Ráno jsme si dali vydatnou snídani, zabalili bágl, nechali mámu spát a vydali se na 13.ročník "Velké pohádkové cesty".
Oba dva jsme v sobě cítili závodní choutky, Hugo pořád že musíme být první a celou cestu ke "startu" kolem mě poskakoval a pobízel k rychlosti.
Hned po registraci vyrazil do kopce s pokřikem "Chyť mě" a s úsměvem předběhl tři ploužící se rodinky.
Samozřejmě že start přepálil a v půli kopce mu došel dech.
Nenechal se tím zaskočit a hned si mě osedlal "Na koně, táto, na koně!" a klacíkem na podpírání mě začal pohánět do klusu.
Nenechal jsem se pohánět dlouho a brzy jsme začali střídali naši ověřenou taktiku 1/4 maratonských procházek.
Támhle na kopec na koni, k támhle tomu stromu pěšky, pár metrů šouráka s brekem a pak zase na koně.
Trať byla náročná: kopce, polní cesty, obilí, lesní cesty, asfaltky.
Po rozpačitém přepálení startu jsme se ale dostali do rytmu a do Huga vjel jeho standardní čert.
Provokoval kolem pochodující prcky a vybízel je ke hře na honěnou.
A jako pyšný táta musím říct, že jim vždycky utekl.
Pohádkovými bytostmi jsme se nenechali rozptylovat a úspěšně jsme se jim vyhýbali, nepozorovaně oběhli jejich kontrolní stanoviště a nenechali jsme se brzdit jejich nástrahy v podobě nezdravých bombónů a žvýkaček. Drali jsme se zástupy uťapkaných dítek stále dopředu.
Když to vezmu zpětně, tak musím uznale podotknout, že Hugo uběhl polovinu tratě.
Fakt běhal, já statečně za ním, s povzdechy cizích maminek o hyperaktivních dětech za zády.
Pod každým kopečkem mu sice došel dech, ale během odpočinku na ramenou si zase dobil baterky, takže jsme si své tempo drželi stále obstojné.
Do cíle jsme dorazili ve zdraví, vyzvedli si pamětní diplom, energii vybili na skákacím hradě, abychom ji získali zase zpět vyfasovaným ledňákem a limčou.
5ti sekundové zdřímnutí v autě Huga vrátilo zpět do jeho tepové frekvence a k neutahání si doma dává další várku běhu za kočkou Čestmírou.
Za pár let nás čekejte na startu Silva Nortica Run ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat