Večer na vlně SOFA SURFERS

Protože je tu už podzim, upgradoval jsem dnes svoji duši na nové roční období.
Stromy mění paletu barev, srny na holých polích vystrkují bílé zadky a slunce chodí brzy spát.
U cesty rostou houby a lesní tvorové zakopávají zásoby na zimu.
Pot pomalu usychá na zádech a tvoří husí kůži tam, kde tričko pouští na tělo studený večerní vzduch.
Pod botami občas zakřupe prázdná skořápka od kaštanu a vzduch je cítit tlejícím listím.

Dnes jsem našel to správné album pro tyto chvíle ... nenutí do rychlého běhu a pouští myšlenky na výlet.

Ukázka alba:

5 minut slávy

Mimózní Andy Warhol kdysi prohlásil něco o tom, že každý člověk by měl zažít svých pět minut slávy.
Už nevím proč to říkal, ale já si dnes svých 5 minut slávy prožil.
Všem nám známý internetový časopis Běžec "otiskl" můj zážitek z "Půlmaratonu Moravským krasem".
Je to zvláštní pocit vidět svoji fotku a své myšlenky v časopise, člověka zaplave mírný stud při představě, kdo všechno to asi čte :-)

Časopis BĚŽEC v pdf

A protože se takováto událost musí náležitě oslavit, oslavil jsem to dnes při obědové pauze.
Venku bylo prý poslední letní teplo, teď už nás čeká jen podzimní sychravé období, je potřeba to využít.
Možná naposled tento rok jsem navlékl kraťase (pokud maj Rosničky pravdu) a vyběhl z firmy na obědové proběhnutí.
Když už píšu do časopisu Běžec, musím taky přeci běhat, no ne?
Počasí bylo příjemné, spadané listí šustilo pod botami a ego bylo namyšlené.
Dnes jsem si našel cestu, která mi vyplní beze zbytku pracovní pauzu a má náročnější terén, který uspokojuje moji touhu po nerovných cestách.
Vlastně to byl moc hezký den ... 7,5 km.

Dukovanské stezky

Není nad to, když na vás vaše nejmilejší myslí, kudy chodí.
Ta moje na mě myslí, ikdyž kouká na plakátovací plochu s různými pozvánkami na vyprodaný Večer s Miroslavem Donutilem, náborem floorbalistů Snipers, programem kin a podobně.
Jeden takový plakátek mi později i ukázala:

Oddíl vysokohorské turistiky při TJ Spartak Třebíč pořádá
16. ROČNÍK POCHODU
DUKOVANSKÉ STEZKY

http://www.dukovanskestezky.wz.cz/

"...bys tam měl jít ..."
"???? A co tam jako budu dělat? Procházet se s důchodci a vykládat si, jaké to máme pěkné počasí."
"Turisté nejsou jen důchodci a ty si hraješ na běžce, tak hádej ...", zněla lakonická odpověď mé ženy a mile se na mě uculila.
To je ovšem výzva!
Duše industrialisty zatoužila po chladících věžích atomové elektrárny a romantické srdce přerostlého kluka vytušilo dobrodružství.
Tak se stalo, že jsem v sobotu ráno stanul před elektrárnou a zamířil ke stolečku se startem.
Připadal jsem si trochu divně.
Na startu lidé v pohorkách, turistické hole v rukou, na zádech ruksaky v nichž jsem tušil chleba s řízkem.
A najednou se k nim pomalým krokem sune týpek v elasťácích a přiléhavém tričku, kolem pasu nápojový pás s musli tyčinkou v kapsičce.
Naštěstí situaci zachránila pořadatelka, ze které se vyklubala rodinná známá:
"No ne, co ty tady, neříkej, že to chceš běžet!" ... nebo tak něco prohodila na uvítanou.
Stydlivě jsem pokýval hlavou a vytasil se s dvackou za 25 kilometrovou trasu jako startovné.
Vyfasoval jsem za to mapu a startovní průkaz na kontrolní razítka.
"Pane, musím vám razítko z první kontroly dát hned, očividně tam budete dřív než já", zasmála se milá kontrolorka (kdyby holka věděla).

Jako první vyrazil sedumdesát (a něco) letý pán, který prý startuje každý rok a je to nejstarší účastník.
Vyrazil svižně.

Já brzy po něm a předehnal jsem ho až na poli, pěkný kousek od startu.
"Přeji pěkný den", pozdravil jsem slušně a zahnul na lesní cestu a málem že s pískotem si to klusal mezi stromy.
Něco vám povím o turistických pochodech.
Jde se podle turistických značek.
Takový to: "na křižovatce se napojíte na zelenou a jdete po ní přes pole až k lesu"
Všichni to víte, žejo?
I já ... jenže si to tak běžím, čumím na stožáry vysokého napětí, na skákající zajíce, vycházející slunce nad lesem a svištím si to po lesní cestě.
Až po delší době si uvědomím, že podél mé lesní cesty není žádná "zelená"!
No ty voe, já se ztratil hned na začátku! Boha jeho, se mi bude chechtat každý turista po cestě!
Motám se v lese, nevím jestli nahoru nebo dolů ... někde je tu zřícenina hradu, jen ji najít.
Potkávám první borce, kteří vyrazili až po mně.
Jen tak si tu v klidu vykračují s písničkou na rtech.
Přiznávám prohru a ptám se na cestu:
"No, to je tak dva kilometry zpět tímhle směrem ... ty jdeš pětadvacet, že? To už se nevracej a pojď tudma jak mi a dej si 32 km."
"Když já chci vidět zřízeninu, ale moc děkuji", zastírám pravdu, že 32 km bych prostě neuběhnul.
Kontrola na zřícenině se hodně divila.
"Paní, ani se neptejte :-)"
Našel jsem správný směr, tu pravou cyklostezku a můžu běžet.
Běžím tak čtvrthodinu (čas se dnes chová nějak divně) a najednou přede mnou ten 70ti letý hrdina.
Svižný krok a hůlky jen kmitaj.
Kde ten se tady bere, takhle daleko?
"Teda vám to ale sviští pane!" Jen se skromně usměje.

Druhá kontrola nad přehradou mi pozvedla mé namyšlené ego.
"Vy jste ten pan Běžec, že?"
Pan Běžec, jak důležitě to zní!
Pak jsem si vzpomněl, že mi na paty dýchá starý pán a dorazí za mnou během pár minut.
Raději se loučím, abych nemusel být přítomný tomu trapnému prozrazení.
"Teď běžte tudy nahoru a v půlce kopce je odbočka do lesa, je to značené našima šipkama, tak se po nich dejte."
Odbočku jsem našel, šipku jsem našel, super.
Po pár desítkách metrech rozcestí a šipka žádná. Mapu mám, ale není mi k ničemu.
Ta pravá cesta je vždy vpravo ... nebo tak nějak zní odvěké moudro.
Po nějaké době zjistím, že je to blbost.
Dopr...
Tak zpátky a tou levou.
Po čase další rozcestí ... a žádná šipka.
No to snad ne.
Pravidlo o pravé cestě se neosvědčilo, běžím levou.
Že už víte, která byla ta pravá?
Vylezl jsem z lesa a jsem na silnici.
Dostal jsem se na mapu 15km trasy ... no dobrá, tady to seběhnu tudy, tady se napojím a tudyma k třetímu kontrolnímu bodu.
Slyším kovový zvuk za zády ... otočím se a za mnou Terminátor.
Úsměv od ucha k uchu, na čele ani kapku potu, hůlky jen kmitají.
To snad není možný!!!
Utíkám, co mi síly stačí, jen abych byl pryč.
Nakonec tu kontrolu nacházím.
V Dalešickém pivovaru ... záminka pro občerstvení a zázvorovou brču.
Doplňuji butylky vodou, konečně už důkladně nastuduji mapu a mizím.

Začínají mě bolet nohy, ale pořád běžím.
Cesta už je jasná, získal jsem zase svoji důvěru, jen občas se ohlédnu přes rameno, zda tam není sedumdesátiletý Terminátor.
Na prsou se mi objevila červená skvrna.
Už chápu, proč si běžci na delší trasy přelepují bradavky. Pálí to jako čert.
Velký les je opravdu velký a cesta skrz něj je kamenitá.
Lýtka jsou v jednom ohni a tak nějak docházejí síly.
Poslední kontrola u zaniklé středověké vesničky není na svém místě.
Ještě to nestihli, chodce čekají až za delší dobu, ale potkal jsem je v kukuřici a razítko dostal tam.
"Už to máte skoro za sebou :-)"

Rád to slyším.
Už i žena volá, kde se flákám, jestli se mnou mají ještě dneska počítat.
Nojo furt ... si tu dnes jen pobíhám, vždyť to není žádný závod!
Vyběhnu kopeček a konečně vidím tu kýženou industriální siluetu.
Ouč ... to je dálka.
Cíl je v půlce té dálky, někde na koupališti.
To už zvládnu, to doběhnu, do kroku mě nedonutíte.
Dobíhám spolu s rozesmátými odpočatými rodinkami s dětmi, kteří šli 7 km trasu z druhé strany.
Ze mně teče pot a rudý jsem až na zadku.

Prostě krásný sobotní výběh s kulturním programem ...
V cíli jsem dostal upřimné pochvaly, diplom, stravenku na pívo a buřta a jako bonus jsem vyhrál čokoládky v tombole.
Mám radost, mám dárek z cesty pro syna :-)

Chvíle odpočinku a zase na cestu, musím zpět k elektrárně pro auto.
Čeká mě 7 km ... ty, které šly děti.
Prvotní plán byl znovu běh ... polykám svoji hrdost a přecházím do kroku.
Kolena se nějak rozležela u buřta a teď protestují.
Ale co, rodinka už se mnou nepočítá, udělám si pomalou procházku s výhledem na krásné chladící věže.
Protože:

Bylo to krásné a tímto děkuji Oddílu vysokohorské turistiky za pěkně vybranou trať, kterou bych si bez nich nikdy nezaběhl.
Příště prubnu těch 32 km ;-)

Láska na celý život?

Pokud bych měl vybrat svůj zatím nejkrásnější běh, bez rozmyšlení můžu říci, že to byl tento.
Ikdyž jsem byl na horách (před touto návštěvou) jen jednou v životě (a to se ani nedá mluvit o velikých horách, spíš takové větší kopečky to byly), vím, že hory odjakživa miluju.
A od té doby, co jsem propadl běhu, sním o pobíhání po horách.
Zmínil jsem se o tom i před tátou, kterého jsem dostal věnem, a ten se rozhodl udělat mi radost.
Při cestě zpět od moře jsme to vzali "mírnou" oklikou a přejeli Alpy u největší hory Rakouska, Großglockner.

Začalo to nenápadně a zeleně, v mracích se zjevovaly stále větší a větší kopečky, silnice začínala být prudší a prudší, divoce se klikatila, až se ztratila v hustých mracích.
Vidět bylo na pár metrů a po nějaké době začaly hory vystrkovat své zasněžené růžky.
Naprostá nádhera, moře bylo zapomenuto, zašlapáno někde v pozadí myšlenek, srdce tlouklo jen pro ten náznak skal.
Jako návštěva u nějakého božstva ... stát nad mraky a shlížet na ně dolů.

Když si člověk začal myslet, že to už jít výš ani nemůže, začala jít cesta opravdu strmě do kopečka.
Zeleň zmizela, nastoupilo kamení ... a jaký to můj úžas ... čerstvý sníh po kolena.
Ještě včera jsem si máchal nohy v teplém moři a dnes stojím ve sněhu a mrznou mi palce u nohou.
Zbývá poslední kilometr do výšky, průjezd horou v tunelu a jsme v jiném světě.
Nádhera, která vezme dech a slova od úst.
Jsme na vrcholu cesty, dál už to je jen z kopce.
Neváhám ani vteřinu, oblékám se do běžeckého a nechávám posádku na vyhlídce s pokyny, ať se kochají, relaxují a až pojedou dolů, ať mě po cestě naberou ... a ať nespěchají.
Seběhy mi moc nejdou, ale vůbec mi to nevadí, to se podá.

Sice každou chvíli zastavuji a fotím jak japonský turista, ale nejde mi tu o výkon (však taky běžím z kopce).
Jsem v úžasu z té velikosti a spřádám plány na různé Beskydské sedmičky (pro začátek) a na Ultra Trail du Mont Blanc (jaká opovážlivost!).
Hory, nevidíte mě naposledy.
Naštěstí i moji nejbližší zasáhla ta krása hor a už mluví o stěhování se někam výš.

Vlastně k tomu už není ani co dalšího říct.
Fotky nedokáží ani přiblížit tu majestátnost a velikost a žádná slova neumí popsat ten pocit.
Prostě jsem běžel a měl oči a srdce dokořán.

A někde tam dole jsem se nechal sebrat a odvést domů ... já se vrátím, slibuju! ... a už to nebude po asfaltové cestě a nebude to jen z kopce! ;-)

P.S. moje milovaná rodino, co kdybych si ke svým 40ti-nám za šest let nadělil hezký zážitek?

Pobíhání u RYBNÍKU (část druhá) ... v dešti a bouři

Když už jsem se jednou ujistil, že rybník není rybník, ale opravdové moře, nic mě nedokázalo odradit od prozkoumávání našeho malého poloostrova.
A protože jsme tu jen na chvilku, hned další den jsem se vydal na druhou stranu, do vnitrozemí.
Byla to chyba.
Nejen, že betonová hráz přes moře můj pocit z rybníku jen umocnila, ale dostal jsem se na druhou stranu pevniny, kterou bych nazval pastí pro pobíhače.

Byl to další poloostrov obehnaný drátěným oplocením a uvnitř kemp pro obytné vozy.
Vběhl jsem dovnitř s myšlenkou, že proběhnu kemp a vylezu na druhé straně do lesa, ale kemp byl obehnaný důkladně, bez únikových cest, jen placený průchod přes přístaviště plachetnic (15 ještěrek ... eee ... kun).
Takže zase zpátky a můj dojem, že někomu probíhám kuchyní a ruším při snídani, už nebyl jen dojem, ale holý fakt.
Kávu nikdo nenabídl a já se citil mizerně.
Zamířil jsem domů a prděl na to.

K dalšímu běhu jsem se dostal až poslední den.
Začalo to ranní procházkou se ženou a synem k vodě, kde jsme uvítali východ slunce.

Hodinu na to začalo pršet, přišla bouře a hromy se nad mořem nesly hlasitě a daleko.
Seděl jsem s časákem na terase, četl si o běhání a byl mírně rozčarovaný.
Chtěl jsem ten den běžet opět k širému moři a rozloučit se sním.

Pak mi to došlo.
Sním o horských bězích, o náročných kilometrech a nechám se otrávit deštíkem a blesky?
Rodina spala a nevypadala na to, že by někam chtěli jít.
Vyrazil jsem ven a napojil se na cyklostesku horských kol, podél druhého nábřeží.
Tam, kde bydlí širé moře.
Lilo jako z konve a bouře se přemístila daleko nad vodu, jako by mě samotná Příroda nechtěla ohrožovat.
Přichystala mi krásný zážitek.
Teplý déšť a adrenalin z bouře mi vnesl radost do duše a pohled se mohl kochat vlnami, které se rozbíjely o skály.

Už žádná kamenitá pláž, jen zubatá skaliska a úzké stezky na jejich vrcholech.
Cesta byla rychlá, nadšení z dešťové sprchy mi dávalo křídla a liduprázdná krajina umožňovala krásný pocit svobody.
Jako malý kluk a dobrodruh jsem se cítil, když jsem opět narazil na ještěrky.
Přerostlé ještěrky!

Někdo se o mě stará a loučí se se mnou s velkou parádou!
Když se v cestě začínají objevovat zasypané lidské lebky, začínám myslet na ztrátu rozumu.
Byl to opravdu dobrý nápad vyběhnout do opuštěné samoty?

Raději se neohlížím nalevo napravo a klušu dál a dál, k cípu pevniny.
Stojím vysoko a pode mnou rachotí vlny.
Získal jsem opět ztracený respek z té masy vody a bázlivě koukám do hlubin.
Cítím se jak prťavý mravenec.
Přestalo pršet a vodá stéká do očí a vytéká z bot.
Poslední pohled přes rameno, mávnutí na rozloučeno a kvapem domů.

 

Doma jsem dostal vyhubováno od mé nejdražší.
Prý jsem magor, lítat takhle někde v dešti a nenapsat ani slůvko na papír o tom, kam mám namířeno.
Je hezké cítít, že vás někdo miluje :-*

Pobíhání u RYBNÍKU (část první) ... ups, ono je to fakt moře!

Jak už jsem se zmínil v minulém příspěvku (zde), na svůj první závodní půlmaraton jsem se připravoval svědomitě a pečlivě.
Také jsem slíbil, že se k tréninkovému soustředění vrátím a podělím se s vámi o zážitky, tak poslouchejte:

Není nad to, když vám někdo nabídne neodmítnutelnou nabídku.
S tou neodmítnutelnou nabídkou přišel přiženěný otec s matkou (tchán s tchýní je v jejich případě takové ošklivé označení) a prý, když jsem nikdy neviděl to moře, tak ať si sbalím kufry a svojí rodinku, o nic se nestarám a jedu.
Tak jsem se opravdu o nic nestaral, jen den před odjezdem naházel do tašky běžecké propriety, zbytek volného místa vyplnil knihou a časákama a vydal se vstříc dobrodružství.
Mám z velkého množství vody respekt (dalo by se mluvit i o strachu) a tak jsem se k moři blížil s temným mrakem na duši.
Vnitřní noční můry o veliké vlně valící se na mojí maličkost, mě sužují už od narození a tak jsem měl opravdu obavu.
Jaké bylo moje zklamání, když jsem se pomaloučku došoural na kamenitou pláž a stydlivě zvedl oči k obzoru.
Co to jako má být? Tomuhle rybníčku mám říkat moře?
Vždyť vidím na druhý břeh! Támhle je dokonce vidět pupkáč, jak čůrá do vody!
K tomuto mám chovat respekt? K takové louži?
Já vím, že mě nikdo nechápete a máte mě za nevděčného prevíta, ale já čekal nekonečné množství vody, žádný břeh na druhém konci pohledu!
A velké vlny přílivu a ne ty vlnky způsobené motorovými čluny!
Ještě jednou se vám rodinko omlouvám, ale určitě znáte ten pocit velkého očekávání a ono nakonec nic ...

 Ale prý na druhém konci poloostrova najdu to, po čem moje srdce touží ... nechal jsem to tedy na druhý den.
Vyrazil jsem dopoledne, dříve než slunce udeří naplno.
Ono to vedro u moře je ale takové jiné, vlhko od vody jej dělá jinak vedrovité a hlavně jsem přes to nadšení neměl na nějaké ty upocené stížnosti čas.
Smířil jsem se s velikostí rybníka a koukal po krásných zálivech, raccích na nebi a po hambatých turistkách na pláži.
Běžel jsem svým vyhlídkovým tempem a užíval si neznámého prostředí ... směr konec poloostrova, vzhůru ke slíbenému nekonečnému moři.

Všude sucho, prach a spousta šutrů.
Zapomeňte na bosý běh v hebkém písku, koukejte na zem, ať nezašlápnete ještěrku.
Ještěrek zde Matka Příroda vysypala celý vagon.
Ať se hnu, kam se hnu, všude vidím konečky ocásků mizející v nízkém křoví ... nechápu, proč se tu platí Kunami ... Kunu jsem tu neviděl ani jednu ...
Kotníky se mi na šutrech povážlivě vyklají, ale neběžím velkou rychlostí, tak se není čeho bát.
Poslední mírný stoupák a za ním snad ...

Fakt je tam!
Rybník už není rybník, voda kam oko dohlédne ... při troše fantazie vidím i velikou třístěžňovou plachetnicí s lebkou a s kříženými hnáty na vlajce.
Ty voe, MOŘE!
Sednu na zadek a čumím.
Tlemím se jak debil a v hlavě vymazávám všechny ty turisty okolo ... mi to kazit nebudou.
"Nazdar moře, jak se máš?!"

Když se mi začaly v hlavě vařit myšlenky, uvědomil jsem si to parno a slunce nad hlavou.
Vydal jsem se prašnou cestou zpět k dočasnému domovu.
Začala turistická hodinka a proti mně vedla regulérní jednosměrná dálnice.
Jedno auto za druhým, vstříc širému moři.
Pasažéři se na mě usmívají, občas mírně zamávají.
Polykám prach a s úsměvem od ucha k uchu jim odpovídám "Ahoj" a "Nazdár" ...

No a pokud vám moje infantilní povídání ještě neleze krkem, tak se těšte, čeká vás ještě dvojí povídání z dovolené ... a bude o ještě hezčích bězích!
Tak třeba zítra, nebo někdy.

Půlmaraton Moravským krasem 2012

Tak ... svoji první běžeckou maturitu mám za sebou a musím říct, že jsem moc spokojený.
Na Půlmaraton Moravským krasem jsem se připravoval poctivě a svědomitě a po vzoru profesionálních sportovců (a protože se to tak nějak sešlo všechno najednou) jsem měl i soustředění u moře (dovolená) a nakonec i na horách (cesta z dovolené).
Ale o tom vám povím někdy později, teď jsem plný emocí ze svého prvního půlmaratonu a musí to ze mně ven.

 

Z dovolené jsem se vrátil v  noci před závodem, připravený na vše (vedro i sníh) a protože mám na Blanensku přiženěnou rodinu, tak jsem nemusel nikam spěchat, nikam se chystat, hezky jsem si vyspával a nic neřešil.
K snídani jsem si dal kraťoučké vyklusání po vesnici a během dopolední procházky se ženou po městě, jsem si vyzvednul startovní balíček s čipem a tričkem.
Byl tam i pamětní list, ale to se na mě nezlobte, jako člověka, který má rád grafický design, mě takovýto list skoro urazil.
Za rámeček si ho, s prominutím, nedám ;-)
Trochu mě mrzí, že se tu nedávají účastnické medaile, ale startovní číslo jako památka mi stačí.
A zážitek to byl opravdu hezký, tak bude na co vzpomínat.

Do závodního městečka jsem přišel s obrovským podpůrným týmem rodinných fanoušků a za neúnavného troubení mého syna (na děsně nepříjemnou trubku), jsem se zařadil do fronty natěšených běžců.
Hezky na konec osmisethlavového davu s ideou, že když budu pomalu a jistě předbíhat ty před sebou, hlava nabere sebedůvěru a běžecký krok svoji jistotu.
Ukázalo se to jako moudré rozhodnutí a budu ho praktikovat i dále.
Kdybych se natlačil někam dopřeději a pak viděl ty davy, které mě míjejí, asi bych se nervově zhroutil ...

Chvilka přešlapování na místě, nervózní usmívání se na kolemstojící a jde se na věc.
Ani nevím jestli zazněl nějaký výstřel, jen jsem se držel davu a šel ... chvilku trvalo, než došlo na běh.
Už od začátku mi bylo jasné, že se mi poběží hezky, to člověk pozná.
Počasí příjemné, sluníčko mi nevadí, jsem aklimatizovaný na přímořské teplo.
Dvě kolečka kolem náměstí (Tímto děkuji mečícím kozám v ohrádce u zmrzliny. Moc mě pobavilo, kterak nám mečely své povzbuzení do rytmu) a pryč z města.

Dav se trhal a ikdyž jsem býl předbíhán, i já si hledal své místo a zanechával za sebou pár pomalejších kousků.
Beru jako svoji výhodu, že jsem si tuto trasu už dvakrát proběhl nanečisto, vím co mě čeká a jak si mám rozvrhnout své síly.
Vybírám si vždy nějakou postavu přede mnou a beru si ji jako cíl předstihu.
Mám v plánu začít bojovat až na otočce u jeskyní, do otočky udržovat jen mírně zrychlující se tempo, ale urval jsem se dřív.
Možná za to můžou vedoucí běžci, kteří už mě míjejí cestou zpět.
Poprvé vidím na vlastní oči Dana Orálka, nejde jinak než jim pokorně zatleskat.
Konečně za sebou nechávám smíšený páreček, s kterým se střídavě předbíháme a mám velkou radost z běhu.
Jsem hodně překvapený z dechu, lidi kolem mě funí na plný plyn a mně se dýchá lehce a tiše.
V nohách cítím pracující svaly a v botech odřenou patu, ale běží se krásně, běžecký uhrančivý stav mi sám od sebe najel už ve městě.
Užívám si přítomnost ostatních běžců a zvuky kroků v podobném rytmu.
Jsem rád, že jsem muziku nechal doma, moc by mě odtrhla od ostatních, od jejich dechu a prohozených slov mezi sebou.
Až později jsem si uvědomil, že vůbec nevěnuji pozornost okolnímu kraji. Fixuji pohledem záda běžci před sebou a snažím se jít před něj.
Naštěstí to tu znám, tak vím, že je tu krásně.

Uvědomím si, že na paty mi dýchá nějaká holka a stane se mým osobním soupeřem.
Je dobrá, ale rozhodnu se, že přede mě nepůjde.
Dotlačí mě až do cíle, kvůli ni zrychluji a nechávám se hnát.
Doufám, že nemá v záloze energii, kterou na mě vybalí v závěrečných kilometrech.
Poslední občerstvovačka mě opravdu občerstvila a vbíhám opět do města.
Přibývá chodících odpadlíků ... mám velkou radost, když předbíhám ty, kteří předběhli mě.
Holka mírně zaostává a já ji v duchu děkuju, fakt mě málem uhnala :-)
Poslední kruháč a cílová rovinka.
Mám před očima divný černý tunel, rozmazané tváře publika, potlesk a volání které opravdu povzbuzuje, opravdu silný zážitek.
Běžím tak rychle, že být to o půl kilometr delší, tak už nedoběhnu...

Málem jsem minul syna, který chce doběhnout se mnou.
Chytí mě za ruku a rychlými přískoky míříme do cíle.
Jsem tam ... mám to za sebou.
Dostávám pusu od syna, dostávám i pusu od chválící ženy.

Jsem spokojený ... a unavený.

A trocha čísel nakonec:
. je to přesně 9 měsíců, co jsem začal běhat
. bylo 26° C a svítilo sluníčko
. běhu se zůčastnilo 747 běžců
. byl jsem celkově na 517. místě
. ve své kategorii na 301. místě
. a oficiální čas mám 2:01:14