Kolem dokola

Zase jeden z těch brzkých večerů, kdy se syn sám zvedne od počítače, dá mi pusu a že prý jde spát, že je unavený.
Lehne si vedle mámi, která padla za vlast pár chvil před ním.
Byl u nás na návštěvě děda a asi dal oboum do těla.
V křesle mě sleduje vyčítavě kočka a venku jsou poslední paprsky deního světla.
Tak jo, jen kratičký výběh a jdu taky do peřin.

Venku je moc krásně a tělo se strašně rychle dostane do lehkého a svěžího tempa.
Běží to naprosto samo, až se divím.
Už nějaký čas si hraji s myšlenkou objehnout celé moje město po obvodu a dnes se mi do toho opravdu chce, tak s chutí do toho.
Vynechal jsem teda pidičtvrť Na Kopcích, ale pro mě toto sídlišťátko stejně neexistuje od té doby, co mi tam nechtěli vzít syna do školky ... "Mažu si Tě z mapy, hnusná čtvrti, neexistuješ!"

Moje město je pořád z kopce do kopce, prostě každou chvilku nahoru, rovinka, dolů a tak s různými obměnami stále dokola.
Jsem tak svěží, že ty kopce ani nevnímám, vybíhám stejným tempem.
V polovině cesty se mi ve sluchátkách změní hudební styl a mírný popík nahradí úderný Front Line Assembly.
Tihle kluci mají pro mě zvláštní význam, životem mě provází už od pubertálních pokusů nikdy nedospět a mám pro ně opravdu slabost, všechny jejich rytmy mám uložené pod kůži v nervových zakončení.
Je to halucinogení hudba, když k ní člověk přistupuje s tím správným přístupem.
Skoro nevědomky přidávám hlasitost ... a rychlost do nohou.

Dostávám se do toho správného běžeckého tranzu ... dech je stále klidný, z táhlého krpálu přede mnou se stala v hlavě rovinka a tělo stále zrychluje.
V žilách mi spolu s krví putuje i radost ze života a myšlenky se ubírají na vlně melodie do zákoutí, kde už pár let nebyly.

A pak, zničeho nic, po pár kilometrech, mi Matka Příroda vypnula proud.
Znáte tu chvíli, kdy vám v kazeťáku docházejí baterky a hudba začne huhlat, zpomalovat se, natahovat se?
Stalo se to s celým světem.
Zahuhlal se a zpomalil.
Pouliční lampy začaly svítit červeně, změnilo se nebe a nohy vkročily do řeky medu.
Ale tělo dál fungovalo, neomdlévalo a nepřestalo běžet.
Jen se změnila realita a vyhodila mě z tempa.
Došla energie a jiná nebyla nadosah.
Těch pár kilometrů domů to bolelo, ale nešlo přejít do chůze.
Tělo se zaseklo v pomalém houpavém rytmu a domů doběhlo.

Jakoby tomu osud chtěl, zrovna dnes mi přišel balíček ("Nazdar, nemáš ta-ble-ty?") z Nutrendu, protože už jsem cítil potřebu si pořídit nějaký ISOdrinčíky a něco na renegeraci (tímto zdravím proficyklistu Pepu, který funguje na vodu a sojovej suk).
A v balíčku byly i přiložené tyčinky a tak jsem hned jednu zblajzl.
Nevím jestli to doopravdy funguje, mrtvý jsem byl furt, ale dobrá byla, to zase jo :-)

Nastavuju budíka o dvě hodiny později, na šestou do práce nevstávám!

Jo a abych nezapomněl.
To město jsem oběhl.
Vynechal jsem průmyslovou zónu a zahrádkářské kolonie (byla tam tma a já se tmy bojím) a běžel všude tam, kde vedly chodníky.
Moje město má kolem dokola 17 a něco kilometrů :-)