Židle v poli a oběd v hlavě ...

Některé výběhy jsou hned od začátku jasně vyhlídkové.
Nehraji si na rychlost ani na výkonnost, nehraji si na běžce, jsem jen obyčejný jogger a můj sobotní běh je takový běžecký výlet plný relaxace, pěkných výhledů a netradičních odpočinkových míst.
Psychoterapeutické sezení (pobíhání) pro vyčištění hlavy.
Ještě doma jsem měl v hlavě úplně jinou mapu trasy, ale znáte to.
Když vyrazím na cestu, támhle mě něco zaujme, toto si chci prohlédnout, tudyma by to nemuselo být špatný ... prostě sejít ze své cesty není vůbec těžké a právě to sejití zajistí spousty nečekaných pididobrodružství.
Vlastně ty mravokárné poučky "Nikdy nesmíte sejít ze své cesty" člověka docela dost omezují ;-)

První vyhlídkovou přestávku mi někdo nachystal uprostřed pole.
Pozval mě k příjemnému posezení, kterému se nedalo odolat a které se nedalo pochopit jinak než: "Člověče, zastav svůj krok a kochej se".
Tak jsem poslechl.

Pot osychal, řidiči na silnici pozastavovali a dívali se mým směrem.
V poli rejdily myši a nad hlavou kroužili dravci.

Druhá zastávka na mě čekala na kopci nad vsí, ve stínu lesa s vyhlídkou do kraje.
Představoval jsem si bílovlasou babičku s dědečkem, opíraje se o kus větve, kterak se pomalu sunou do kopce a tam (na své lavičce) koukají do dáli a vzpomínají na své mládí.

Seděl jsem tam a myslel na své stáří.
Myslel jsem na svého syna a svojí ženu, myslel na to vše, co máme před sebou a neměl vůbec strach z toho, co bude.
Život má člověk takový, jaký si ho udělá.
Pokud si v hlavě přehrává temné a smutné vize, prožije přesně takový život.
Na smutné a depresivní vize mě neužije, tak proč bych se bál.

Pak už mě čekala cesta necesta lesem přímo vzhůru a na otočce zpět mě zastihl telefon z domova, že mám na stole přichystaný Roast beef.

 
Cesta dolů byla nečekaně rychlá (hnal jsem před sebou rodinku na kolech, která mi na té polňačce ne a ne ujet, ikdyž se o to snažili), ale měl jsem v hlavě obrázek, který na mě působil jako ten největší dopink.
Energy gely jsou možná užitečná věc, ale vidina plného talíře splní stejný úkol.
Takže z joggera se stal běžec a pádil jsem si to k domovu a spolu s potem občas ukápla na zem i nějaká ta slina.
Bylo to moc dobré :-)