Pobíhání u RYBNÍKU (část první) ... ups, ono je to fakt moře!

Jak už jsem se zmínil v minulém příspěvku (zde), na svůj první závodní půlmaraton jsem se připravoval svědomitě a pečlivě.
Také jsem slíbil, že se k tréninkovému soustředění vrátím a podělím se s vámi o zážitky, tak poslouchejte:

Není nad to, když vám někdo nabídne neodmítnutelnou nabídku.
S tou neodmítnutelnou nabídkou přišel přiženěný otec s matkou (tchán s tchýní je v jejich případě takové ošklivé označení) a prý, když jsem nikdy neviděl to moře, tak ať si sbalím kufry a svojí rodinku, o nic se nestarám a jedu.
Tak jsem se opravdu o nic nestaral, jen den před odjezdem naházel do tašky běžecké propriety, zbytek volného místa vyplnil knihou a časákama a vydal se vstříc dobrodružství.
Mám z velkého množství vody respekt (dalo by se mluvit i o strachu) a tak jsem se k moři blížil s temným mrakem na duši.
Vnitřní noční můry o veliké vlně valící se na mojí maličkost, mě sužují už od narození a tak jsem měl opravdu obavu.
Jaké bylo moje zklamání, když jsem se pomaloučku došoural na kamenitou pláž a stydlivě zvedl oči k obzoru.
Co to jako má být? Tomuhle rybníčku mám říkat moře?
Vždyť vidím na druhý břeh! Támhle je dokonce vidět pupkáč, jak čůrá do vody!
K tomuto mám chovat respekt? K takové louži?
Já vím, že mě nikdo nechápete a máte mě za nevděčného prevíta, ale já čekal nekonečné množství vody, žádný břeh na druhém konci pohledu!
A velké vlny přílivu a ne ty vlnky způsobené motorovými čluny!
Ještě jednou se vám rodinko omlouvám, ale určitě znáte ten pocit velkého očekávání a ono nakonec nic ...

 Ale prý na druhém konci poloostrova najdu to, po čem moje srdce touží ... nechal jsem to tedy na druhý den.
Vyrazil jsem dopoledne, dříve než slunce udeří naplno.
Ono to vedro u moře je ale takové jiné, vlhko od vody jej dělá jinak vedrovité a hlavně jsem přes to nadšení neměl na nějaké ty upocené stížnosti čas.
Smířil jsem se s velikostí rybníka a koukal po krásných zálivech, raccích na nebi a po hambatých turistkách na pláži.
Běžel jsem svým vyhlídkovým tempem a užíval si neznámého prostředí ... směr konec poloostrova, vzhůru ke slíbenému nekonečnému moři.

Všude sucho, prach a spousta šutrů.
Zapomeňte na bosý běh v hebkém písku, koukejte na zem, ať nezašlápnete ještěrku.
Ještěrek zde Matka Příroda vysypala celý vagon.
Ať se hnu, kam se hnu, všude vidím konečky ocásků mizející v nízkém křoví ... nechápu, proč se tu platí Kunami ... Kunu jsem tu neviděl ani jednu ...
Kotníky se mi na šutrech povážlivě vyklají, ale neběžím velkou rychlostí, tak se není čeho bát.
Poslední mírný stoupák a za ním snad ...

Fakt je tam!
Rybník už není rybník, voda kam oko dohlédne ... při troše fantazie vidím i velikou třístěžňovou plachetnicí s lebkou a s kříženými hnáty na vlajce.
Ty voe, MOŘE!
Sednu na zadek a čumím.
Tlemím se jak debil a v hlavě vymazávám všechny ty turisty okolo ... mi to kazit nebudou.
"Nazdar moře, jak se máš?!"

Když se mi začaly v hlavě vařit myšlenky, uvědomil jsem si to parno a slunce nad hlavou.
Vydal jsem se prašnou cestou zpět k dočasnému domovu.
Začala turistická hodinka a proti mně vedla regulérní jednosměrná dálnice.
Jedno auto za druhým, vstříc širému moři.
Pasažéři se na mě usmívají, občas mírně zamávají.
Polykám prach a s úsměvem od ucha k uchu jim odpovídám "Ahoj" a "Nazdár" ...

No a pokud vám moje infantilní povídání ještě neleze krkem, tak se těšte, čeká vás ještě dvojí povídání z dovolené ... a bude o ještě hezčích bězích!
Tak třeba zítra, nebo někdy.