A protože jsme tu jen na chvilku, hned další den jsem se vydal na druhou stranu, do vnitrozemí.
Byla to chyba.
Nejen, že betonová hráz přes moře můj pocit z rybníku jen umocnila, ale dostal jsem se na druhou stranu pevniny, kterou bych nazval pastí pro pobíhače.
Byl to další poloostrov obehnaný drátěným oplocením a uvnitř kemp pro obytné vozy.
Vběhl jsem dovnitř s myšlenkou, že proběhnu kemp a vylezu na druhé straně do lesa, ale kemp byl obehnaný důkladně, bez únikových cest, jen placený průchod přes přístaviště plachetnic (15 ještěrek ... eee ... kun).
Takže zase zpátky a můj dojem, že někomu probíhám kuchyní a ruším při snídani, už nebyl jen dojem, ale holý fakt.
Kávu nikdo nenabídl a já se citil mizerně.
Zamířil jsem domů a prděl na to.
K dalšímu běhu jsem se dostal až poslední den.
Začalo to ranní procházkou se ženou a synem k vodě, kde jsme uvítali východ slunce.
Hodinu na to začalo pršet, přišla bouře a hromy se nad mořem nesly hlasitě a daleko.
Seděl jsem s časákem na terase, četl si o běhání a byl mírně rozčarovaný.
Chtěl jsem ten den běžet opět k širému moři a rozloučit se sním.
Pak mi to došlo.
Sním o horských bězích, o náročných kilometrech a nechám se otrávit deštíkem a blesky?
Rodina spala a nevypadala na to, že by někam chtěli jít.
Vyrazil jsem ven a napojil se na cyklostesku horských kol, podél druhého nábřeží.
Tam, kde bydlí širé moře.
Lilo jako z konve a bouře se přemístila daleko nad vodu, jako by mě samotná Příroda nechtěla ohrožovat.
Přichystala mi krásný zážitek.
Teplý déšť a adrenalin z bouře mi vnesl radost do duše a pohled se mohl kochat vlnami, které se rozbíjely o skály.
Už žádná kamenitá pláž, jen zubatá skaliska a úzké stezky na jejich vrcholech.
Cesta byla rychlá, nadšení z dešťové sprchy mi dávalo křídla a liduprázdná krajina umožňovala krásný pocit svobody.
Jako malý kluk a dobrodruh jsem se cítil, když jsem opět narazil na ještěrky.
Přerostlé ještěrky!
Někdo se o mě stará a loučí se se mnou s velkou parádou!
Když se v cestě začínají objevovat zasypané lidské lebky, začínám myslet na ztrátu rozumu.
Byl to opravdu dobrý nápad vyběhnout do opuštěné samoty?
Raději se neohlížím nalevo napravo a klušu dál a dál, k cípu pevniny.
Stojím vysoko a pode mnou rachotí vlny.
Získal jsem opět ztracený respek z té masy vody a bázlivě koukám do hlubin.
Cítím se jak prťavý mravenec.
Přestalo pršet a vodá stéká do očí a vytéká z bot.
Poslední pohled přes rameno, mávnutí na rozloučeno a kvapem domů.
Prý jsem magor, lítat takhle někde v dešti a nenapsat ani slůvko na papír o tom, kam mám namířeno.
Je hezké cítít, že vás někdo miluje :-*
Žádné komentáře:
Okomentovat