Supermanovský syndrom

Včera večer jsem se honil po tmě na oválu a snažil se nahnat to, co jsem na Hodinovce nedohnal.
Vlastně jsem to nakonec dohnal a ještě předběhl svůj stín.
Tentokrát ale závěrečný pocit nebyl o běhu, byl o morálním dilematu, o Supermanovském ochranářskému syndromu versus nevměšování se do cizího prostoru.

ilustrace: Krissy Diggs (http://www.krissydiggs.com/)

Už jsem měl nějaké to kolečko za sebou, když na dráhu přiběhla dlouhovlasá holčina a začala kroužit stejným směrem.
Při našem prvním míjení se, jsem ji řekl ahoj a mávl rukou.
To byla jediná komunikace mezi námi, oba jsme byli pohrouženi do svých myšlenek a drželi se svého tempa.
Prostě dva cizí běžci, kteří vyrazili na trať v noci, buď kvůli možnosti intimního soukromí, či kvůli nedostatku času ve dne.
Po nějaké době na osvětlenou tribunu přišli dva kluci, sedli si k cigárku a sledovali nás.
Nijak se neprojevovali, jen pokuřovali a během chvilky jsem na ně zapomněl.
Uvědomil jsem si jejich přítomnost, až když jsem dohonil svojí hodinu.
Protahoval jsem si tělo, chystal se k odchodu a v tom se v mně objevil ten Supermanovský ochranářský syndrom.
Uvědomil jsem si, že teď tu bude ta holka v noci pobíhat sama a na tribuně jsou dva chlapíci, kteří sem nepřišli za sportem.
Vybavil jsem si svojí ženu, která taky chodí běhat na sklonku dne, a představil si ji zde.
Nechtěl bych, aby běhala v noci na osamoceným místě, sledována dvěma klukama.
Jasně, možná si šli jen na klidné místo zakouřit a pěkně si popovídat, ale já se asi moc často koukám na zprávy na Nově.
Přemýšlel jsem, zda ji nemám zase doběhnout a kavalírsky nabídnou své ochranářské služby.
Něco jako: "Milá slečno, znáte ty kluky na ochozu? Pokud z nich máte špatný pocit, stačí říct, ještě mám dost sil, tak tu budu pobíhat opodál a počkám až dokončíte svůj běh, abyste se v bezpečí dostala domů."
Nebo tak nějak podobně.
Pak si ale říkám, jestli právě díky tomu nebudu já za toho ouchylu, který obtěžuje běžkyně v noci.
Nebo se mám vrátit na dráhu a beze slova běhat dál a počkat dokud neodejde?
Potají střežit nevinnost neznámé dívky?
Nakonec jsem se rozhodl neplést se jiným do života (možná ji vůbec myšlenka na nějaké nebezpečí nenapadla a moje paranoidní myšlenky by ji jen vykolejily a vytvořily krčící se stíny ve křoví) a odešel domů.
A celou cestu myslel na to, jak bych si neodpustil, kdybych se následně dočetl v novinách o útoku na bezbrannou běžkyni na stadionu.
Proto se ptám, milé běžkyně, co byste rády v tuto chvíli chtěly vy?
Paranoidního ochranáře v teniskách, nebo svůj klid, své myšlenky a případně i své obavy a svůj strach, nad kterými chcete mít svoji kontrolu?
Kde je ta hranice mezi kavalírem a nechtěným obtěžovatelem?