První závod: Třebíčská hodinovka

Slovo dalo slovo, z jednoho mého zákazníka se vyklubal Pavel Kratochvíl.
A ať si s nimi příjdu zaběhat, že teď pořádají Třebíčskou hodinovku, která by se mi mohla líbit.
Prý jsou parta normálních kluků, takový pohodový pobíhači a že mě rádi uvidí.
Posteskl si, že u nás v kraji těch pravidelných běžců na delší tratě moc není a poznamenal, že bysme se měli družit.
Vnitřně jsem se ošíval a hledal výmluvy (a jako naschvál jsem si den před závodem vrazil pidistřípek do chodidla a na koleni udělal modřinu - ale ani jedno nešlo použít jako výmluvu, protože to nebolelo ani trochu), ale nakonec jsem v sobě zadupal pochybnosti, introvertní já zavřel do vypolostrované cely a vyrazil se družit na stadion.
No, vlastně jsem to čekal.
Když jsem viděl tu partu normálních kluků, ty pohodové pobíhače, nasucho jsem polknul.
Na první pohled mi bylo jasné, že všichni dojednoho měli v nohách tolik tisíc kilometrů, že si ani já (se svoji bujnou fantazíí) nedokážu představit tu naběhanou dálku.
Bylo jich na mě dvanáct.
Začal jsem nedočkavě vyhlížel příchod ženy se synem, abych se jim mohl duševně vyplakat na rameni.
Moje milá byla věrná své milující povaze a prý když budu poslední, bude koukat po jiném :-)

Pan Kratochvíl se mě hned ujal a vyzval mě k mírnému zahřívacímu 2 km rozběhu, při němž mi povídal o tom, jak to chodí a kdo z přítomných je jaký borec.
Pak mi povídal o běhu a to tak hezky, že jsem se duševně uklidnil a při vzpomínce na filmovou hlášku "Věř své Síle, Luku", jsem i začal doufat v to, že to nebude takový trapas.

Po zaznění startovní pistole a uběhnutí první půlky kola jsem si za tu odvážnou myšlenku dal pomyslnou facku.
Prý pobíhači ... ccc ... naspídovaný fretky to byli!
Našel jsem své nejrychlejší tempo (které jsem schopný tak dlouho snést) a doufal, že ho celou hodinu vydržím.
Třicetistupňové teplo mi ho ale bez dovolení zase rychle ubralo.
Jen když jsem míjel mávajícího nadšeného syna a ženu, která pokřikovala něco o omáčce, jsem se vyburcoval k mírnějšímu zrychlení, které mě hned v zatáčce opustilo.
Běželo se mi ale docela pěkně, nic nebolelo, jen duševno dostalo pěstí mezi oči a nedokázalo najít ten správný běžecký stav.
Chyběli ptáci, chyběly srny, scházely nerovné cesty a přebývalo dvanáct rozmazaných šmouh běžících co chvíli okolo.

Co k tomu nakonec říci?
Měl jsem štěstí, svoji první závodní hodinovku jsem do hodiny zvládl.
Na minutu přesně ;-)

Kluci, děkuji za zážitek, jste frajeři!
Za pár let, až někde najdu k té vytrvalosti i rychlost, tak se zase uvidíme ;-)