Kroky ve tmě

Při sobotním Pohádkovém pochodu se synem se mé tělo pěkně protáhlo a tak se mu zachtělo pohybu, že jsem neodolal a rozhodl se ještě ten večer vyzkoušet svůj vlastní noční půl maraton.
Čelovku nemám a v lese se v noci bojím, takže volba padla na silnice mezi vesnicemi.
Tak trochu jsem sázel na měsíc a na cesty bez výmolů a řekl si, že svítit si baterkou na cestu nebudu.
Jen co Hugo usnul, ověsil jsem se jak vánoční stromeček blikačkami a reflexními pásky nad koleny, na záda dal náš nový batoh s mikinou a drobnostmi a vydal se za nočním dobrodružstvím.

Slunce už bylo za kopcem a světla kvapem ubývalo.
První půlhodina vedla lesem a já v zádech cítil bojácné mravenčení, ale nemusel jsem se bát.
Jelikož je náš nový batoh cyklistický (a hodně levný) tak se ukázalo, že je absolutně nevhodný na běh.
Očka zipů při běhu cinkají o přezky a naopak, a tak jsem byl slyšet několik metrů dopředu.
Všechna noční stvoření se polekala a dala se na útěk
Cítil jsem se jak cikánský povoz na cestě.
Sice batoh perfektně sedí na zádech, ale to cinkání bylo v noční tmě strašný.
Příště si vezmu izolepu na přelepení ...

Brzy byla tma docela hustá a detaily na silnici se slily v tušenou cestu.
Měsíc moc nesvítil, byla ho jen trocha a ta trocha každou chvilku zalezla za mrak.
Ale vlastně to ani tak nevadilo.
Na známém rozcestí jsem váhal, zda se nemám raději vydat k domovu a vybodnout se na to, ale duševní rozpoložení mělo nad čím přemýšlet a chtělo dál.
Potkal jsem na louce krávy a docela mě to překvapilo.
Vždy jsem si myslel, že na noc se stáda ženou do stájí, ale tady na mě líně koukala asi desítka krav a čekala na vlka.
Pozdravil jsem je: "Nazdar krávy!", ale jen co jsem to vyslovil, přišlo mi to nepatřičný a s omluvou jsem to opravil na "Chtěl jsem říct, jak se máte, holky".
Ani nezabučely ... krávy.

Další vesnice a zde už jsem začal potkávat sem tam auto.
Nic moc pocit. Světla reflektorů hodně nepříjemně oslňují a člověk trne, jestli bude muset skákat do příkopu plných kopřiv.
Naštěstí jsem byl asi hodně vidět, protože mě auta registrovala dlouho dopředu, zpomalovala na krok a vjížděla do protisměru.
Musím říct, že ohleduplnost největší, ale beztak se chtěli jen podívat, co se to tu sune za magora.

Když nad tím tak přemýšlím, vlastně to byl nudný běh.
Všude tma, nebylo se na co koukat, ale běželo se moc dobře, protože teplota byla ideální a tempo rychlé a vyrovnané.
Proběhl jsem městečko, kde se mi traťový plán stáčel zpět k domovu, a musel se vydat po silnici, která už byla docela frekventovaná.
Nudu vystřídal strach z aut a ta pohoda se někam vytratila.
Už mi to celá tahle sranda nepřišla jako dobrý nápad a poprvé jsem se podíval na hodinky.
Něco málo přes dvě hodiny běhu, přede mnou vesnice s vlakovým nádražím a za čtvrt hodiny má jet poslední dnešní vlak (jsem si ho doma pro jistotu naplánoval jako úhybný manévr, kdyby mi došel dech).
Měl jsem radost, že jsem to běžel podle odhadu a dostal se do míst "kontrolního" bodu zavčas.
Stočil jsem to ze silnice a vydal se ke kolejím, doufaje, že jsem ten půl maraton do noh dal.
Doma jsem podle mapy zjistil, že mi chyběl kilometr ... ale ten jsem si vynahradil, když jsem vylezl z vlaku a 2 km běžel domů ;-)

Ale jo, bylo fajn si vyzkoušet něco nového a přidat do běhu nové koření , ale opakovat bych to nemusel.
Ten závěrečný pocit ohrožení na silnici za to nestál.

Pohádkový pochodový běh

Tentokrát to nebude přímo o běhu, tentokrát to bude o pochodu (a pobíhání) otce a syna.
Ráno jsme si dali vydatnou snídani, zabalili bágl, nechali mámu spát a vydali se na 13.ročník "Velké pohádkové cesty".
Oba dva jsme v sobě cítili závodní choutky, Hugo pořád že musíme být první a celou cestu ke "startu" kolem mě poskakoval a pobízel k rychlosti.
Hned po registraci vyrazil do kopce s pokřikem "Chyť mě" a s úsměvem předběhl tři ploužící se rodinky.
Samozřejmě že start přepálil a v půli kopce mu došel dech.
Nenechal se tím zaskočit a hned si mě osedlal "Na koně, táto, na koně!" a klacíkem na podpírání mě začal pohánět do klusu.
Nenechal jsem se pohánět dlouho a brzy jsme začali střídali naši ověřenou taktiku 1/4 maratonských procházek.
Támhle na kopec na koni, k támhle tomu stromu pěšky, pár metrů šouráka s brekem a pak zase na koně.

Trať byla náročná: kopce, polní cesty, obilí, lesní cesty, asfaltky.
Po rozpačitém přepálení startu jsme se ale dostali do rytmu a do Huga vjel jeho standardní čert.
Provokoval kolem pochodující prcky a vybízel je ke hře na honěnou.
A jako pyšný táta musím říct, že jim vždycky utekl.

Pohádkovými bytostmi jsme se nenechali rozptylovat a úspěšně jsme se jim vyhýbali, nepozorovaně oběhli jejich kontrolní stanoviště a nenechali jsme se brzdit jejich nástrahy v podobě nezdravých bombónů a žvýkaček. Drali jsme se zástupy uťapkaných dítek stále dopředu.

Když to vezmu zpětně, tak musím uznale podotknout, že Hugo uběhl polovinu tratě.
Fakt běhal, já statečně za ním, s povzdechy cizích maminek o hyperaktivních dětech za zády.
Pod každým kopečkem mu sice došel dech, ale během odpočinku na ramenou si zase dobil baterky, takže jsme si své tempo drželi stále obstojné.

Do cíle jsme dorazili ve zdraví, vyzvedli si pamětní diplom, energii vybili na skákacím hradě, abychom ji získali zase zpět vyfasovaným ledňákem a limčou.
5ti sekundové zdřímnutí v autě Huga vrátilo zpět do jeho tepové frekvence a k neutahání si doma dává další várku běhu za kočkou Čestmírou.
Za pár let nás čekejte na startu Silva Nortica Run ;-)

Ráno po bouři

Včera večer krajem prošla bouřka, Matka Příroda zalila svoji zahrádku a mojí hlavě se ráno v pět zachtělo lehkého výběhu v tom pobouřkovém stavu.
Hlava je čilá hned, jen to tělo za ní zaostává asi půlhodinu.
Ne a ne se nastartovat.
Síla vůle táhla nohy po pěšince a občas jsem je musel napomínat, jak se pletly do cesty.
Tělo se probralo až když jsme uprostřed lesa potkali protiběžkyni a snažilo se schlíplost schovat za ladný krok.
Ta potvora už běžela směrem zpět k městu ... by mě jako zajimalo, kde se tu vzala a kdy jako vstávala? Peče celou noc rohlíky a pak běží domů spát?
Už jsem ji párkrát potkal při ranním běhu, já začínal, ona finišovala.

On ten les byl stejně nějak moc plný života.
Jsem najivně myslel, že se příroda teprve začne probírat, ale ono ne.
Všichni lesní tvorové už byly dávno vzhůru a v klidu snídali.
Pár sekund mi běžela bok po boku srna, ale nebavilo ji moje tempo dvounožce a s mírným pozdravným odfrknutím se zastavila a začala se pást.
Jakoby mi chtěla dát najevo, že člověk ji nijak nebere, necítí se ohrožená, běžná součást jejího života.

Také jsem poprvé vživotě potkala divočáka.
Byl naštěstí sám a bál se mě víc než já jeho ... utekl jiným směrem než byl strom, který jsem si vybral jako únikovou cestu.
Těch tu bylo docela dost ... včerejší bouře přerovnala pár stromů a změnila cestu.
Neumí lést kanci po spadlých stromech, žene?

Ten ranní klid je úžasný.
Tělo se mi místo únavy z běhu nabíjelo sluncem a více a více získávalo energii.
Tráva byla příjemně mokrá a svěží vzduch vydal za bohatou snídani.

Chvilku to šlo i bez bot, mít bahno mezi prsty je věc, která člověka pobaví.

Když jsem doběhl domů, ještě to tam všechno spalo.

Probudilo je klapnutí dveří, z postele vyskočil syn a chtěl vědět, co jsem zase všechno viděl.

Žena mě pohladila pohledem a požádala o kafe.

Takový normální den ... s tak pěkným začátkem.

  

13 km, 16°C, vycházející slunce

Zajíc v poli

Dneska bylo takové vedro, že ani zajícovi se nechtělo běhat.
Čuměl na mě a říkal mi, jestli opravdu musím běžet kolem něj.
No ... nechtělo se mi vracet se, takže musel.
Naštvaně a váhavě se rozběhl a zastavil se v nedalekém křoví.

Bylo to dneska dlouhé, chvílemi jsem přecházel do kroku a bolí mě z toho nohy, ale v lese byl krásný klid a chládek.
Chtěl jsem si dát půlmaratonskou délku, když už jsem se dnes na jeden půlmaraton přihlásil, ale když jsem zastavil, chybělo mi trocha kilometrů.
Tak někdy příště :-)

Tak jo :-)

Kolem dokola

Zase jeden z těch brzkých večerů, kdy se syn sám zvedne od počítače, dá mi pusu a že prý jde spát, že je unavený.
Lehne si vedle mámi, která padla za vlast pár chvil před ním.
Byl u nás na návštěvě děda a asi dal oboum do těla.
V křesle mě sleduje vyčítavě kočka a venku jsou poslední paprsky deního světla.
Tak jo, jen kratičký výběh a jdu taky do peřin.

Venku je moc krásně a tělo se strašně rychle dostane do lehkého a svěžího tempa.
Běží to naprosto samo, až se divím.
Už nějaký čas si hraji s myšlenkou objehnout celé moje město po obvodu a dnes se mi do toho opravdu chce, tak s chutí do toho.
Vynechal jsem teda pidičtvrť Na Kopcích, ale pro mě toto sídlišťátko stejně neexistuje od té doby, co mi tam nechtěli vzít syna do školky ... "Mažu si Tě z mapy, hnusná čtvrti, neexistuješ!"

Moje město je pořád z kopce do kopce, prostě každou chvilku nahoru, rovinka, dolů a tak s různými obměnami stále dokola.
Jsem tak svěží, že ty kopce ani nevnímám, vybíhám stejným tempem.
V polovině cesty se mi ve sluchátkách změní hudební styl a mírný popík nahradí úderný Front Line Assembly.
Tihle kluci mají pro mě zvláštní význam, životem mě provází už od pubertálních pokusů nikdy nedospět a mám pro ně opravdu slabost, všechny jejich rytmy mám uložené pod kůži v nervových zakončení.
Je to halucinogení hudba, když k ní člověk přistupuje s tím správným přístupem.
Skoro nevědomky přidávám hlasitost ... a rychlost do nohou.

Dostávám se do toho správného běžeckého tranzu ... dech je stále klidný, z táhlého krpálu přede mnou se stala v hlavě rovinka a tělo stále zrychluje.
V žilách mi spolu s krví putuje i radost ze života a myšlenky se ubírají na vlně melodie do zákoutí, kde už pár let nebyly.

A pak, zničeho nic, po pár kilometrech, mi Matka Příroda vypnula proud.
Znáte tu chvíli, kdy vám v kazeťáku docházejí baterky a hudba začne huhlat, zpomalovat se, natahovat se?
Stalo se to s celým světem.
Zahuhlal se a zpomalil.
Pouliční lampy začaly svítit červeně, změnilo se nebe a nohy vkročily do řeky medu.
Ale tělo dál fungovalo, neomdlévalo a nepřestalo běžet.
Jen se změnila realita a vyhodila mě z tempa.
Došla energie a jiná nebyla nadosah.
Těch pár kilometrů domů to bolelo, ale nešlo přejít do chůze.
Tělo se zaseklo v pomalém houpavém rytmu a domů doběhlo.

Jakoby tomu osud chtěl, zrovna dnes mi přišel balíček ("Nazdar, nemáš ta-ble-ty?") z Nutrendu, protože už jsem cítil potřebu si pořídit nějaký ISOdrinčíky a něco na renegeraci (tímto zdravím proficyklistu Pepu, který funguje na vodu a sojovej suk).
A v balíčku byly i přiložené tyčinky a tak jsem hned jednu zblajzl.
Nevím jestli to doopravdy funguje, mrtvý jsem byl furt, ale dobrá byla, to zase jo :-)

Nastavuju budíka o dvě hodiny později, na šestou do práce nevstávám!

Jo a abych nezapomněl.
To město jsem oběhl.
Vynechal jsem průmyslovou zónu a zahrádkářské kolonie (byla tam tma a já se tmy bojím) a běžel všude tam, kde vedly chodníky.
Moje město má kolem dokola 17 a něco kilometrů :-)

Pokoření Klučovské hory ;-)

Každé ráno, cestou do práce, jej vidím tam někde v dáli, na kraji obzoru, můj vrchol dohledu.
Pořád mě lákal a pokoušel.
Ten kopeček se jmenuje Klučovská hora ... to víte, my na Vysočině hory nemáme a chtěli bychom je, tak hora říkáme kdejakému kopečku ... a je na něm nějaký (Klučovský) vysílač.

Je neděle a v telce běží pražský maraton.
Není nic nudnějšího, než se koukat na lidi, kteří běží ;-)
Tak jsem se obul, dal pusu synovi, objal ženu a se slibem "za dvě hodinky jsem zpět" jsem vyběhl.
Nechal jsem se zlákat a rozhodl jsem se tu naší "horu" pokořit.

Podle předpovědi byli venku mrazíky a strašně hnusně, tak jsem si náramně užíval krásný den a vyhříval se na slunci.
Horu jsem pokořil.

A jako vzorný manžel jsem dodržel svůj slib a za dvě hodiny jsem byl zpátky ... no za dvě hodiny a trochu minut ... i s kytičkou ke Dni matek, když je ta máma mého dítěte ;-)

Městská příroda

Mám strašně rád svoje město.
Když člověk chce a potřebuje do přírody, svým způsobem nemusí vytáhnout paty z města.
Dneska jsem si naplánoval dlouhý výběh po okolních vesnicích, ale syn si vynutil slib, že se brzo vrátím, že nepoběžím daleko.
Co by člověk pro ty jeho hnědý oči neudělal.
Odpásal jsem svůj dálkový běžecký opasek a místo něj nasadil na uši sluchátka.
Když chci běhat rychle nebo po městě, muziku si většinou vezmu.
A dneska mám v plánu oboje ... rychlý městský běh.
Jaro je v plném proudu, všude samé rozkvetlé keře a vysoká tráva.
Parkové firmy ještě nevyrazily s křoviňáky do ulic a tak je město opravdu zelené, Matka Příroda se ještě nenechává spoutat a bujně raší všude, kam oko dohlédne.

Posuďte sami ... řekli byste, že tahle místa jsou jen pár set metrů od centra města?

Song od Placebo - Broken Promise (Feat.Michael Stipe)" přišel v tu pravou chvíli a zafungoval jako energy tyčinka :-)

Odjet si zaběhat

Mám manžel-tatínkovskou dovolenou a říkám si, že když už se mi poštěstilo být sám, můžu si dělat co chci.
No ne?
Tak jsem zalehl s knihou, úklid nechal šotkům a relaxoval.
Nebavilo mě to.
Táhlo mě to ven a protože odpolední vedra pomalu klesala, nechal jsem se zlákat.
Nohy ale na dlouhou trasu neměly síly a hlava nechtěla známé krátké trasy.
Poradil jsem se s mapou ("Hele, tady je nějak moc rybníku u sebe"), vyštrachal klíče od auta a jel jsem si zaběhat :-)

Dojel jsem pár kilometrů za rodné město, zapíchnul auto do polí a pomalým klusem se vydal za křikem kačen.
Slunce pomalu zapadalo, ryby se plácaly na hladině, pár lidí si opékalo večeři u chatek.
Klídek a pohoda.
Potkal jsem bobra.
No dobře ...
Potkal jsem stopy po bobrovi.

A pak jsem se na chvilku ztratil.
Vlastně jsem se neztratil já, to cesta najednou zmizela. To ona ztratila mě, ne já ji.
Tak jsem ji hledal po lese, pak na poli a nakonec ji našel u vlakové koleji.

Pomalu mě zavedla přes ves zpět k autu.
Ani unavený, ani neunavený, prostě akorát vyběhaný.
Domů pak pomalá jízda s otevřenými okny a sledování stahování se mračen s prvním paprskem blesku.

Ovce v hospodě

Není nad to hnedle zkraje potkat proti běžkyni, která se na vás hezky usměje a mávne na pozdrav ... člověk má hned lehčí krok.
Venku je krásně a volný den láká k výletu ...

Je první máj a moje milá sice stojí na zahradě pod stromem (pevně věřím, že tu zamilovanou pusu dostává od syna), ale asi tak osmdesát kilometrů daleko a já ještě stále nejsem ultra maratonec.
Však já se dočkám, já si počkám!
Mám tuto trasu v plánu do pár let a to v čase, v jakém to dojela žena na kole (to abych si ji mohl dobírat).
Ale jak se znám, tu zabloudím, tu si dám pauzu na smočení v rybníku, tu se budu kochat a támhle se dám do řečí s babkou přes plot.
Ne, nejsem disciplinovaný sportovec, jsem pouhý zážitkový běžec.
Přestal jsem na běh nosit hodinky.
Už nemám na zápěstí neopálený proužek a nikdo mě pořád nestresuje, že jsem v čase jinde než někdo další.

Panímáma z vesničky mi při doplňování butylky povídala, že nemám rozum, lítat po venku v takovém vedru.
"To je počasí tak zalést k vodě, mladý pane a ne tu polykat prach."
Teta, máte pravdu, přesně tam mám namířeno. Jen ten prach k tomu prostě patří.
Krásný den vylákal na cesty spousty cyklistů.
Dnes mám štěstí na kluky přes padesát, lýtka jak já stehna a radost v očích. Všichni pokynou hlavou a usmějí se.
U občerstvovačky u studánky se pán na ukrajině dává do řečí.
Chválí sportovní mládí a přeje pěkné kilometry.

A cílená voda je tu.
Co víc si může člověk přát v 30ti stupňovém teple?
Schlazené nohy v rybníku, orosené malé pivko na ranči a romantický výhled.
Barman si libuje, že šel dnes do práce dřív.
Vzal si sebou dcerku v kočárku a pásl u hospody ovce.
"Dnes se s vámi sportovci roztrhl pytel", vítá partu na kolech.

Cesta domů už není tak parná, občerstvené tělo se chladí mokrým oblečením a trasa vede v příjemném stínu podél řeky.
Doma na mě čeká studený sporák a tak instinktivně zahnu směrem k mámě.
Má ze mně radost a v kastrolu teplou polívku ;-)