Testování výbavy a srnčí bydlení

Nedávno jsem si tu posteskl, že mi při delších výbězích začíná chybět voda a tak jsem se přichystal na vedra a pořídil si opasek s láhvemi na pití.

Zdá se, že na poslední chvíli ... dnes se mi při těch skoro třiceti stupních hodil.

Jako správný ješita jsem s "ledvinkou" pořád váhal ... znáte ty výsměšné kritiky: tričko do trenek, do sandálů ponožky a ledvinku na pivní pupek ... ale praktičnost zvítězila (a testování běhu s baťůžkem taky nedopadlo nejlíp).

Pivní pupek jsem už někde po lesích poztrácel, tričko v trenkách nenosím a ponožky v sandálech taky nemám.

Snad v lese a po cestě mezi poli na módní polici nenarazím a pokud ano, budou mít smilování :-)

Takže, jaký je běh s výbavou?

Pořídil jsem si od New Line toto: http://www.newline.cz/

Balík přišel za dva dny bez sebemenších problému i s pozvánkou na 1/2 Maraton Moravským krasem.

Jakoby tušili, že pořád váhám s přihlášením (prodejna je z Boskovic, kousek od Moravského krasu), tak mě chtěli asi popostrčit :-)

Ještě ten den jsem musel vyběhnout, jen abych to otestoval.

Hned po prvních metrech jsem chtěl s opaskem seknout do křoví, jak mi vadil.

Sjížděl mi z pasu, přetáčel se ... prostě překážel.

Po chvíli mi došlo, že ho musím upnout jinak.

Pořádně dotáhnout přes pánev, kapsičku na zadku ... prostě to není pás do pasu, nebo na něj nemám tělo.

Hned to bylo o něčem jiném, seděl jak ulitý. Jen tak po pěti kilometrech jsem ho musel znovu upravit, ale nic co by zdržovalo, nebo vadilo.

Dnes jsem si vzal jen dvě butylky (jedna láhev má 200 ml), další dvě možné jsem nechal doma, nepřipadalo mi, že bude třeba tolik vody.

Do kapsičky se mi vydal foťák a tyčinka.

Po pěšinách a cestách pás drží perfektně, jen v terénu se občas sveze kvůli nepravidelnému a vysokému kroku a musím ho upravovat, ale odpouštím mu to.

Venku začíná pařák a fouká silný vítr, ale v lese je dobře a tak nohy zamířily právě tam.

Zase jsem narazil na kraj, kde jsem nikdy nebyl a náramně jsem si to užíval.

Zodpověděl jsem si svoji odvěkou dětskou otázku a to, kde bydlí srnky.

Milé děti, to že srnky bydlí v lese je jasná věc, ale našel jsem i srnčí byt.

Tenhle les je plný velkých šutrů a menších skal a po jedné z takových skal jsem poskakoval.

Zastavím se na vrcholu, koukám dolu a vidím ležet srnku ve svém obýváku u stěny skály, za stromem s výhledem na potok. 

Vedle ni její kámoška a jen tak si kouká do kraje.

Ani nedutám a žasnu.

Podívá se přímo na mě a nevidí mě.

Pomalu sahám pro foťák, ale podrazí mě zip. Zvuk kovového zipu nepatří do běžných lesních zvuků a holky prchají.

Prchám také, ale jiným směrem a běžím po zvířecích stezkách.

Bodličky v botě sice píchají, ale není ta správná chvíle to řešit.

Příjemný stín a teplo, vůně stromů a křupot šišek pod botami.

Ve vesnici za lesem jsem vyžebral u party kluků doplnění vody. Už chápu proč jsou na pásu 4 lahvičky, dvě jsou opravdu málo na dlouhé tratě.

Kluci na mě koukají podezíravě.

Cesta zpět mě už nevede lesem, pole, louky, polní cesty, sem tam nějaký potůček.

Mám oteklá chodidla a jeden krásně chladný rybník se mi připletl do cesty.

Není snad lepšího osvěžení, než být po kolena v chladné vodě.

Užívám si to a myslím na to, jak moc dobrý nápad byl začít běhat.

Přineslo mi to velkou změnu do života a užívám si to plnými plíci :-)

Astma se sice občas snaží převzít dech, ale nemá šanci ...

Doma jsem si pak všiml, že jsem si z lesa přinesl nezvané hosty.

Dvě nechutný, hnusný, odporný, s pidinožičkama ... klíšťata.

Boha jeho, jak já ty šmejdy vetřelecký nesnáším ...

Dokolečka dokola

Tento víkend se na tenisky nedostalo, vyměnil jsem je za super dva dny o samotě se synem a rukama špinavýma od hlíny.
Hodný manžel hold musí občas vypustit svoji milou do víru velkoměsta ...

V hlavě se něco dělo, chuť běhat v sobě mám, ale najednou jakoby se nechtělo po starých cestách.
Chyběl impuls, nebo prvek překvapení?
Protože v týdnu běhám v noci, nemůžu ven za město.
Jasně čelovka je cesta, ale víte co, já jsem sralbotka a jako v noci do lesa ani náhodou!
Bydlí tam divné bytosti a podle všeho se mnou mají nevyřízený účty a jdou po mě ;-)

Za barákem mám atletický stadion.
Běžecký okruh kolem fotbalového hřiště, oplocený, pro registrované sportovce.
Na dnešní procházce se synem jsme tam zabloudili na čumendu a potkali správce.
Slovo dalo slovo a správce mi ukázal tajný vchod pro osamocené noční běžce a popřál hezkou zábavu.
Hned večer jsem to využil.
Super záležitost pro takovou náladu v jaké jsem.
Nechce se mi daleko, nechce se mi na kopcovité tratě, nechce se mi myslet na trať, nechce se mi nic.
Jen se unavit a jít spát.
Po strašně dlouhé době jsem si vzal sebou mp3 a pustil si čtenou knihu.
Nechtělo se mi ani přemýšlet a nedělalo mi problém soustředit se na děj knihy, jen jsem kroužil po dráze.
Nakonec jsem si uvědomil další výhodu. Určitě na trase není ani střípek skla, žádný hřebík, nebo něco podobného.
Boty šly z nohy a nevadil ani zvláštní povrch běžeckého oválu.
Trochu to bodalo, ale brzo to pozbylo důležitosti ... chtěl jsem běžet po fotbalovém trávníku, ale byl mokrý a studený.
Dostal jsem se rychle do tempa a toho zvláštního stavu naboso.
Přesně toto mi chybělo.
Jen obyčejný volný běh, bez cíle a bez nároků, jen pořád dokola, bez myšlenek.
Když jsem po nějaké době zase obul boty, bylo to hodně divné.
Nohy mi přišly nestabilní, s moc lehkým dopadem ... najednou se mi chtělo domů, už to s botami nebylo ono.
A doma jsem byl hned.
Hezká noc ... a to jsem se nezmínil o tom, jak moc dobře byly vidět hvězdy.
Ne jak při běhu městem pod světlem z pouličních lamp.

(Tentokrát je to moje foto :-) Lucie se mi tu kvůli ni za zády chechtá, prý je jak z hororu, tak se musím podělit)

Když o hladu, tak bosky ;-)

Moje milá mi dnes oznámila, ať nechodím domů na oběd.
Že kuchyně je zavřená, že nevaří.
Nevadí, správný chlap se s tím popere. Šel jsem se napást.
Za město, na louku.

Říká se, že k běhu nepotřebuje člověk nic, jen nohy. Ty mám pořád sebou a tak jsem běžel.
Vyhrnul jsem si nohavice u kapsáčů, tričko mám hezké skoro tématické :-)
Jen boty mají žraloka a stojí úplně zaprd.
Překážely, tlačily, nepomáhaly ... co s němi?
Pod nohami udusaná louka, nad hlavou sluníčko.
Tak šly z nohy, ponožky do kapsy.

(ilustrační foto - dnes jsem šel fakt nalehko a mobil s foťákem si nebral)

První opatrné krůčky, po pár metrech už jsem nedopadal na patu.
Zrychlení a nádherný pocit dětských let, rozkvetlé louky a hry na honěnou se sestřenkami.
Byl jsem zase malý kluk a byl jsem šťastný.
Dal jsem si tři kolečka a pak musel zpět do práce.
Zkusil jsem to i po asfaltu. Není to ono, ale dalo se to.
Jen člověk vypadá jak exot ... s vyhrnutými nohavicemi, bosky a s botama v rukou.
K obědu jsem si dal jablko a jako dezert mám bolavý lýtka :-)

A rozhodně to nebylo bosky naposledy!

Haruki Murakami .:. Duševní hygiena

„Z hlediska duševní hygieny je pro mě důležité, že jsem denně zhruba hodinu běhal.
Zajistil jsem si tak chvíli ticha jen pro sebe.
Přinejmenším nemusíte při běhání s nikým mluvit a nikoho poslouchat.
Díváte se na okolní svět, pozorujete sebe sama.
A to úplně stačí.
Jsou to vzácné a ničím nenahraditelné chvíle.“

Haruki Murakami

 

 

Vyběhnu s Tebou, nezdvořáku!

Jak to tak sleduju, za chvíli mi bude mé město těsné.
Výběhové kilometry se pěkně natahují a město se mi smrskává pod nohami.
Hledám stále nové trasy a nové výzvy, vybírám náročnější cesty.
Jedna taková opomíjená cesta je náš nejprudší a nejdelší kopec ve městě.
A protože mám přes pracovní týden noční městské výběhy, rozhodnul jsem se dnes kopec pokořit.
Cestou se tělo trochu zdráhalo a chtělo domů do postele, ale hlava zvítězila.

(ilustrace Runner's World)

Napojil jsem se na kopec a rozvážně stoupal vzhůru.
Po chodníku, podél hlavního průtahu městem.
Pomalu mě dojížděl cyklista, přemýšlel jsem, zda mě pozdraví, až mě bude míjet.
Jsme oba sportovci, kopec je to prudký, nějaké to souznění by se mohlo projevit, no ne?
Ani se na mě nepodíval a to jsme vedle sebe postupovali skoro stejně rychle, on na silnici, já vedle něj po chodníku.
Zatnul zuby a předjel mě.
Nejel moc rychle, nešlo mu to, trápil se.
Hlavně že jsi mě musel předjet co, nezdvořáku!
Táhnout se za běžcem ti nevonělo a teď mě tu budeš rozčilovat, rušit můj osamocený a klidný běh. Nevím proč, ale trochu mě naštval.
Ušklíbl jsem se a přidal jsem.
Chtěl jsem ho předběhnout a drzost mu oplatit.
Šlápl do pedálu o něco rychleji, ale po pár metrech už zase nemohl a ubral ... já běžel svým tempem a pomalu ho dotahoval.
Schválně jsem si zafuněl, aby o mně věděl.
Hnal jsem ho před sebou a bylo vidět, jak ho znervozňuju.
Celý ten půlkilometr jsem se za nim držel tak tři metry, dostával se do dobré nálady a ikdyž to byl krpál, tak jsme pořád mírně zrychlovali.
No ... nedostal jsem ho ... vyjeli jsme na rovinku a hrdina vzal do zaječích.

Ale vyběhl jsem s ním ten kopec pěkně :-)

Vstupte bez klepání

Co k tomu dnes říct?
Žena se synem mě čekali za hodinu.
Vrátil jsem se za tři ... to natruc, aby bylo jasno :-)
České lesy mě ve svém hájemství pěkně uvítali.

Bylo to z kopce a pak dokopce, přes zorané pole a exkurze po JZD.
Les, bahno, potok, bahno, les, dokopce, zkopce, dokopce, vyplašený bažant a zajíc a bílé zadky srnek.
Pokaždé, když jsem narazil na scestí (teda rozcestí), jsem si vybral tu horší cestu.
Schválně.
Měl jsem chuť být špinavý, unavený a domů se doplazit s bolavýma nohama (žena se mi pořád posmívá, že beztak víc chodím než běhám, když mě pak doma nebolý nohy).

Vrčel na mě vlčák, ale hlídal zabíjačku a nepustil se po mně (vidíte ho schovanýho za tou půlkou prasete?) ...

... a o kus dál jsem narazil na pomníček běžce, který zde běžel, když ten vlčák nehlídal zabíjačku.

A pak zase z kopce a dokopce, chvílemi i potokem (studeným).
Úplně jsem koukal, že za humny je tak krásně.
Nikde ani živáček, jen ten les a ptáci.
A začaly bolet nohy ... a zjistil jsem, že jsem se asi ztratil.
Ale běželo se krásně, jen jsem se trochu lekl, když jsem se zase našel.
Byl jsem dál, než jsem měl v plánu.
Mnohem dál ... a musím přeci ještě doběhnou zpátky!

No ale co, pořád si plánuji, jak se ze mně stane vytrvalostní běžec, tak jen vytrvat.
Kratší cesta je po hlavním silničním tahu.
Po té divoké kráse běžet kolem aut?
Ani náhodou.
Tak zase dokopce a ještě dokopce ... hezky zase lesem a pak oraništěm.
Na cestě okousaná srnčí noha s kopýtkem a v houští nějaké šustění.
Zrychlení dechu i nohou a začíná to bolet.
Když doběhnu na ten kopec na kopci, sednu na zem a vysypu si boty.
Všimnu si mého rodného města ... tam za sedmero horami a sedmero řekami.
Dopr.... to jsem trochu přehnal.

Už to není moc příjemný.
Bolí to, táhne to, mám žízeň (už si budu muset koupit nějaké vybavení, když už se pouštím ven na tak dlouho), ale nepovolím.
Běžím dál, musel bych se stydět, kdybych to měl dojít.
Cesta za sedmero hor je dlouhá a v hlavě zavládlo zvláštní koma.
Vůbec už nemyslím na nohy.
Dělají si sami co chtějí, naštěstí chtějí to, co chci i já.
Cítím se jak mrtvola, ale v duchu se směji, pořád mi to přijde zábavný.

Doběhl jsem.
A ikdyž mě očekávali o pár hodin dřív, čekali na mě stále.
I s obědem ... a úsměvem.

Velká Klajdovka

Po delší době mě pracovní náplň vyslala na cesty a já skončil v Brně na semináři.
Už doma, když jsem si v mapě hledal kam to vlastně jedu, nemohl jsem si nevšimnout, že je to na samém konci města, velký les a dva lomy.
Nádhera!
Do báglu jsem tedy hodil běžecké oblečení a v duši se už těšil na konec pracovního dne.
Seminář byl zábavný, školitel byl 200 let starý upír (který zažil Chicago, když byly chodníky ještě z prken a u hospody přivázaný koně), pracoval ve všech firmách, které vás napadnou, všechny a všechno zná a oblečený byl jako autobusák z ČAD (Znáte ty jejich uniformy? Vestička, kravata, košile s krátkým rukávem).
Ale jo, bylo to vtipný ...

Život je stejně zvláštní věc.
Taky se vám stává, že se do něčeho pustíte celým srdcem (třeba do běhu) a najednou se kolem vás začnou zjevovat lidé a věci, kteří s tím souvisí?
Sedím v konferenčním salonku s dalšími asi osmi lidmi a nenápadně si je prohlížím.
Samozřejmě mě zaujme člověk v minimalistických botkách INOV-8 a se sporttesterem na ruce.
Na obědě se osmělím a dáme se do řečí ... svět je malé místo k životu, je to člověk ze Sanasport.cz
Hezké náhody, díky za příjemný oběd ;-)

Venku je krásně, seminář u konce.
Na parkovišti se převléci do běžeckého a vyběhnout.
Únava z celého dne opadla a hlava vypnula.
Zbývalo jen si užívat cizí prostředí a neznámou stezku.
Dnes to sice nebylo o nějakých výkonech, byl to jen pomalý klus, ale hodně jsem toho viděl :-) a i to k tomu přeci patří.

Brňákům doporučuju. Lom u vysílače Hády. Velká Klajdovka. Něco málo přes 7km.
Budu se zase muset přihlásit na nějaký seminář, je to moc fajn probíhat neznámé kraje.

Moravským krasem

Moje žena pochází z kraje Moravského krasu a od té doby, kdy jsem poprvé obul běžecké boty, jsem si v hlavě plánoval, jak si tento kraj proběhnu.
Dlouhou silnicí, obklopenou ze všech stran strmými kopci ze skal a lesů.
Dočkal jsem se tento víkend, využil k tomu Velikonoční svátky a návštěvy u táty mé ženy.
Jako celoživotní nadšený cyklista neodolal a vydal se se mnou jako doprovod a pojízdná občerstvovačka.
Byl jsem moc rád a díky mu za to!
Nemohl jsem se jen tak v poklusu poflakovat a pod jeho dohledem jsem si udržoval získaný respekt :-)

Naprosto chápu, proč se tato trasa běží na konci léta jako 1/2 maraton Moravským krasem
Ten kraj je úchvatně krásný a trasa lehká, že lehčí snad ani nemůže být.
Kolem dokola jsou sice několikametrové útesy skal porostlé stromy, ale cesta se mezi nimi klikatí vlastně po rovině.
Prostě na běh naprosto ideální, pokud vám nevadí běžet celou cestu po asfaltu.

Vynechal jsem ty tři první kilometry oficiální trasy půlmaratonu přes Blansko (protože mám městských běhů už docela dost) a začal až na kraji města.
Pár kilometrů běžím podél továren ČKD (což mi vůbec nevadí, protože jsem odkojený industrialista a továrny mě zajimají) a zjišťuji, že Rosničky zase předpovídaly počasí ve vinném sklípku, místo toho, aby se podívali z okna a začal jsem odkládat ty zbytečné vrstvy oblečení.
Je fajn mít vedle sebe pozorný doprovod, který vám odebere vše, čeho se chcete zbavit a ještě vám veze pití ... díky, díky!

A pak už začíná ta pravá Moravskokrasová divočina s potokem Punkvou (já vím že je to řeka, ale ...) a popadanými tlejícími stromy v chráněném pásmu (mám moc rád oblasti, kde hospodaří Příroda a ne pan Dřevorubec).
Ubyla auta a přibylo turistů.
Konečně jsem se zahřál a běželo se stále líp.

U těch nejkrásnějších scenérií jsem se už nemohl zastavit kvůli fotkám, protože posedávající turisté v zimních bundách docela pokukovali po magorovy v elasťákách a tričku, tak jsem raději běžel dál a dál.
Styděl jsem se, no ...
Ale řidič dětského vláčku mi mávnul na pozdrav.
Po hodince běhu přišla otočka a já se vydal zpět.
Poprvé v životě jsem ochutnal energy gel a buď podlehl placebo efektu, nebo to fakt funguje.
Dokonce jsem se zmohl i na celé věty v rozhovoru se svým doprovodem a ne jen na krátká zadýchaná osamocená slůvka.

Doběhl jsem těch 18 km za 1h 54min.
Kdybych běžel sám, trvalo by mi to mnohem déle ...

Nevím, jestli se na zářijový závod přihlásim (pořád mě závody spíš odrazují, než lákají), ale rozhodně jsem tuto trasu neběžel naposled.
Sem se budu vracet.
Doporučuji vyzkoušet, když budete poblíž.


Druhý den jsem šel na osamocené rozběhnutí a protáhnutí se za chaloupku do hlubokých lesů.
Brzy jsem opustil betonovou cestu (moc cyklistů a důchodců s hůlkami) a odbočil na cesty těžařských traktorů a dávno ztracených stezek.
Oproti minulému dni byla hrozná zima a ty vrstvy, které jsem předával doprovodu, mi dnes chyběly.
Běželo se špatně a bolestivě, ale lesy jsou tu krásné.

Příroda je můj kostel a běh moje modlitba

Můj dnešní den je ve znamení myšlenky: "Running is my church".
Narazil jsem na ni na mém domovském diskuzním fóru a jak je tam zvykem, strhla se tam vášnivá debata nejprve o správném překladu a pak o významu.
Nezajímají mě tyto babské hašteřivé rozepře a v mozku si je filtruji do spam koše.
Zůstává jen ta myšlenka ...

(obrázek: google)

Jsem sice věřící člověk, ale nevěřím v církevního boha ... neuznávám jakékoliv organizované náboženství.
Každému co jeho jest ... cizí pravidla a nařízení nejsou nic pro mě, mám své svědomí a svoji čest.
Věřím v Matku Přírodu, v její moudrost a nestrannost.
Vidím ji každý den, vidím její moc a chovám k ní úctu a respekt.
Dnešní běh jsem věnoval právě Ji a vrhl se do její náruče.
Minul jsem krajinu spoutanou betonem a asfaltem a užíval si měkké půdy louky.
Krajina, tvář Matky Přírody, je pro mě kostel a běh se stal mojí modlitbou.
Oslavou života a štěstí.
Radost z pohybu, lehkého dechu a volných myšlenek.
Jen já, vítr v korunách stromů a život v křovinách.
Píseň zakaleného potůčku doplněná ptačím sborem.
Tohle je ta pravá víra, možná proto se mi běh dostal tolik pod kůži, znovu mě spojil s Přírodou.
Pořád tu je, ikdyž okupovaná lidskou rasou a její touhou po technické dokonalosti.
Je tu pro nás, za branami našich měst ... neuražená, povznesená nad naší domyšlívostí.
Příjmá moji běžeckou modlitbu a ukazuje mi svoji krásu ...
Pěkná hodinka to byla :-)

Srnčí stezky

Na pár dní se ze mně stal opuštěný muž, rodinka si jela užívat za dědou.
Celý den jsem se těšil na podvečer, až za sebou nechám pracovní den.
Místo toho, abych jako správný opuštěný chlap zamířil za kamarády do nějaké knajpy, vyrazil jsem do polí a lesů.
Natěšený, že uvidím západ slunce a s dobrým pocitem, že nezanedbávám rodinu ...
Ze začátku to nešlo moc dobře.
Nohy se těžko dostávaly do tempa a plíce se nechtěly uklidnit, šlo to ztěžka.
Chvilku na mě dech zkusil astmatický sípot, ale nedal jsem se ... běh mě rozdýchal a pískot zmizel znenadání.
V lese se to zlomilo, zhypnotizovala mě vůně stromů a zpěv ptáků, dech se dostal do rytmu běhu.
Opustil jsem ujetou cestu a vydal se srnčí stezkou přes pole, meze a křoví.
Chvíli jsem před sebou hnal stádo dlouhonohých srnek, ale dlouho je to se mnou nebavilo.

Slunce ne a ne zapadnout, v kraji vládne jaro.
Vyběhl jsem jen s pocitem, že si dám malé krátké kolo, ale cítil jsem, jak se trasa prodlužuje jako můj stín.
Nohy mě zatáhly daleko do přírody za město a já z toho měl radost.
Nakonec jsem se vrátil zpět na civilizovanou stezku a silnice si se mnou začala povídat.
Musel jsem se vrátit, abych si to vyfotil a uvěřil, že to nebyla halucinace :-)

Tyto vzkazy od silnice mi dodaly síly a zrychlení.
Vběhl jsem zase do města a u zahrad se ke mně přidali dva prckové s jásotem, že mě předběhli.
Městské parky jsou plné kolečkových bruslařů a slunce už zalézá za stromy.
Doma na mě vyčítavě čekala hladová kočka ...