Myšlenkový přetlak

V hlavě se nashromáždil týdenní myšlenkový přetlak a žádal si upuštění ... ohlásilo se i ego a zvědavost, jakpak na tom asi jsem s časem na deseti kilometrech.
Zamířil jsem na ovál, kde mi pod nohy svítil dorůstající měsíc.
Jedna, dva, tři ... kroužím po červené dráze, honím se za svým stínem ... dvacet čtyři, dvacet pět.
Myšlenkový přetlak se ustálil na snesitelném údaji a v duši zavládla spokojenost.

Poslouchat cizí rozjímání

Zuzka (o blog vedle) včera rozjímala, jak překonat lenost a vyběhnout ven.
Zmínila se o tom, kterak pročítá jiné blogy doufajíce, že jí někdo namotivuje ... sedím ponořený v křesle, na klíně spící hřející kočku a tablet zářící do nočního pokoje.
Na sobě spací kalhoty. Na parapet okna sem tam dopadne kapka přestávajícího deště.
Prší už druhý den ... už druhý den jsem prohrál s pohodlností a neochotou smočit si boty.
Narazím na Zuzčin bod číslo 5, kde si vybavuje pocit od minule, kdy nevyběhla a pak měla chuť vyrazit o půlnoci ... hodiny v rohu tabletu mi sdělují, že je teprve deset, do půlnoci ještě daleko.
Netrpělivě se zachvěju.
Bod 10. "Sakra, už neprší" ... nojo, sakra, ono fakt už neprší.
Vstanu, nadzvednu lamely žaluzií od sebe a šmíruji noční město.
Podzimě vybarvené lístky na bříze před domem se třepotají v mírném vánku a v kalužině na chodníku se prohlíží rozsvícená lampa.
Zívnu, povzdechnu si ... během chvilky stojím venku pod tou lampou a smáčím boty v kalužině.

Zapnu si klidnou muziku a vyrážím do setmělého města.
Občas ze stromů ukápnou slzy deště, ale vzduch je krásně voňavý a čistý. Moc dobře se dýchá.
Ulice jsou prázdné, běžní noční chodci prohráli boj s podešťovou leností a buď zůstali doma u zářící bedny, nebo zapadnuli do začouzené krčmy.
Potkal jsem dva smutné deštníky ... jeden stál pootevřený opřen o cihlovou zeď a druhý se houpal o kus dál zavěšený na větvi stromu. Zlomeným výstužným drátem ukazoval kamsi do tmy.
Vypadaly jako rozhádaná dvojice milenců.

Passenger v uších zpívá:
"Světlo potřebuješ jen, když svítí málo
  Slunce ti chybí, jen když začne sněžit
  Poznáš, že jí miluješ, až když jí necháš odejít"

Udělal jsem městem svůj oblíbený okruh a vrátil se k domu z druhé strany. Okna v panelácích spala, jen jedno v horním patře si četlo knihu při slabém svitu.
Stál jsem opět pod tou lampou v kalužině a snažil se zataženou žaluzií prokouknout do našeho bytu.
Všichni už spali a já se tak rád vracel ... zanedlouho jsem se k nim připojil a kočka se znovu uvelebila v mém klíně.

Zuzko, moc děkuji, že jsi mě nevědomky (takhle na dálku) přemluvila ;-)

Spoteee

Sedí se sklopenou hlavou na sedadle rychlovlaku a nevnímá tu úděsnou rychlost, která ji přepravuje z jednoho místa na druhé.
Není co vnímat.
Stroj se nezachvěje, neškubne sebou, jen neslyšně letí těsným podzemním potrubím.
Neexistující okna nedokáží prozradit tu rozmazanou šmouhu ponuré reality.
Venku, na povrchu, se už celá desetiletí neděje vůbec nic. Nebo spíš by se mělo říci, že venku se už celá desetiletí neděje vůbec nic hezkého.
Nikoho neláká dívat se na šedé zamračené nebe, které by stejně nebylo vidět přes oblaky těžkého a smrtícího prachu.
Země již dávno ztratila svoji krásu a dech beroucí okouzlení. Zůstala jen věčná mračna radioaktivního popela, přemísťující se z jednoho vzdáleného prázdného místa na druhé. Ani trosky minulosti nezůstaly.
Lidstvo na povrch Země nevstoupilo již pěknou řádku let. Není proč a není kam.
Jak krtci žijí v podzemí, hloubí další a další kilometry podzemních měst, nové generace zapomínají na minulost a krásu Přírody ... již dávno ji zahubili.
Vystoupila z vlaku a rychlovýtahem se dostala domů, do svého malého bytu, jehož součástí je jen malá koupelna, výklopná postel a stůl s nedopitou kávou.
Den co den, každé brzké ráno, z tohoto místa odchází a pozdě večer se zase vrací.
Stropní světla se snaží nahradit sluneční svit, který nikdy nepoznala, ale stejně je její pokožka bílá.
Stejně tak, jako kůže každého přeživšího člověka pod Zemí.
Pomalu sundá těžké pracovní boty, převleče se do svého pohodlného domácího oděvu a zpoza postele vytáhne lehké barevné běžecké boty.
Smutná popelavá tvář se rozjasní nadějným očekáváním.
Nazuje si levou botu, potom pravou ... s tkaničkami jakoby si pohrává a udělá pojistný druhý uzel.
Vyskočí a pomalu poskakuje uprostřed místnosti, protahuje si nohy, kroutí hlavou a prokřupuje si zatuhlou krční páteř.
Dívá se na prázdné stěny kolem sebe. Na tu neutěšitelnou samotu.
"Spoteee!", vydá jasný povel místnosti.
Místnost ožije.

Prázdné zešedlé stěny se rozsvítí tlumeným světlem, v rohu pod stropem se na chvíli objeví heslo: "... s námi se dostanet tam, kam se běžně nepodíváte."
Drobné zaváhání a stěny se najednou změní, zmizí.
Nabíhající program do nich promítne vzdálenou minulost.
Kolem její postavy vyroste hustý les, před ní se objeví vyšlapaná pěšinka, přerušovaná vyčnívajícími kořeny a do hladka ušlapanými kameny.
Stropní ventilátory vženou do místnosti jemnou vůni jehličí a dřeva, neviditelné reproduktory ozvučí les tichými rozhovory tušeného ptačího národa.
Z hluboka se nadechne a pomalu se dává do chůze.
Z boku se o ni mírně opře svěží vánek.
Část podlahy se dá do pohybu a neslyšně se podvoluje jejím krokům.
Začíná se usmívat, srdce se chvěje radostí a nutí nohy do běhu.
Podléhá tomu kouzlu a rozběhne se.
Místnost s ní.
Statné stromy zůstávají za ní a zjevují se další a další.
Pěšina se klikatí a najednou vede kolem zurčícího potoka. Uslyší neexistujícího komára u uší.
Přidává rychlost a mírně se předklání.
To proto, aby vyběhla mírný kopeček, který se objevil před ní.
Podlaha se přizpůsobuje dění na stěnách a začne se naklánět.
Dech těžkne a srdce bije rychleji.
Pot se vsakuje do suchého oblečení a tvoří tmavé skvrny na hrudi.
Běží a už se nekontrolovatelně směje. Zvedá ruce do výše a propouští si vítr mezi prsty.
Trochu jí to ochladí.
Užívá si lesa, zanedlouho vyběhne mezi pole s vysokou kukuřicí, sleduje mraky na obloze a kryje si oči před sluncem, které ve skutečnosti nikdy nespatřila.
Neviditelný pás spolehlivě reaguje na její změnu rychlosti a naklání se přesně podle filmu promítaného do stěn a podlahy.
Po hodině znovu přechází do chůze, zastavuje se ... v rohu místnosti, tam, kde se na začátku objevilo reklamní heslo, se objeví údaj sdělující uběhnutou vzdálenost, přesný čas, převýšení a spálené kalorie.
Hned po nich další údaje, mezičasy na každém kilometru a aktuální váha.
Vysvleče se do naha, oblečení pohodí na postel a boty kopne pod ní.
"Sprcha", zazní její další povel a najednou se ze stropu spustí jemný kužel deště.
Stojí nahá na polní cestě a prší.
Jen na ni ... malý soukromý dešťový mráček.
Po usušení horkým vánkem se obraz mírně zachvěje, krajina zmizí a stěny se opět rozsvítí tlumeným světlem.
"Děkujeme, že používáte náš fitness program ... byly jsme tu dříve, než Vaše budoucnost. Spoteee.", bliklo ji před očima na rozloučenou a světlo zmizelo.
Zůstaly jen prázdné zešedlé stěny.
Mlčky se oblékla do nočního oblečení, vlezla do rozestlané postele, přikrývku si přitáhla až k bradě a zavřela oči.
Ve vzduchu byla ještě cítit mírná vůně jehličí ...

Běžecká vesta ULTRASPIRE SPRY

Asi tak před rokem jsem si řekl, že už je načase vyřešit si své běžecké pohodlí, zainvestovat nějaký ten peníz a nahradit dosavadní běžeckou ledvinku, která mi moc nevyhovuje.
Nevím, jak je kdo spokojený s běžnými běžeckými ledvinkami, ale ta moje byla docela nepohodlná.
V pase se pořád stáčela a obtáčela se kolem těla a když jsem si ji pořádně přitáhnul, tak nejenže škrtila, ale ani jsem se pořádně nenadechl.
Nosil jsem ji tedy přes boky a utahoval napevno přes pánevní kost. Tam sice už držela pevně, ale byla cítit ... tlačila a svazovala. Pocit volnosti a svobody z běhu byl v čudu.
Stál jsem tedy před rozhodováním, co si pořídit.
Většinou chodím na hodinové až dvouhodinové výběhy a rád si svoje trasy fotím. Takže potřebuji místo na foťák. Občas s sebou beru muziku, telefon se taky hodí a pokud budu mít kam dát klíče, kapesník a nějaké drobnosti, tak to bude ideální. Vyzkoušel jsem si cyklistický batoh, ale přišel mi zbytečně velký, tolik věcí sebou zase netahám. A taky mi na zádech nepříjemně skákal.
Chtělo by to nějakou vestu ... a tak jsem si našel vestu. ULTRASPIRE SPRY vestu.
Na výběr byla červená a modrá a ikdyž tu mám obrázky vesty červené, já si vybral tu modrou :-)
Doma jsem si obhájil její cenu, objednal ji na internetu (k dostání i na tom českém) a těšil se.
Přišla brzo a byla přesně taková, jak jsem si ji představoval.
Lehoučká, prodyšná, pevná ... a krásná.
V ceně sice není žádná nádobka na vodu (nová verze už obsahuje i vodní vak: zde, ale u ní se mi nelíbí celomodré popruhy ... moje šedé jsou mnohem hezčí), ale to mi nevadí. Do předních kapes pěkně pasují láhve z předešlé ledvinky.
První testovací výběh a všechno poskakuje a tlačí. Cože?!!
Těžký foťák bouchá do prsou a otlačuje bradavky, láhev to samé. Vytáhnu foťák, otočím ho vzůru nohama a strčím zpět. Vyřešeno ... výčnělky foťáku teď kopírují tělo a nic netlačí. I skákat přestal.
Láhev je taky tvarovaná a prohnutá, pomohlo si ji lépe do kapsičky uložit.
Teď je vše tak, jak má být a zjišťuji, jak je vesta pohodlná.
Okamžitě ji přijímám za svou a přemýšlím, jak jsem bez ní mohl být.
Mám ji už nějaký ten měsíc a je stále jako nová, nepotrhaná, nevybledlá, nepoškozená.
I žena moje si ji občas přivlastní a nemůže si ji vynachválit.
Je určená přesně na to, k čemu jsem ji chtěl.
Na běžné výběhy za město do dvou hodin, kdy sebou nepotřebujete tahat bundu, lékárnu, jídlo (tyčinka se tam vejde, ale dva krajíce s řízkem už stěží) a další nezbytnosti z povinných výbav při ultra tam taky nenaskládáte.
Ale to od ní taky nikdo nečeká, není na to určená.

A co se tedy do vesty vůbec vejde?

1) Když mám chuť jen tak si pobíhat po polích a lesích, většinou si vystačím s touto výbavou.
Ve větších vedrech vyměním telefon za lahvičku s vodou, nebo si ji strčím do zádové kapsy.
Moje láhev je placatá a mírně prohnutá a tak na zádech nijak zvlášť nevadí. Po chvíli si na ni zvyknu a nevnímám ji.

2) Pokud se vypravím na "sportovní běh" a ve vedru, většinou volím tuto výbavu.
Nikde nic netlačí, nic nepřekáží, vše je celou dobu tam, kde to má být a hned po ruce. Nemusím zastavovat, na vše dosáhnu pohodlně za běhu.

3) Jednou jedinkrát jsem měl potřebu do zadní kapsy uložit triko s dlouhým rukávem. Mám ultratenké a lehké a i přesto se mi tam vešlo jen tak tak. Silnější mikinu bych tam už nenarval.
Ale stejně jsem si s tou plnou kapsou připadá podivně, protože mi dělala na zádech nevzhledný hrb.
Vážně to není baťoh a nevypadá to moc dobře. Vlastně tu zadní kapsu využívám minimálně. Ale na mapu je výborná (pokud ji ovšem máte v nepromokavém obalu, protože jinak ji stoprocentně propotíte).

4) A nakonec takový malý podzimní bonus: Pokud jste běhající rodič a máte doma školkové dítě, věřte, že na podzim je ta správná doba obíhat parky s prázdnou vestou.
Na podzim totiž padají kaštany :-) A pokud Vás zajímá kolik se jich tam vejde, tak:

A zde ještě pár detailů té mé krásné modré:

Miloval svět ...

Vyběhl jsem si do lesů a potkal tam sojku.

Ani nepípla, není proč varovat lesní tvory, už mě tam znají.

Když jsem běžel mezi poli, potkal jsem krávu.

Řekl jsem ji "Ahoj krávo".

Urazila se a ukázala mi špinavý zadek.

Venku je podzim a traktor česal meze ...

Kdo chce za mnou ...

Do kaluží skáčou žáby a dravci na polích vyhlíži myši.

Slimáci ohryzávaj červený klobouky mochomůrek

a pánBůh agituje v lesích ...

Půlmaraton Moravským krasem vol.2 - Moje holka uběhla půlmaraton!

Je to přesně rok, co jsem běžel svůj první (a poslední) půlmaraton.
V Blansku, Půlmaraton Moravským krasem (více o něm zde).
Tak moc se mi tam líbilo, že jsem se rozhodnul si z něj udělal svůj pravidelný běžecký svátek, společenskou událost. Místo, kam se budu chtít vždy vracet a případně porovnávat fyzičku z minula.
Letos jsem se ale na žádné porovnávání nechystal, letos jsme to s mojí ženou Lucchou pojali jako společnou akci, jako její půlmaratonskou premiéru.
Luccha je člověk, který mě k běhu přivedl (jemným popichováním do mého rostoucího pupíku) a sama si ráda sem tam k večeru zaběhne.
A prý, když to uběhnu já, tak ona taky.
Připravovala se na to zodpovědně a s pečlivostí sobě vlastní.
A to tak, že měsíc před startem si zaběhla asi dvakrát kolem baráku a hodila svoje krásné nožky na stůl :-)

(po doběhu)

Domluvili jsem se, že poběžíme spolu, že ji nebudu utíkat a že ji budu poslouchat. Na slovo.
Prostě si ze mně udělala běžeckého pejska na vodítku, kterého se rozhodla vyvenčit.
A já to pro ni dělám rád, nemusím se nikam hnát a překonávat svůj čas z minula :-)
Lucie si nahlas myslí na 2:15 (ve skrytu duše však určitě plánuje překonat můj loňský čas) a já, když si vzpomenu na její intenzivní přípravu, ji pomalu připravuji na 2:30 až na nesplnění časového limitu.

V Blansku máme rodinné zázemí, nemusíme tedy hledat šatny, toytoyku taky okupovat nemusíme, jen si zajdeme do restaurace na oběd, doma se převlečeme a s dovezenou podporou syna a rodičů se zařazujeme na konec zástupu naspeedovaných spoluběžců.
Potkáváme setřenku, která také běží svůj první (moc gratuluji k závěrečnému času 2.02!) a tváříme se, že se nás to netýká, že jdeme na výlet k jeskyním.

START! Úsměvy od ucha k uchu, máváme naší podpoře, pak ještě jednou a hurá z města.
Moje milá je zvláštní běžec, člověk si nemůže být jistý, co během chvíle udělá.
Plán je domluvený tak, že do otočky lehce a pak (z mírného kopečka, pokud bude dost sil) cestou zpět zrychlíme.
Ale Luccha je Luccha, mění názory za pochodu.
Vést se nenechá, vždy si musí najít svojí cestu, svůj názor.
Když se chvílemi neudržím a podvědomě se deru před ní, sepsuje mě jako neposlušného ratlíka a zažene zase na své místo a moje místo je vedle ní, tak půlkrok opožděnějc.
Když zlobím hodně, pošle mě na hambu a musím ji dýchat na záda :-)
A to pak čumím, protože je neodhadnutelná a vyrazí jak splašená. A pak zase zpomalí.
A pak zase vyrazí ... a po kilásku zpomalí ... a zase vyrazí.
Mám co dělat ji stíhat, na změny rychlostí po úsekách nejsem zvyklý a rozhazuje mi to moje zenové tempo.
Trochu ji podezírám, že se snaží demotivovat své imaginární soupeře.
Nechá je předběhnout, trochu uniknout a pak je krátkým a rychlím krokem, s úsměvem na rtech, předežene a nechá za sebou. A to jim udělá několikrát po sobě.
Nakonec přicházím na to, že jen reaguje na svůj playlist ve sluchátkách, který je vyjímečný jako ona sama, směs stylů a divných (k sobě nehodících se) nálad.
Dech má pořád klidný, tak ji nechávám se vyblbnout, ona to takhle fakt potřebuje.
Na dvanáctém kilometru už mě přemlouvá na pívo, že prý je to nuda :-)
Po chvíli začíná sykat (jako že ji něco bolí) a zpomaluje na delší úseky než je jedna divná písnička.
Je to tady, říkám si, jojo, ten tvůj trénink se někde musel projevit.
Míjíme otočku a já na ni, že konec srandy, že jsme na závodě a ať přestane blbnout.
Pošle mě s tím někam a začne si zpívat svojí motivační písničku:

"Lucka běží z kopečka,
cesta není hřiště.
Jestli nemáš kolečka,
nehraj si tam příště.
Tam kde Lucka vyletí,
není cesta pro děti ..."

Jako neposlušný psík jdu před ní s pocitem, že já jsem tu přeci ten, kdo už to jednou uběhl, a tak jí zkušeně povedu.
Drží se, ale bolest ji zpomaluje.
Na nějakém šestnáctém kilometru se přiznává, že běžet v rukavicích byl idiotský nápad.
Lovím v paměti takové ty motivační kecy jako že "Bolest je nevyhnutelná, utrpení je volba", nebo "Někdy prostě musíš", ale je po nich spíš sprostá než namotivovaná, tak toho raději nechám.
Poslední občerstvovačka a jsme zpět ve městě.
Občas sykne ale běží, nezastavuje, chvílemi i zrychluje.
Jeden kilometr, půl.
Míjíme milou paní a povzbuzujeme ji, už je to jen kousek.
Hezky se usmívá, užívá si to.
Pár metrů, cílová rovinka.
Paní houkne na Lucchu ať sebou mrskne a holky jak odpočatí sprinteři vyrazí na svůj společný finiš.
Nemám sílu jim stačit a zůstávám za nimi.
Má to za sebou, svůj první půlmaraton.

Zanedlouho sedíme na schodech a ona si sundá pětiprsťáky.
Ten hnus, co má místou nohou, je jeden puchejř vedle druhého, záverečný finiš jich pár strhlo až do masa.
"Jak dlouho s tím jako běžíš?"
"Dlouho ..."

2:18 ... je skvělá!
Já mít takový puchejře, tak jdu dávno na pívo a pláču si do dlaní a ona už plánuje, jak to příště půjde lépe v normálních botech ;-)
Příště budu mít co dělat, aby mi neutekla ...