Vyběhnu s Tebou, nezdvořáku!

Jak to tak sleduju, za chvíli mi bude mé město těsné.
Výběhové kilometry se pěkně natahují a město se mi smrskává pod nohami.
Hledám stále nové trasy a nové výzvy, vybírám náročnější cesty.
Jedna taková opomíjená cesta je náš nejprudší a nejdelší kopec ve městě.
A protože mám přes pracovní týden noční městské výběhy, rozhodnul jsem se dnes kopec pokořit.
Cestou se tělo trochu zdráhalo a chtělo domů do postele, ale hlava zvítězila.

(ilustrace Runner's World)

Napojil jsem se na kopec a rozvážně stoupal vzhůru.
Po chodníku, podél hlavního průtahu městem.
Pomalu mě dojížděl cyklista, přemýšlel jsem, zda mě pozdraví, až mě bude míjet.
Jsme oba sportovci, kopec je to prudký, nějaké to souznění by se mohlo projevit, no ne?
Ani se na mě nepodíval a to jsme vedle sebe postupovali skoro stejně rychle, on na silnici, já vedle něj po chodníku.
Zatnul zuby a předjel mě.
Nejel moc rychle, nešlo mu to, trápil se.
Hlavně že jsi mě musel předjet co, nezdvořáku!
Táhnout se za běžcem ti nevonělo a teď mě tu budeš rozčilovat, rušit můj osamocený a klidný běh. Nevím proč, ale trochu mě naštval.
Ušklíbl jsem se a přidal jsem.
Chtěl jsem ho předběhnout a drzost mu oplatit.
Šlápl do pedálu o něco rychleji, ale po pár metrech už zase nemohl a ubral ... já běžel svým tempem a pomalu ho dotahoval.
Schválně jsem si zafuněl, aby o mně věděl.
Hnal jsem ho před sebou a bylo vidět, jak ho znervozňuju.
Celý ten půlkilometr jsem se za nim držel tak tři metry, dostával se do dobré nálady a ikdyž to byl krpál, tak jsme pořád mírně zrychlovali.
No ... nedostal jsem ho ... vyjeli jsme na rovinku a hrdina vzal do zaječích.

Ale vyběhl jsem s ním ten kopec pěkně :-)