Moje milá se do mě pořád strefuje, jak doběhnu mezi těmi těhotnými, beznohými, stoletými a chodícími a že to bude hrozná ostuda a že se na to nebude koukat.
To je její způsob, kterak mě povzbudit, abych sebou taky trochu mrsknul a neploužil se ve svém vyhlídkovém tempu.
No ... je pravda, že jsem se poslední dobou na dlouhé tratě nedostal, že si tu ve městě jen hraju na ulítlího bosonožce a nebo na poklusávajícího tátu, který svého syna bere na ovál jen proto, aby pak sednul na tribůnu a pokřikoval na svoji běhající ženu romantické povzbuzení.
Je načase vzít to zodpovědně a začít trochu trénovat ... a už mi taky opravdu scházelo to moje vyhlídkové pobíhání po kraji.
A protože i Matka Příroda usoudila, že jsem se k tomu postavil správně, dostal jsem za to odměnu.
Více než polovinu cesty jsem měl už za sebou, nohy trochu tuhnuly, vedro se topilo v kalné řece a tělu docházela energie.
Hlava začala přemýšlet nad nejkratšími cestami domů, městskou dopravou a jinými ulejvačskými prostředky a začala se bouřit proti své svobodné vůli.
A tu, kde se vzala, tu se vzala, na cestě proti mně si to na kolečkových bruslích šinula Běžecká víla.
Sahala mi sotva po prsa, vzala na sobě podobu asi osmileté pihaté roztomilé holčičky a zastavila mě uprostřed cyklostesky.
"Ahoj, nechceš rybíz?", a natáhla ke mně svoji drobnou dlaň.
Nabízela mi hromádku svěžích kuliček jako občerstvení a kouzelně se beze studu usmála.
Uctivě jsem poděkoval, znovu se rozběhl a po cestě si do úst vkládal jednu kuličku za druhou.
Já vím, že tomu nikdo nevěříte, ale byly to opravdové kouzelné kuličky rybízu od Běžecké víly!
Únava byla tatam a nastávající kopeček jsem zvládnul se ctí a s úsměvem v duši.
Provázela mě v myšlenkách zbytek cesty až domů a tak přesně vedla mé kroky, že když jsem si pak doma přeměřil cestu na mapě, vyšlo mi přesně na metr jednadvacet kilometrů.
Děkuji za milou občerstvovačku, a doufám, že Tě ještě někdy na cestě potkám (ať už budeš v jakékoliv podobě) milá Běžecká vílo.
