Hlava je čilá hned, jen to tělo za ní zaostává asi půlhodinu.
Ne a ne se nastartovat.
Síla vůle táhla nohy po pěšince a občas jsem je musel napomínat, jak se pletly do cesty.
Tělo se probralo až když jsme uprostřed lesa potkali protiběžkyni a snažilo se schlíplost schovat za ladný krok.
Ta potvora už běžela směrem zpět k městu ... by mě jako zajimalo, kde se tu vzala a kdy jako vstávala? Peče celou noc rohlíky a pak běží domů spát?
Už jsem ji párkrát potkal při ranním běhu, já začínal, ona finišovala.
Jsem najivně myslel, že se příroda teprve začne probírat, ale ono ne.
Všichni lesní tvorové už byly dávno vzhůru a v klidu snídali.
Pár sekund mi běžela bok po boku srna, ale nebavilo ji moje tempo dvounožce a s mírným pozdravným odfrknutím se zastavila a začala se pást.
Jakoby mi chtěla dát najevo, že člověk ji nijak nebere, necítí se ohrožená, běžná součást jejího života.
Také jsem poprvé vživotě potkala divočáka.
Byl naštěstí sám a bál se mě víc než já jeho ... utekl jiným směrem než byl strom, který jsem si vybral jako únikovou cestu.
Těch tu bylo docela dost ... včerejší bouře přerovnala pár stromů a změnila cestu.
Neumí lést kanci po spadlých stromech, žene?
Ten ranní klid je úžasný.
Tělo se mi místo únavy z běhu nabíjelo sluncem a více a více získávalo energii.
Tráva byla příjemně mokrá a svěží vzduch vydal za bohatou snídani.
Chvilku to šlo i bez bot, mít bahno mezi prsty je věc, která člověka pobaví.
Když jsem doběhl domů, ještě to tam všechno spalo.
Probudilo je klapnutí dveří, z postele vyskočil syn a chtěl vědět, co jsem zase všechno viděl.
Žena mě pohladila pohledem a požádala o kafe.
Takový normální den ... s tak pěkným začátkem.
13 km, 16°C, vycházející slunce
Žádné komentáře:
Okomentovat