, když se nevypravím do opuštěné divočiny a budu procházet místama, kde si v obchodem budu průběžně doplňovat sáčky s gulášem a budu pít ze studánek, není problém.
Na víkend se sbalím relativně bez problému.
Ale co když půjdu někam dál? A na dýl?
Řešení jsou dvě.
Buď si pořídím další (o pár chlupů větší) zavazadlo a nebo ... tradááá ... vezmu s sebou Lucchu a ona potáhne to, co se mi do batohu nevejde!

"Luciééé? Co plánuješ na víkend?" .... pokračování příště ;-)

Děkuji tímto e-shopu www.1obchodak.cz za poskytnutí slevy a za doporučení.
Batoh je vážně parádní, precizně zpracovaný, s vychytanými detaily ... a tu velikost jsem si vybral já ;-)

Opuštěný ostrov na poli

Někdy je člověka plno. Po okraj. Plná hlava, plné srdce.
Emoce, myšlenky, radost, smutek, naděje, zklamání, touhy, sny. Vyberte si dle svého, co je vám bližší, co je vám akutnější. Do plného člověka se toho už moc nevejde, je třeba mu odlehčit.
Taková (jakoby) duševní hygiena tomu říkám.
Někdo jde na pívo, někdo se zřídí sportem. Někdo jde za holkama a někdo za klukama. Někdo zajde na diskošku a někdo do kostela. Co člověk, to řešení.

Je jen na nás, kterému řešení dáme přednost, je jen na nás, jakou formu vyprázdnění použijeme.
Já jsem se rozhodl, že se půjdu projít.
Se svým novým úžasným batohem Lowe Alpine. Se stanem. Se spacákem a karimatkou. S deníkem a knihou. Sám se sebou. Se svými myšlenkami a se svými představami.
Bezcílně jít za nosem, nechat se zlákat stezkami srnek a lesních bytostí, s úmyslem se ztratit a nikoho celičký den a celičkou noc nevidět. Nikoho nepotkat.
Úkol v dnešní době skoro nemožný, obzvláště, když se mi nechce cestovat někam daleko do divočiny a vydal jsem se proto jen za humny.

Třebíčsko je krásný a specifický kraj. Člověk újde pár kilometrů a ocitne se ve světě lesů, polí a lesních ostrůvku mezi těmi poli. Představte si velké obdělávané plochy zemědělců v mírných kopcích a tu a tam rozeseté vystouplé ostrovy poseté malými i velkými kameny, porostlé trávou a stromy a obývané zající, srnami a divočáky. Sem tam koroptev a bažant. To je můj kraj ... směrem tam někam mezi severem a východem.

Jdu, nikam nespěchám, poslouchám zpěv ptáků, čutám do kamenů na své cestě, sem tam utrousím nějaký ten pozdrav lesní zvěři, občas něco prohodím sám k sobě. Nadlehčuji batoh, protože nejsem zvyklý chodit s malým domovem na zádech. A trousím cestou ten svůj přetlak. Opouštím cesty turistů a zamířím mezi stromy. Přecházím zoraná a znovu uválená pole. Jedinou známkou po lidech je právě ta strojem obdělaná půda a sem tam trčící posed myslivců, který s mírnou dávkou fantazie připomíná Endrmana z Minecraftu. Být tu s Hugem, hned by jsme vyhlíželi chroptící zombíky.
Občas se zastavím, sednu na kámen a rozhlížím se kolkolem. "Tady by to šlo", říkám si, ale po chvíli vstanu a nestálý, znovu pokračuji v chůzi. Až nakonec z toho dalšího šutru sice vstanu, ale opravdu zůstanu. Batoh opřu o strom, bradu položím do dlaní a koukám před sebe. Koukám minutu, koukám minut pět.
Čtvrthodinu, půlhodinu ... něco k hodině.
Vykutám v hlíně díru, založím ohniště. Postavím stan.
Složím hlavu do dlaní. Pozoruju nedaleko poskakující zajíce. Pasoucí se srny.
Nikde ani človíčka. Opuštěný ve velkém kraji.

S ohněm čekám na setmění, kafe si vařím na malém turistickém vařiči.
Usrkávám z plechového hrníčku, poslouchám přírodní ticho, ve kterém je tak moc příjemných zvuků.
Skoro se to dá nazvat meditací, ale já vím, že jen čumím do blba. Snažím se na nic nemyslet, přesto rozmlouvám s tím klukem uvnitř sebe.
S přicházejícím hladem přivítám stmívání a křesadlem, které jsem dostal od ženy, poprvé v životě zapálím oheň bez sirek. Tetelím se blahem z toho, jaký jsem to zálesák ... V letitém hliníkovém ešusu po strýci ohřívám večeři z hermeticky uzavřeného sáčku. Mlčky jím a pozoruji další a další srny a zajíce, kteří klidně večeří se mnou. Jen občas zvednou hlavy. Pro jistotu. Nebe se zatahuje a chvilkami spadne z mraků kapka deště. Nic, co by se u ohně během chvilky neodpařilo. Plameny hypnotizují, jsou kamarádem a zpovědníkem. Užívám a vychvaluji si tu samotu mezi nedalekými vesnicemi, nikým nespatřený, netušený.
Pak se rozprší o něco víc a tak zalezu do svého dnešního příbytku, zalezu do spacáku a pustím si do tmy čtenou knihu. To abych neslyšel ty kroky bludiček a hýkalů. To proto, abych se nebál.
Usínám s mírným bubnováním na střeše stanu.

Probudí mě šílené zvuky, které vydává prudký vítr. Se stanem lomcuje síla povětří. Tři hodiny ráno. Stromy nad mým domovem si hrají na pošťuchovanou, mlátí se větvemi a snaží se shodit svého soupeře. V duchu vidím, jak se o sebe opírají a lámou se ve dví.
Představuji si, jak ten, který prohrál, dopadá na stan, láme mi páteř a já se nemůžu hnout.
Už si neužívám a nevychvaluji tu samotu mezi nedalekými vesnicemi a říkám si, jaký jsem to blbec, že tady mě celé dlouhé dny nikdo nenajde. Zabalený ve spacáku jako housenka se krčím ve tmě a děsím se každého poryvu. Uklidňuje mě myšlenka na aplikaci Záchranka, kterou mám v mobilu a kterou v případě nouze můžu vyslat GPS souřadnice a dát světu najevo, že jsem zavalený ve stanu.
Chvilkami usínám a zase se probouzím, je mi zima a svítání je tak strašně daleko. Když si zvyknu na vítr a přemluvím se, že stan přeci jen nevzlétne, za hlavou se mi ozve charakteristický zvuk divočáka.
Narazil na mojí ochrannou hradbu ... občůraný půlkruh "tady je to moje", který jsem celý podvečer budoval. Nespokojeně zachrochtal a zmlkl.
Vystrašený jsem se snažil vzpomenout si, zda jsem někdy v novinách náhodou nečetl o zuřivém útoku stáda divočáků na opuštěný stan, ale nic takového se mi nevybavilo. Pak začali štěkat srnci a já měl tohodle svého nočního dobrodružství plné zuby.
Nakonec stan otevřela Lucie, podávala mi termosku s teplým čajem a já usoudil, že jsem konečně usnul a zapomněl na všechna ta dramata, co se venku dějí.

 Probudím se do nového, sychravě promrzlého dne a jsem šťastný, že je ráno. Ve stanu a ještě ve spacáku si na vařiči uvařím silný kafe, ohřeju v ešusu zbytek večeře a spokojeně čumím ze stanu.
Těším se na teplou vanu, těším se domů a někde tam uvnitř mě se zase nachází volné místo na další emoce, touhy a sny.
Noční strach obavy, posloužily jako uvolněný pojistný ventil, který některé věci vypustil ven a já můžu začít další den o něco klidnější, o něco smířenější a o něco více optimističtější.

Zahladím stopy po ohni tak, že ani zběhlý skaut by nenarazil na jeho známky, sbalím svůj lesní domov do batohu, hodím si jej na záda a vyrážím vstříc našemu městu.
Brodím se rosou, loučím se zpětnými pohledy se svým ostrovem, nořím se mezi stromy a vcházím na cestičku k domovu.
Chvílemi si pískám a představuji si teplý oběd, chvilemi myslím na další a další ostrovy, které mě možná čekají.
Chtěl bych na jeden takový ostrov vzít Huga.
To abych se tam nebál sám, to abychom se tam báli spolu ... ;-)

Miluji tahle svoje velká malá dobrodružství ...

Halahoj Třebíčský půlmaraton 2016

Na závody se dá připravovat různě.
Půl roku předem, den co den, prchat z bytu ven a lovit kilometry. Střídat tempa, ladit rychlost.
Také je prý správné nemyslet jen na nohy a třebas posilovat zbytek těla.
Pevné břicho, pevná záda ... i to se může při půlmaratonu hodit.
Kde kdo říká, že vše je jen v hlavě a je důležité vyprázdnit mysl a soustředit se na cíl.
Víra tvá ... tě dostane do cíle.
Já si v tomto případě myslím, že zkusit by se mělo vše a pustil jsem se do toho.
Jeden měsíc jsem poctivě honil kilometry a na Endomondu se snažil předhonit RUNGO.cz.
Pak jsem dostal lenoru. Dlouhou. Chvilku jsem tahal železnou kouli, ale už nějaký čas stojí na stejném místě a do koberce lisuje nesmazatelný kulatý otisk.
Nejvíce se mi osvědčila příprava v sedě, prokládaná přípravou v leže.
Procvičování rukou tím, že jsem před sebou držel knihu ... ale ne tak ledajakou knihu!
Znovu jsem si přečetl od Jurka jeho Jez a běhej a začetl jsem se do novinky Stopy v oblacích (nudnější knihu o běhání jsem snad nečetl - jsem v půlce a přijde mi to dlouhé jako maraton - a ten jsem ještě nikdy neuběhl) a abych byl upřímný, tato příprava mi dala asi nejvíc.
Dala mi motivaci a chuť se do závodního půlmaratonu vůbec pouštět.
Když už jsem získal jedno volné číslo do beznadějně vyprodaného závodu, nebudu jím přeci mrhat.
Jdeme na to ...

Probudil jsem se do úžasného dne, kdy slunce předvádělo svoji krásu a ptáci pod okny nacvičovali svým zpěvem povzbuzování.
Vyprázdnil jsem svojí mysl, vytěsnil myšlenky na normální běžný lidský život a soustředil se jen a jen na sebe.
Pomalu, jako samuraj před poslední bitvou, se připravoval na ty (doufaje) necelé dvě hodiny běhu.
Na zem vyskládal vše, co budu mít na sobě, vyskládal vedle sebe své zbraně v podobě hroznového cukru a tuby energie maskující se za zubní pastu. Rituální omytí těla, vyčištění zubů, uší, špíny za nehty ... pokud v boji padnu, padnu čistý. Poprvé za svojí běžeckou kariéru si chystám i závodní hudbu. Poprvé poběžím závod s muzikou v uších, něco mi našeptává, že to bude potřeba.
Přestože mám start na druhém konci svého města, jedu autem. Auto bude moje základna, útočiště, kam se na konci můžu zhroutit, zavřít oči a nikým neviděn popadat dech ...

Na startu panuje dobrá nálada, všichni krásní a usměvaví, přejí si hezké zážitky a dobré časy. Mírná nervozita je samozřejmostí. Do uší mi začíná hrát Zrní a jejich záznam koncertu Radio Wave Live Session (mám při běhu rád klidnější muziku, ne nakopávající hity, které rozhodí tempo a dech) a je to tu. Výstřel, úsměvy pro fotografy a běžíme. Většinou vím hned na začátku, jaké to bude.
Dnes to bude super. Knižní příprava je prostě nejlepší příprava na půlmaraton :-)

Nechal jsem se předběhnout všemi těmi, kteří neuhlídali start a vyrazili splašeně ... "cítíš, jak se to rozbíhá, už se to rozbíhá" ... zpívají naprosto příhodně Zrní. Pobrukoval jsem si spolu s nimi, doufaje, že si pobrukuju jen v hlavě a ne nahlas. Rukou jsem si (snad neviditelně) pobouchával do taktu.
Slunce hřálo, ale nepálilo.
Po chvilce, v kopci, jsem začal předbíhat ty splašence, kteří přepálili start a našel jsem si své místo někde na konci středu, kde jsem se plus mínus pohyboval celou dobu. Vím, kde je moje místo v závodním poli ;-)

foto: Táda Mahel

Není asi třeba popisovat, co bylo dál. Běžec to ví a neběžec si to nedovede představit. Myšlenky se v průběhu běhu mění, od naprosté euforie, k zoufalému propadání se pocitu "doprdele, to je ještě dálka" až k další euforii "už jen tahle zatáčka a mám to za sebou".
To vše prokládané pocity štěstí a otázkami, proč že to vlastně dělám.
Návaly energie, kdy přidávám na rychlosti a chvílemi útlumu, kdy člověk ztratí páru. A zas a znova chytám druhý dech a vím, že tentokrát se to podaří, že tentokrát do cíle doběhnu pod dvě hodiny. Muzika mě odděluje od ostatních závodníků, což zpětně beru lítostivě, ale dnes jsem opravdu šel závodit, závodit sám se sebou, a na společenské tokání mě dnes neužije. Tímto se omlouvám kapelám podél trati, že jsem je moc nevnímal. Jen se usmívám kolkolem a jsem nadšený, že přes všechen ten pot a dřinu mi úsměv z tváře nemizí.
Bojuji. Nemám tu nikoho, koho chci předehnat, koho chci pokořit a tak se můžu soustředit jen na své tělo, na sebe. Nikým nehnán, jen svým plánem dát do toho vše, co můžu a co chci.

Při závěrečných kilometrech se mi dokonce podaří i mírně přidat, v těle se zvedá poslední vlna adrenalinu a šťastný pocit z běhu. Prudce se ve mně ochladilo, ikdyž tuším, že tváře září červení, připomínající západ slunce. Polil mě ledový pot, trocha zatmění před očima, tunelový výhled. Takhle asi nějak to vypadá, když dojde energie. Nohy se trochu pletou, ale už jen tahle zatáčka, cílová rovinka a ... stojím. Nějaký kluk mi podává ruku, blahopřeje mi a na krk mi věší mojí první účastnickou medajli (všechny předchozí závody byly závody chudé, na medajle neměli :-)
Klidím se z dohledu, abych mohl nikým nerušen sednout na zadek, složit hlavu do dlaní a jen tak normálně existovat. Naprosto spokojený, protože časomíra těsně před protnutím cílové pásky oznamovala mé unavené mysli 1.58.46. Můj nejlepší půlmaratonský čas.

Po chvilce umírání se otřepu a jdu si sednout k cílové rovince. Tleskám těm, kteří dobíhají a čerpám energii z jejich euforie, že to zvládli, že jsou v cíli. Ta radost je tak nakažlivá, tak pozitivní a nádherná, až se ve mně probouzí touha znovu běžet do cíle. Přestože se mi klepou kolena. Tak zase za rok, děcka ;-)  http://pulmaraton.halahoj.org

Předežeň RUNGO!

Od začátku roku běhám s RUNGO.cz na Endomondu a snažím se je v jejich každoměsíční výzvě předběhnout. Vím, že je nepředběhnu, ale používám to jako malou motivaci.
Chvilku jsem se tam snažil předběhnout svoji virtuální kamarádku Renatu, ale ona je nějaká splašená.
Asi nemá nic jiného na práci než jen běhat a běhat a tak má naběháno jednou tolik co já (klobouk běžeckou čepičku dolů, holko).
No ... prostě si jen tak pobíhám a Endomondo mi to samo počítá. Já se jen občas podívám, jak se mi daří na mém 465-tém místě. Nebo 578-tém. A nic si nedělám z toho, že mé místo je trojmístné.
JENŽE!
V běhu není poražených a náhodný los štěstěny zamíří občas i na konec běžeckých žebříčků.
Protože RUNGO podporuje jak rychlíky, tak plazivce, v jejich výzvě může vyhrát kdokoliv.
A já v lednu vyhrál čepičku! (Díky, díky!)
A dnes mi přišla.
A je super a mám z ní radost.
Připojte se a pojďte mě předběhnout ... najdete nás na Endomondu ;-)

... tak, a už nemusím běhat prostovlasý!

Úplněk ... čas vlkodlaků

Už když jsem šel večer domů z práce, cítil jsem jeho volání.
Visel na nebi, kulatý a velký.
Svítil tak, že pouliční lampy byly jen ubohé a zbytečné atrapy a jejich blikavé mihotání jen vzdáleně připomínalo kouzlo přírody ... světlo.
Bylo ticho, hvězdy jen bledé a tam nahoře, majestátný Úplněk kynul na pozdrav.
"Pojď ven, za město! Následuj mě!" volal tiše a lákavě.
Opadávala ze mně večerní unava a vzdmula se uvnitř hrudi touha poslechnout volání.
Však doma syn čeká na pohádku a žena na svého muže.
Odolal jsem.

"Dobrou noc", řekl jsem jim o něco později a zhasnul světlo v pokoji."Dobrou noc ..."
Jen očkem nakouknu zkrz žaluzie a vidím ... stále čeká.
Visí tam a pořád neslyšně volá:
"Pojď ven! Následuj mě!"
Jako uhranutý se převlékám, obouvám boty.
Ulice kloužou pokryté ledem, pomalu zamířím na nedaleký ovál.
Hlavu zakloněnou vstříc Jeho tváři ... usmívám se naň, možná polohlasem něco špitám.

Na červeném oválu se rozbíhám a pouštím myšlenky z řetězu.
Nechávám je toulat se v okolí.
U nedalekého komínu teplárny se ON zastaví a svítí mi na cestu v místech, kam lampy stadionu běžně nedohlédnout. Trochu mě mrzí, že tu nejsem jen já a ON.
Na druhé půlce oválu, ve stejném směru, soustředěně běží druhý běžec. Je jen stínem, co vlastně ani neruší.
Odpojuji mysl od těla. Mysl letí vstříc Měsíci a tančí s ním vesmírný valčík a tělo ... tělo si tam běhá, stále dokola.

Koláž jsem vytvořil z ilustrací vystřižených z knihy "Umění radosti a boje" ;-)

Však za čas něco přinutí mysl slétnou zpět a s úlekem se vrátit do těla.
UH ... UH ... UH ... zní strašidelně někde vzádu za mnou.
V pravidelném rytmu. UH ... sekunda a půl pauza ... UH.
Blíž a blíž.
Copak se ze stinného běžce stává pod dotekem mého Úplňku uvzdechaný vlkodlak?
Vlasy na zátylku chytají elektrický náboj a odstávají od těla. Všichni ti přečtení Kingové mi v hlavě vytvářejí hororový film.

UH ... UH ... UH ... prosviští kolem mě zhypnotizovaný běžec a já bych přísahal, že na zadku se mu mihla chlupatá oháňka.
Spiklenecky mrknu na tu velkou placku na nebi a vyrazím k domovu ...

Je tam zima, vem si spoďáry!

"Je tam zima, vem si spoďáry!" říkala mi moje máma, když jsem byl malý kluk a ona mi ještě stále mluvila do oblékání. Co se dá dělat, maminka se musí poslouchat a tak jsem se tedy navlékl do vytahaných neforemných bavlněných šedých hrůz a vyrazil ven, vstříc klukovským dobrodružstvím v ledové (a Ladovské) zimě.
A víte co? Měla pravdu, mamka jedna! Ano, venku byl skutečně mráz, ale nohy, ty byly v teple!

Tyto pravdivé máminy rady (o užitečnosti spoďárů) jsem přestal poslouchat zhruba v té době, kdy jsem začal domů po setmění doprovázet mladé slečny. Co kdyby některá z nich náhodou chtěla vidět ve svém pubertálním pokojíčku mé nahé křivé nohy? Hambou bych se musel propadnout, stanout před ní v tom šedivém kusu hadru! A tak nastalo období, kdy spoďáry opustily můj šatník a začal mi mrznou zadek. Přešla léta, přestal jsem doprovázet holky domů (protože jednu z nich jsem si vzal za ženu) a na bradě se začaly objevovat první bílé vousy. Stále mi mrznul zadek i přes to, že moje žena mě už viděla i v horších situacích, než jsou spoďáry natažené na mých (už ne tak křivých) nohou. Je to prostě tak. Někde vzadu v hlavě jsem sice měl uloženou informaci, že spodní prádlo pod kalhotama způsobuje v zimě větší teplo, ale jistá mužská ješitnost mi nedovolovala ověřovat tuto skutečnost v praxi.

Až jednodnoho dne, mi v emailu přistála zpráva od e-shopu s oudoorovým zbožím AFFEKT.cz, že prý četli moje vyprávění o tom, kterak jsem zmrznul v autě a moc se jim to líbilo. "Jestlipak víte, že Vám zadek nemusí mrznou? Nechcete testnou spodní funkční prádlo od HANNAH?" ... tak nějak vyzněla jejich nabídka. "No jasně!" zněla moje odpověď a už jsem se viděl, jak se o mně (o mladý sportovní a "zádveřní" nádějný talent) perou sponzoři. A nějaký ten hadr na sebe se vždycky hodí ;-)

Netrvalo dlouho, v ruce jsem držel malou sympatickou krabičku a opravdu jsem se bál, že v ní najdu vytahanou neforemnou bavlněnou šedou hrůzu. Představoval jsem si sám sebe jako přerostlé dítě v punčocháčích a slyšel ty posměšky, kterými mě moje žena zahrne, jen co si na sebe spoďáry navleču.
Naštěstí doba pokročila, svět zaplavily moderní a funkční materiály a z krabičky vypadly sice šedá, ale určitě ne vytahaná funkční kaťata. Jasně, velkou parádu v divadle v nich člověk neudělá, ale pod mé letní běžecké elasťáky jsou jako dělaná.
Venku tma, teploměr na okně ukazuje arktických -5°C, není nad čím bádat, běžím na ovál je otestovat. Oproti mým dětským spoďárům jsou tyto jako druhá kůže a pod upnutýma elasťákama nejsou vůbec vidět. Takže pokud se nehodlám na ovále před případnými běhnami běžkyněmi na ovále svlíkat, nikdo nic nepozná.
No co vám budu povídat! Mamka prostě měla pravdu, když mi říkala: "Je tam zima, vem si spoďáry".
Ty naše mamky! Zadek v teple, nikde nic netlačí, nikde se nic nevytahuje. Nohavice nelezou vzhůru ke kolenům, jak to bylo u těch mých dětských, a rozkrok také nepadá nikam ke stehnům.
Prostě kus opravdu příjemnýho hadru, který dělá to, co dělat má.

Jako správný "zádveřní" typ jsem je s sebou vzal i na výlet. Jel jsem s nimi vlakem na cestovatelský festival GO Kamera, abych otestoval, co se stane, když v nich člověk z mrazu vleze do vytopeného vlaku, pak zase do mrazu a pak v nich celý den bude sedět v přetopeném kongresovém sále.
Mé plány mi trochu zhatil fakt, že vlak nebyl vůbec vytopený a v konkresovém sále byla otevřená okna, takže se o přetopenosti také nedalo mluvit, ale jinak se stalo přesně to, co člověk u funkčního prádla asi očekává.
Trochu zima mi bylo, když jsem vylezl z domu, ale jen se člověk trochu chůzi rozehřál, hned bylo fajn. No a když jsem seděl pár hodin na židli a poslouchal vyprávění horolezce Marka Holečka, neměl jsem v kalhotech nepříjemný hic. Prostě pohoda, člověk tento vynález opečovávajících mamin nevnímá, nijak ho neomezuje. Je to s podivem, ale funkční spodní prádlo opravdu funguje ... kdo by to byl řekl?
Takže pokud jste náchylní na zmrzlou prdel stejně jako já, poslouchejte mojí mámu a když je venku kosa, vyberte si třeba zde a vemte si spoďáry ;-)

Jo a když už jsem se zmínil o GO Kameře ... vrcholem celého dne byla přednáška Ladislava Zibury.
To je ten kluk, co šel 40 dní pěšky do Jeruzaléma, ve zdraví to přežil a ještě o své cestě napsal knihu. Hele jako opravdu, pokud poblíž vás má teď někdy svoji vyprávěcí přednášku, zajděte si na ni. Tak vtipné, příjemné a lidské vyprávění jsem snad ještě nezažil. Mám moc rád lidi, kteří si na nic nehrají, jsou upřímní a umí o svém putování mluvit tak, jak to umí Ladislav. Vážně to stojí za to!