Visel na nebi, kulatý a velký.
Svítil tak, že pouliční lampy byly jen ubohé a zbytečné atrapy a jejich blikavé mihotání jen vzdáleně připomínalo kouzlo přírody ... světlo.
Bylo ticho, hvězdy jen bledé a tam nahoře, majestátný Úplněk kynul na pozdrav.
"Pojď ven, za město! Následuj mě!" volal tiše a lákavě.
Opadávala ze mně večerní unava a vzdmula se uvnitř hrudi touha poslechnout volání.
Však doma syn čeká na pohádku a žena na svého muže.
Odolal jsem.
"Dobrou noc", řekl jsem jim o něco později a zhasnul světlo v pokoji."Dobrou noc ..."
Jen očkem nakouknu zkrz žaluzie a vidím ... stále čeká.
Visí tam a pořád neslyšně volá:
"Pojď ven! Následuj mě!"
Jako uhranutý se převlékám, obouvám boty.
Ulice kloužou pokryté ledem, pomalu zamířím na nedaleký ovál.
Hlavu zakloněnou vstříc Jeho tváři ... usmívám se naň, možná polohlasem něco špitám.
Na červeném oválu se rozbíhám a pouštím myšlenky z řetězu.
Nechávám je toulat se v okolí.
U nedalekého komínu teplárny se ON zastaví a svítí mi na cestu v místech, kam lampy stadionu běžně nedohlédnout. Trochu mě mrzí, že tu nejsem jen já a ON.
Na druhé půlce oválu, ve stejném směru, soustředěně běží druhý běžec. Je jen stínem, co vlastně ani neruší.
Odpojuji mysl od těla. Mysl letí vstříc Měsíci a tančí s ním vesmírný valčík a tělo ... tělo si tam běhá, stále dokola.
 |
| Koláž jsem vytvořil z ilustrací vystřižených z knihy "Umění radosti a boje" ;-) |
Však za čas něco přinutí mysl slétnou zpět a s úlekem se vrátit do těla.
UH ... UH ... UH ... zní strašidelně někde vzádu za mnou.
V pravidelném rytmu. UH ... sekunda a půl pauza ... UH.
Blíž a blíž.
Copak se ze stinného běžce stává pod dotekem mého Úplňku uvzdechaný vlkodlak?
Vlasy na zátylku chytají elektrický náboj a odstávají od těla. Všichni ti přečtení Kingové mi v hlavě vytvářejí hororový film.
UH ... UH ... UH ... prosviští kolem mě zhypnotizovaný běžec a já bych přísahal, že na zadku se mu mihla chlupatá oháňka.
Spiklenecky mrknu na tu velkou placku na nebi a vyrazím k domovu ...
Žádné komentáře:
Okomentovat