Třebíčský půlmaraton aneb boj se sebou sama

Na Třebíčský půlmaraton jsem se přihlásil už někdy před koncem roku.
Volná čísla ubývala rychle a já přeci nebudu chybět na závodě u nás doma! To přeci nejde!
A taky jsem měl takovou najivní představu o tom, že svědomí zavelý a já začnu zase pořádně běhat. Alespoň obden a ne jednou do týdne, jak to poslední dobou je. Že příjde kýžený restart.
Jo ... houby.
Většinou jsem zůstal doma u rozečtené knihy, u večeře nebo u rozestlané postele. Za město jsem vyběhl většinou o víkendu a to svým typickým tempem, při kterém šmíruju veverky a fotím první příznaky Jara.
Čtrnáct dní před termínem jsem začal sýčkovat a vymýšlet zlomené ruce a nohy. Vzdát to nemůžu, protože jsem domluvený s NÍ a s NÍM, že poběžíme spolu a že si to užijeme.
Nikdo to nevyslovil nahlas, ale všem bylo jasný, že se tam chystáme honit jako blbci, abysme tomu druhýmu natrhli triko.
Týden před závodem jsem se donutil k jednomu delšímu výběhu a myslel jsem, že umřu.
Dopr....
Takže to by bylo z návodu "Jak se nepřipravovat na půlmaraton" asi tak vše :-) Splněno do posledního puntíku.

A je tu ráno před startem a já jsem obdivuhodně klidný. Vlastně se moc těším, smiřuju se s natrženým trikem a jen si říkám: "Hlavně to doběhni.".
Manželka mi mezi dveřmi povzbudivě řekne, že pokud za NÍM doběhnu o velký kus, tak jsem břídil a že JI stejně nemám šanci dohnat (no, nemám). A že jsem měkota, která se numí pořádně kousnout a zabrat (ví jak na mě, holka).
Pln emocí a se soundtrackem z Rockyho v mysli jsem nasedl na koloběžku a vypravil se na druhý konec města, na místo závodu. Jízdu na koloběžce beru jako rozcvičení před během a tak jsem asi jediný, kdo si tam pak opřený o zeď čte knihu místo toho, aby cvičil běžeckou abecedu a plýtval svými silami :-)
Je krásně, sluníčko pere jak divé, všude jsou hezcí lidé v přiléhavých trikotech, úsměvy, dobrá nálada, prostě super.
Občas s někým pokecám, nikdo nemá natrénováno, každý má za cíl to jen doběhnout ... jasně, to vám tak žeru ... to JÁ jsem jediný, kdo tu nemá natrénováno .-)
START.
Ti moji dva vyrazili jak splašení, jako bysme neměli běžet 21 km, ale jen támhle za roh.
"Pomalu, jen pomalu" říkám si, ale tak nějak si je pořád držím u těla.
Když na prvním kilometru doháním nejlepší holku z okresu, dochází mi, že takhle to nepůjde a zařadím se do hloučku, který kopíruje každý její pohyb a využívá její zkušenosti. TI dva pádí dál.
První táhlý kopec s hloučkem držím tempo, srovnávám dech, běží se mi parádně a jsem nadšený.
Cccc ... a já se bál, že když se čtvrt roku nepřipravuju, tak to nebudu umět, vždyť je to jen 21 km! Brnkačka.
O asi dva kilometry dál jsem tu nejlepší holku ztratil. Něco do ní vjelo a utekla :-( I se svým hloučkem.
Ale předběhl jsem JEHO! Ha! Super! Úplně se vznáším.
Na otočce, na druhým krpálu, kde mám možnost sledovat běžce za sebou, ho nikde nevidím.
Jupí! Odpadl ... tak ještě zbývá ona!
Jsme v půlce a za chvíli se napojíme na stejnou trasu a poběžíme to ještě jednou. V hlavě se mi objevují ty náročné úseky a bere mi to náladu.
Já už nechci! Proč to vlastně dělám?!
Najednou mě začne předbíhat spousta lidí. Tu dva, tu tři, najednou skupinka asi pěti ladně sprintujících borců.
Co je?!
Běžím pořád stejným tempem a všichni najednou zrychlujou? Strašně mě to sebralo, nejraději bych lehl na mez, poplakal si a čuměl na mraky. Jenže mraky žádný nejsou, jen pražící Slunce.
Trhněte si ... mám ještě půlku před sebou, už nemůžu, já se tu s vámi prostě honit nebudu!
A pak většina zahne k cíli a mně dojde, že jsou to desítkáři a finišují před koncem.
To je nápad, pouštět rychlíky na krátkou vzdálenost do stejného závodu :-(
Ale psychicky jsem z toho předbíhání tak na dně, že ten kopec, kde jsem se v prvním kole tak statečně držel nejlepší holky v okrese, málem nevyběhnu.
Těším se nahoru a hlavně na seběh dolů. Při něm si musím odpočinout, využít toho, že to poběží samo.
"Vzum" ... to kolem prosvištěl ON.
Co? Cože? Ale ON měl být přeci odpadlík. Mrtvola! Ten, kdo je DALEKO za mnou!
Už je přede mnou a vzdaluje se a vzdaluje se a ... už ho nevidím.
Proč! Proč jsem tady?! Proč neležím doma a nečtu si? Proč jsem si nevyběhl sám do lesa a neposlouchám zpěv ptáků? Já se na to prostě vykašlu!
A pak se přede mnou zjeví hologram mé manželky, tetelí se v žáru a v prachu polní cesty a s úšklebkem na mě promluví. Povídá mi, že jsem bačkora, která se neumí kousnout a že nemám chodit na závody, kde jí jen dělám ostudu.
Míjím kudrnatou holku, která přešla do chůze, zatleskám ji a povzbuzuji ji "Pojď, to dáme".
Jen se na mě divně podívá a po chvíli mě předběhne. A pak ji minu znovu.
To se stane ještě párkrát, než ji definitivně naštvu a ona raději sáhne do zásob svých sil a zdrhne.
Využívám ji jako svého vodiče a držím se ji a budu se jí držet po zbytku závodu.
Mu..sí..m  vy..dr..žet.
Další krpál před občerstvovačkou.
Ha! Támhle nahoře je ON!
Už nemůže! Určitě už nemůže!
Já ti dám, že se neumím kousnout! Tak se koušu a snažím se. Na vrcholu (tam, kde jsem ho viděl) odpadávám. Naštěstí tam nějakej chytrolín fotí mrtvoly ploužící se do kopce a tak nepřecházím do chůze. Přeci nebudu mít jedinou fotku ze závodu při chůzi!
Na občerstvovačce si dávám pomeranč. Děcka! Lepší pomeranč jsem v životě nejedl. Mám chuť se vrátit zpět a jen do sebe cpát jeden pomeranč za druhým.
Ale ne, teď ne. Začala válka. Chci doběhnou kudrnatou a pochválit ji, že je skvělá a chci doběhnout JEHO a říct mu, že je chcípák.
Těch pět kilometrů do cíle si už moc nevybavuju. Vím, že se snažím povzbuzovat jak ty, které předbíhám, tak ty, kteří předbíhají mě.
Zdravím turisty na procházce a tleskám kytarystovi pod stromem (byl tam, žejo?).
Když zpomaluju, dřevění mi stehna, úplně v nich vibruje a tak raději zase zrychlím.
Honím se za NÍM a zkracuju vzdálenost.
A ON ne a ne odpadnout :-(
Už je vidět cíl, jen oběhnou to trapné kolečko, umřu, já tam nedoběhnu, normálně se tady složím a prdím na to. Kudrnatá předběhla JEHO, já HO prostě NE DO ŽE NU.
Má to už za sebou, je tam ... ještě tenhle roh oběhnu, cílová rovinka, před očima černý tunel.
Teď se tady zhroutím před koncem, všichni to uvidí a budu slavnej.
ONA sedí před cílem povzbuzuje, tleská.
KONEC!

Kde je jídlo, dejte mi najíst! Hrozinky, banán, pomeranč, KOBLIHA (!) ... všechno ve mně mizí.
Rozlévá se ve mně ten příjemný pocit.
Už nikam nemusím, jsem tu. Úleva, napětí stéká z těla na silnici. Sůl po celém těle, spálený obličej od Slunce. A ten pocit! Uf. Plácáme se po ramenou, sdělujeme si navzájem zážitky.
Jsme na sebe hrdi.
ONA nám utekla o 12 minut. Neskutečná frajerka.
Sedím na zemi a dochází mi, že kvůli tomu běháme. Kvůli tomu pocitu, když doběhneme. Kvůli té hrdosti. To trápení je zapomenuté, zůstává jen radost a nadšení. Výborný závod!

Vy DVA, takže kdy zase někam poběžíme?
Mám tu něco nevyřešené ;-)

Ve smečce ...

Už to bylo asi potřeba. Přestat být běžeckým poustevníkem. Vlkem samotářem.
Netvářit se, jako jediný běžec v okolí a vyběhnout za město taky s někým jiným, než jen se svými myšlenkami a dalšími schizofreními osobnostmi.
Ikdyž si dovedu sám se sebou dobře pokecat a mám si co říct, přeci jen ... lidi jsou lidi.
No a tak jsem si domluvil běžecké rande s holkou z rodiny a s jejím mužem.
Všichni tři jsme se nahlásili na Třebíčský půlmaraton a tak je načase začít trénovat a otestovat trať. Rosničky slibovali sněhový blizard, ale vycházející Slunce je usvědčilo z věštění z koule.
Kdepak, dnešní den bude krásný.

Výhoda samotářského běhu je ta, že si běhám jak je mi libo. Pomalu, rozhlížím se po okolí, zastavím se u kdejaké myší díry, fotím zajíce a srny, šmíruju dravce na poli.
Prostě se flákám.
Běhání ve smečce je trochu jiné. Obzvlášť, když ji vede ženská s ambicemi závodníka.
To se najednou musím soustředit, abych nedýchal jak uhnaný kanec a snažím se držet společné tempo. Dost brzy mi je jasné, že pokud s touhle holkou na závodu budu chtít držet tempo a nedoběhnout s půlhodinovým spožděním, tak to bude asi bolet.
Ach jo.
A tak si tak běžíme, oba kluci vlajeme za holkou a místo povídání na sebe křičíme, abysme se na tu dálku slyšeli. No tak teda jo, tak já se teda nebudu flákat, doběhnu ji a budu si užívat běhu ve smečce.
Má radost, mrcha ... a přidá do kroku.

Naštěstí to nemá dlouhé trvání a je tu "pauza".
Špláme na rozhlednu, já nastavuji svoji tvář vstříc k nebi a z kosmu se snažím nabrat dostatek energie na cestu zpátky.
Naštěstí už je to z kopce.
Při mluvení už tolik nefuním a mé věty už nejsou jen jednoslovné odpovědi :-)
Vlastně už je to lehký, rychlý a pohodový. To asi to nabití z kosmu.
Už se můžu i usmívat, protože ten křečovitý výraz z obličeje mi zmizel.
Zas je tu město, vrátili jsme se zpět. Asfalt, baráky, lidi. Odpojuju se, oni jsou už doma.
Za rohem uberu rychlost na polovinu a setřu pot z očí.
Na ten krpál, který mám pod barákem, ukážu prostředníček a s klidným svědomím ho výjdu pěšky.
Doma vlezu do horké vany a hodně dlouho z ní nevylejzám.
A zítra ... zítra ze mě zase bude běžecký vlk samotář a budu se zastavovat u kdejaké myší díry, fotit zajíce a srny a šmírovat dravce na poli ... moc díky vy dva. Bylo to fajn ;-)

Bílá, nikdy nekončící čára

Zase sám, po setmění.
Roztátá vrstva sněhu příchodem noci znovu umrzala, nebe zářilo tmou a hvězdy poblikávaly zimním souhvězdím. Vítr se opíral do rozehřívajícího se těla, v jednom úseku běžící tělo brzdil málem až k zastavení, v druhém nutil do rychlého tempa.

Odmetené jen dvě dráhy, roztáté a prošlapané denními běžci. Uprostřed rovná nekončící čárá (oddělující trať), mířící vpřed, rychlá jako běžec sám.

Čepka naražená do očí, šátek zakrývající ústa tuhnul zmraženým dechem. Těžké oddechování, ztěžklý krok, lehká hlava a vznášející se myšlenky.
Byl to jen obyčejný den, jen pár kol a zase zpět mezi lidi. Do světla a tepla.
Takový byl plán.
Prudký nával větru se snažil přehlušit text písně, znějící ve sluchátkách:
"Jsi smutná, když jsem k tobě chladnej a ven chodím radši sám ... " a ten hlas v hlavě, toužící po pohodlí, našeptávál a lákal domů.

Nohy se zastavily v cíli, uběhnuvší svojí porci kol. Ale ta bílá, nikdy nekončící čára si dál běžela tu svou. Mysl běžela s ní.
A tak se nohy znovu daly do pohybu, snad honící se za snahou dostihnout pádící myšlenky.
Oči se upnuly k té svítící přímce a krok za krokem dopadal o další kus dál. Byla mapou, ta bílá čára. Neomylně vedla vpřed. Uhranula, zhypnotizovala. Odvedla pryč únavu, zahnala touhu po světlu. Po horké vaně. Teplém pokoji.
Byla mlčenlivým společníkem. Nesoudila, nenamítala. Jen tu byla a vedla dál a dál.
Oči ji nespouštěly ze zřetele, stala se jediným přítelem této opuštěné noci.
Dopadající boty ji jen letmo hladily.
Nikdy nekončící bílou čáru ...
Je tam stále.
Pro mě.
Pro Tebe.
Pro nás ...

Tři roky ...

... a stále běžím.

Mít rozhled ...

Chce se mi říct, že jenom běžci jsou takový magoři, aby si z ničeho nic usmysleli, že si vyběhnou na rozhlednu ... v husté mlze.
Každý soudný člověk se podívá z okna, spatří bílou stěnu pár metrů před barákem a rozumně usoudí, že toho z rozhledny asi moc neuvidí a výjde si na procházku třeba do hospody.
Ne však běžec ... běžec si řekne: "To se rozběhá" a běží.
Snad pro existenci trocha zdravého rozumu u mě mluví fakt, že jsem ze začátku nevěděl, kam poběžím. Nebo jsem si tím nebyl zas až tak jistý. Jistý jsem si byl jen tím, že nechci běžet po těch známých cestách a tak jsem se pustil jiným směrem. Na druhý konec mého města.

Proběhl jsem relativně opuštěnými ulicemi (ti rozumější šli na tu procházku do hospody, ti ještě více rozumější ještě o tomto svátečním dni spali) a stanul před dřevěným ukazatelem. Abyste tomu rozuměli. Máme u nás novou rozhlednu a já tam ještě nebyl. Když jsem chtěl vytáhnout rodinu na výlet, všichni se opupínkovali záhadnými nemocemi, rozbolely je nohy, potřebovali jít nakoupit ... no prostě raději pouklízeli celý byt, než aby se mnou zašli na rozhlednu. Víte jak ... rozhledna je na kopečku a a a no, prostě je na kopečku.
Stojím u ukazatele, sleduji tu mlhu za ním a přemýšlím kudy dál. Zpět k domovu, nebo se trmácet dalších X kilometrů jen proto, abych viděl mlhu z vrchu? Jenže, co když tam nahoře mlha není a já budu stát nad ní a spatřím slunce?!

Nedalo mi to a následoval jsem šipku.
Když už neuvidím nic než bílé cáry, alespoň se mi v tomhle počasí dobře dýchá. Doma mě čekají drobné povinnosti a tak je nechám ještě chvilku čekat.

Po chvilce jsem pochopil svojí rodinu a jejich nechuť k rozhlednám. Je to tak ... rozhledny jsou na kopcích. Sice tahle není na nějak extrémním kopci, ale pořád jen je to výš než odpočinková rovinka.
Trocha bahna, trocha vlhka ... svršky nacucané vodou a v botech louže. Pro tyhle radosti to všechno děláme. Abysme si mohli říct, že jsme se překonali, že jsme vstali z křesla a udělali jsme něco pro sebe. Přeci jen, když lehnu se smrtelnou rýmečkou, budu mít spousty času na čtení ;-)

Pod rozhlednou se honily tři holky na koních.
Vypadaly jako zjevení, když se z té mlhy vyhouply. Hráli si na strážkyně rozhledny a plným tryskem a pokřikem "Zachraňte rozhlednu, braňte ji!" vyrazily se smíchem kolem mě.
Bylo hezké pak v té bílé tmě poslouchat jejich chechot a dusot koňských kopyt. Neslo se to dlouho nad korunami stromů.

Vylezl jsem na vrcholek dřevěného stavení, rozhlédl se okolo a .... uviděl jsem mlhu z prostředku.
A vlastně mi to vůbec nevadilo. Alespoň mám důvod, proč se sem vrátit.
Zpátky už to bylo rychlé a veselé. Bylo to z kopce.
A když jsem dobíhal zpět k městu, doběhl jsem městskou dopravu. Oblečení skrz na skrz mokré, kosa na zádech ... dvacka v kapsičce. Nasedl jsem do ní a jel domů. Přeci jen nemusím přijít domů úplně mrtvý, no ne?

 

Mlžné ráno ...

Je to zvláštní, ale až dnes (když je podzim v plném proudu) si uvědomuji, jak moc nemám rád běhání v horkém létě. Dochází mi, že právě podzim je pro mě ideální běžecké období.
Má totiž atmosféru a tu pravou šťávu.
Miluji mlhy.
Rozběhl jsem se za město hned po ránu, protože výhled z okna sliboval zajimavé, mlhou zahalené výhledy. Určitě to znáte. Běžíte známou stezkou, ale díky mléčnému závoji vypadá ten kraj trochu jinak než obvykle. Někdy vypadá úplně jinak.
Pár desítek metrů přede mnou se mlha pomaloučku rozestupuje, nenápadně a potichu mě propouští do sebe, aby se zase pár desítek metrů za mnou uzavřela.
Připadám si, jakobych běžel v mlžném oku. A to oko občas zamrká a propustí ke mně záblesky ranního slunce.

Když jsem vyrazil, teploměr ukazoval něco málo nad nulou.
Pavučiny na keřích mají jinovatkovou výzdobu a vzduch je chladně vlhký. Dobře se mi dýchá, ne jako ten vysušený a horký nehybný vzduch léta, který mi občas připomene, že ještě stále mám v plících záblesky astmatu.
Podzimní přísun kyslíku je pro mě prostě čistší a dýchatelnější.
Nemusím si ho hlídat, nemusím se na tělo naladit, naladilo se samo. Můžu se zaobírat jen sám sebou a stavem v hlavě. Prý se tomu říká duševní hygiena. Vyčistit zuby, umýt obličej, učesat vlasy a při hodinové osamocené činnosti se zabývat svojí duší. Tentokráte si v hlavě přehrávám příběh, který se mi v hlavě rodí a jsem fascinovaný tím, jak obrazy sami od sebe přichází. Kombinují se, zapadají do sebe. Plynou a uklidňují mě tou samozřejmou jistotou.
Dostávám se do toho zvláštního běžeckého stavu, kdy nemusím vnímat tempo (no jasně, běžím strašně pomalu, jen co noha nohu mine, že ani srdce nemusí klepad do rychlejšího rytmu, ale mám to takhle rád). Myslím si na své věci, ale přitom vnímám bezprostřední okolí. Housenku na cestě přede mnou, velkého pavouka na křoví. Náboženské kulisy po cestě.

Přemýšlím, proč jich je vlastně tolik rozmístěno po polních cestách, ukrytých v lesích. Dochází mi, že jsou zde právě pro tento případ. Aby si malý člověk, provádějící svojí duševní hygienu na procházce za městem, uvědomoval svoje nitro. Že tu není sám, nekráčí po stezce jako jediný. Před ním tu bylo mnoho jiných a po něm jich bude ještě více. Cítím se tak napojený na okolí, že se ani trochu neleknu, když těsně vedle mě z křoví vyrazí dvojice bažantů a s hlasitým nadáváním letí nízko nad mojí cestou. Jsou krásní. Ocasní pírka jakoby mi mávala na rozloučenou. Trochu rozhořčeně, ale přeci jen hravě. Jen jim kývnu na pozdrav a omluvím se, že ruším.
Pomalu už se blížím zpět k městu. Potkávám další ranní lidi. Zastavuji a sleduji rybáře na druhé straně rybníka. Představuji si sám sebe na jeho místě a vlastně mu moc rozumím. I on si tam provádí svojí duševní rozmluvu. Sleduje vlnky na hladině, vnímá každé ťuknutí do návnady, ale myšlenkami je jinde. Možná dosáhl i toho meditativního stavu vyprázdnění mysli a nemyslí vůbec na nic.

O rybářích se říká, že jsou to tichý blázni. Nikdy mi nedošlo, že nám asi jde o jednu a tu samou věc. Jen oni se u toho tolik nezapotí a svým nefuněním neruší okolí :-)

Potkávám mladou běžkyni, moc hezky se na mě usmála a nesměle pozdravila: "Ahoj." O kus dál potkávám ve stejném tepmu otce a syna. Všichni se s vědoucím úsměvem, pokynutím ruky a krátkým zamumláním zdravíme .
Zase se cítím zařazený, mezi svými. Ikdyž v tomto kraji potřebuji pobíhat sám, moc rád potkávám podobně smýšlející lidi, běžící naproti. Protože ať už běhají z jakéhokoliv důvodu, vyrazili stejně brzy ráno jako já a věřím tomu, že se tam uvnitř sebe cítí stejně spokojení ...

Noční běžci

Zdá se, že to není opický klam ... moje město je stále více v pohybu ... v běhu.
Nemine den, kdy bych při rozhlédnutí se kolem sebe nespatřil běžící postavu. Alespoň koutkem oka. Běhají všichni. Malí, velcí, tlustí, tencí.
Běhají sami, běhají ve dvojicích.
Vypadají jako z běžecké reklamy ... ladní a krásní. Vypadají ale také jako před smrtí ... splavení a zarudlí. Přesto na nich vidím to odhodlání v očích. Toužící po změně.
Ať už má být ta změna jakákoliv ...
Mám ty běžíci postavy moc rád, moc rád je potkávám, moc rád je pozoruji.
Ikdyž třeba sedím u dětského hřiště na lavičce a skrze knihu kontroluji své mládě, cítím se s nimi být spojen.
Uvědomuji si, že jsem konečně našel sortu lidí, které rozumím. A to lidem rozumím opravdu málo :-) Ikdyž každý pocházíme z jiného kouta života, ikdyž každý máme svůj osud, ikdyž se nikdy nezastavíme a nepopovídáme si (jen si řekneme "Ahoj", když se v běhu míjíme), najednou se cítím zařazený. Chápající.
Jakoby nás obutí běžeckých bot spojilo neviditelným poutem a pochopením.
Chápeme to úsilí, chápeme to odhodlání ... zažíváme ho sami den co den.

A dnes jsem si uvědomil, že poslední dobou začínám poznávat další "poddruh" běžců. Noční běžce.

Syn začal chodit do školy, přineslo to do našeho života nové povinnosti a školní radosti. Domácí úkoly a večerní vystřihování písmenek. Také přišel podzim a slunce brzy vzdává souboj s tmou. Najednou je čas na mé krátké výběhy jen v noci. Jsem moc rád, že běžecký ovál mám vlastně za rohem.
Domácí úkoly jsou uložené do aktovky, dítko do peřin, pohádka přečtená (usíná u ni i žena má) a nastává čas, který mám určený pro sebe.
Rád se vzdávám pohodlí domova (ikdyž se dost často musím přemlouvat) a vyrážím na svojí chvilku, kdy třídím nepořádek v hlavě.

Ještě před rokem jsem na oválu v noci běhával sám. Bílé lajny dráhy slabě svítily do tmy, ozářené světlem lamp, které nám tu (nočním běžcům) správce nechává rozsvícené. Společnost mi dělávala leda tak kočka na vycházce, nebo měsíc na nebi.
Bylo vzácností, když jsem v deset večer potkal na dráze jiného běžce.
Dnes už je to jiné.
Nepamatuji si, kdy naposledy jsem byl na setmělém oválu sám.
Potkávám se s nimi už pravidelně.
S nočními běžci.
Není jich moc, ale jsou. Vždy jeden, nebo dva. Už rozeznávám jejich siluety a jejich běžecký styl.
Možná jsou to tátové jako já, rozbíhající rodičovské starosti.
Možná jsou to opuštění manželé, rozbíhající svoji osamělost.
Možná dělníci, kteří se vrátili z odpolední směny.
Rád si o nich vymýšlím příběhy. Rád si představuji jejich osudy.

Líbí se mi, jak si (možná nevědomky) dopřáváme soukromí. Jak se přizpůsobujeme společnému tempu a držíme stále stejné rozestupy.
Být co nejdále od sebe, nerušit toho druhého.
Nerušit "kruhy" toho druhého.
Mám rád ty své další stíny, kterým nikdy nevidím do očí.
Možná nejsou skuteční ... třeba jsou to jen noční tvorové, duchové ... ale přesto je mám rád.
Rád je tam potkávám.
Najednou se necítím tak nepatřičně a osaměle ... cítím se být součástí.
Zařazený.
Je hezké být bežcem a cítit, že v to nejsem sám ... rád patřím k nočním běžcům.