Je tam zima, vem si spoďáry!

"Je tam zima, vem si spoďáry!" říkala mi moje máma, když jsem byl malý kluk a ona mi ještě stále mluvila do oblékání. Co se dá dělat, maminka se musí poslouchat a tak jsem se tedy navlékl do vytahaných neforemných bavlněných šedých hrůz a vyrazil ven, vstříc klukovským dobrodružstvím v ledové (a Ladovské) zimě.
A víte co? Měla pravdu, mamka jedna! Ano, venku byl skutečně mráz, ale nohy, ty byly v teple!

Tyto pravdivé máminy rady (o užitečnosti spoďárů) jsem přestal poslouchat zhruba v té době, kdy jsem začal domů po setmění doprovázet mladé slečny. Co kdyby některá z nich náhodou chtěla vidět ve svém pubertálním pokojíčku mé nahé křivé nohy? Hambou bych se musel propadnout, stanout před ní v tom šedivém kusu hadru! A tak nastalo období, kdy spoďáry opustily můj šatník a začal mi mrznou zadek. Přešla léta, přestal jsem doprovázet holky domů (protože jednu z nich jsem si vzal za ženu) a na bradě se začaly objevovat první bílé vousy. Stále mi mrznul zadek i přes to, že moje žena mě už viděla i v horších situacích, než jsou spoďáry natažené na mých (už ne tak křivých) nohou. Je to prostě tak. Někde vzadu v hlavě jsem sice měl uloženou informaci, že spodní prádlo pod kalhotama způsobuje v zimě větší teplo, ale jistá mužská ješitnost mi nedovolovala ověřovat tuto skutečnost v praxi.

Až jednodnoho dne, mi v emailu přistála zpráva od e-shopu s oudoorovým zbožím AFFEKT.cz, že prý četli moje vyprávění o tom, kterak jsem zmrznul v autě a moc se jim to líbilo. "Jestlipak víte, že Vám zadek nemusí mrznou? Nechcete testnou spodní funkční prádlo od HANNAH?" ... tak nějak vyzněla jejich nabídka. "No jasně!" zněla moje odpověď a už jsem se viděl, jak se o mně (o mladý sportovní a "zádveřní" nádějný talent) perou sponzoři. A nějaký ten hadr na sebe se vždycky hodí ;-)

Netrvalo dlouho, v ruce jsem držel malou sympatickou krabičku a opravdu jsem se bál, že v ní najdu vytahanou neforemnou bavlněnou šedou hrůzu. Představoval jsem si sám sebe jako přerostlé dítě v punčocháčích a slyšel ty posměšky, kterými mě moje žena zahrne, jen co si na sebe spoďáry navleču.
Naštěstí doba pokročila, svět zaplavily moderní a funkční materiály a z krabičky vypadly sice šedá, ale určitě ne vytahaná funkční kaťata. Jasně, velkou parádu v divadle v nich člověk neudělá, ale pod mé letní běžecké elasťáky jsou jako dělaná.
Venku tma, teploměr na okně ukazuje arktických -5°C, není nad čím bádat, běžím na ovál je otestovat. Oproti mým dětským spoďárům jsou tyto jako druhá kůže a pod upnutýma elasťákama nejsou vůbec vidět. Takže pokud se nehodlám na ovále před případnými běhnami běžkyněmi na ovále svlíkat, nikdo nic nepozná.
No co vám budu povídat! Mamka prostě měla pravdu, když mi říkala: "Je tam zima, vem si spoďáry".
Ty naše mamky! Zadek v teple, nikde nic netlačí, nikde se nic nevytahuje. Nohavice nelezou vzhůru ke kolenům, jak to bylo u těch mých dětských, a rozkrok také nepadá nikam ke stehnům.
Prostě kus opravdu příjemnýho hadru, který dělá to, co dělat má.

Jako správný "zádveřní" typ jsem je s sebou vzal i na výlet. Jel jsem s nimi vlakem na cestovatelský festival GO Kamera, abych otestoval, co se stane, když v nich člověk z mrazu vleze do vytopeného vlaku, pak zase do mrazu a pak v nich celý den bude sedět v přetopeném kongresovém sále.
Mé plány mi trochu zhatil fakt, že vlak nebyl vůbec vytopený a v konkresovém sále byla otevřená okna, takže se o přetopenosti také nedalo mluvit, ale jinak se stalo přesně to, co člověk u funkčního prádla asi očekává.
Trochu zima mi bylo, když jsem vylezl z domu, ale jen se člověk trochu chůzi rozehřál, hned bylo fajn. No a když jsem seděl pár hodin na židli a poslouchal vyprávění horolezce Marka Holečka, neměl jsem v kalhotech nepříjemný hic. Prostě pohoda, člověk tento vynález opečovávajících mamin nevnímá, nijak ho neomezuje. Je to s podivem, ale funkční spodní prádlo opravdu funguje ... kdo by to byl řekl?
Takže pokud jste náchylní na zmrzlou prdel stejně jako já, poslouchejte mojí mámu a když je venku kosa, vyberte si třeba zde a vemte si spoďáry ;-)

Jo a když už jsem se zmínil o GO Kameře ... vrcholem celého dne byla přednáška Ladislava Zibury.
To je ten kluk, co šel 40 dní pěšky do Jeruzaléma, ve zdraví to přežil a ještě o své cestě napsal knihu. Hele jako opravdu, pokud poblíž vás má teď někdy svoji vyprávěcí přednášku, zajděte si na ni. Tak vtipné, příjemné a lidské vyprávění jsem snad ještě nezažil. Mám moc rád lidi, kteří si na nic nehrají, jsou upřímní a umí o svém putování mluvit tak, jak to umí Ladislav. Vážně to stojí za to!

Přivítání Slunce

Živím se jako prodavač a jak si určitě dokážete představit, v předvánoční čas máme trochu naspěch.
Pořád s někým komunikuji, pořád se o někoho nebo o něco starám.
Volám tam a z tama mi volají zpět, balím a posílám balíky a balíky přijímám a zase je rozbaluji. Poslouchám stížnosti přepravců na jejich zákazníky a poslouchám stížnosti zákazníků na jejich přepravce.
Jsem vlastně tak trochu jako barman. Opřen o pult naslouchám příběhům lidí a zůčastněně přikyvuji a nestranně odpovídám. Jen ten drink mezi námi schází.
Já si nestěžuji, mám svoji práci rád, ale někdy je těch lidí prostě moc. A když je jich moc, stávají se z nich upíři, kteří kradou veškerou duševní i fyzickou energii. Domů chodím vysátý a spát chodím s Hugem po Večerníčku. Předvánoční čas prostě není na prodejně zrovna dvakrát odpočinkový.

Když jsem šel večer spát, myslel jsem na Slunce. Že mi chybí, jak tak chodím domu za tmy. Mysl zatoužila po nabití a těšila se na sobotu. Snad se najde chvíle ...
Probudil jsem se sám od sebe před rozbřeskem a slyšel to volání. Do východu Slunce zbývá hodina.
Už jenom to rozhodnutí "jedu" do mě vlilo život. Kalhoty, bunda, klíče od auta, zvuk nastartovaného motoru, mlha na silnici, jarní teplo, město za zády, pole okolo, les přede mnou, vypnutý motor, šlápnutí do louže a připitomělý úsměv na tváři.
Na čelo čelovku, ale brzy už nebyla potřeba.
Jsem jediným lidským vetřelecem na doslech, dravec v korunách stromů to potvrzuje a varuje ostatní.
Stíny zalézají hlouběji do lesa, nebe se jasní a chystá se na příchod čerstvě narozeného Slunce.
Stoupám po kovových schodech po spirále rozhledny s nadějí, že mlha zůstala v údolí.

Zůstala!

Jakoby mi samotná Gaia přála a chtěla mi dopřád odpočinutí, připravila mi kýčovitou (ale krásnou) podívanou, kdy Slunce leze z mraků nad obzorem jako z peřin, protáhne se, ozáří mojí tvář, ukáže se v celé své kráse a zase zaleze do mraků nad sebou.
Skoro to vypadá, že to divadlo bylo určené jen pro mně, odměna za to, že jsem vstal a vydal se Slunce přivítat.
To vše podtrhují kousky mlhy, které se převalují přes kopečky a vrcholky stromů. Mírný vítr za zády před sebou tlačí hradbu, kdy člověk neví, co je ještě mlha a co už mrak a pomalu, stejně tak jako v tom divadle, zatahuje oponu a říká "Díky za potlesk, ale jeď už domů, probouzí se Ti tam rodina".
A skutečně, jen slezu dolů a podepíšu se do sešitu ukrytého v turistické schránce, už mi zvoní telefon a rozespalý syn volá svůj "autobus", který ho každé ráno odváží z postele na zádech do nového dne ...

Nabito, odpočato ... někdy se prostě vyplatí vstát dřív ;-)

Spadaným listím po Moravském krasu

Některé soboty jsou táhlé a unuděné a kupodivu ani knihy nejsou tím, čím by člověk rád ukrojil kousek dne. Občas mě tyhle soboty zastihnou i jinde než doma.
Sedím v cizí kuchyni, přikládám polínka do krbu a hledím do plamenů. Lucie zalehla kanape a s očima zavřenýma přemýšlí nad závažnými tématy našeho světa. No a Hugo? Hugo se zašil před čertama tetě pod sukni a přepočítává dobré i zlé skutky.
Není nic, co by mě drželo doma a protože jsme jen kousek od jeskyní ...

"Jdu na chvilku ven, někdy se vrátím", líbnu přemýšlející ženu na čelo a zmizím za dveřmi.

Po krátké jízdě zaparkuji auto u Skalního mlýnu a vyrážím na krátkou procházku po štěrkové cestě údolím, mezi skalami, stromy s opadanými listy a minimum lidí.
Dneska nechci na Macochu a další profláknutá místa. Dnes chci jít pořád dál a dál, rovně za nosem, tam, kde jsem nikdy nebyl, kam mě nikdy nikdo nevzal.

A protože tu není Lucka, která by mě okřikovala, ať tam nelezu, že se tam nesmí, tak hned si po pár metrech (při brodění Punkvy) vykoleduju mokré boty a vodou nacucané ponožky. Však ona ta voda zase vyteče, mám děravé běžecké boty, v nich se voda dlouho nezdrží.
No a když už mám mokro v botách, proč se nezasvinit celý, žejo!

S radostí malého kluka lezu do každé díry, kterou potkám, šplhám do kopců a po prdeli je zase sjíždím dolů. Poslouchám ptáky, hledám netopýry a je mi moc fajn. Když potkám opuštěné turisty, s úsměvem se zdravíme, protože víme ... i oni mají špinavé dlaně a jiskřičky v očích :-)
Trochu mě začíná bolet za krkem od toho, jak pořád civím do korun stromů a na vršky skal a do tváře dostávám malou křeč od toho klukovského radostného úsměvu.
Nikam nespěchám a nemám žádný konkrétní cíl. Jen jdu a vstřebávám tu krásu, ten klid. Drobné mezičasí ...

Nakonec mě ale reálný svět stejně dožene a to v podobě signálu telefonu, který se záhadným způsobem propletl mezi skalami a vysokými stromy.

"Kde jsi? To nebudeš bránit holým tělem svého syna před nájezdem pekelných stvůr?" moje líbnutí na rozloučenou nebylo asi dostatečně silné.
"Jojo, už jsem na cestě!" otírám si zablácené ruce do kalhot a o otáčím to zpět.

Stejně už se stmívá a kdoví, co z těch temných děr vylejzá po setmění ven ...

www.endomondo.com/Maaristaan

Rajbas 2015, aneb jak jsem zmrznul v autě

Nevím, jestli to máte také tak, ale já, když se pro něco nadchnu, hned se kolem mně začnou dít věci, které mě v mém nadšení podporují.
Když se třeba rozhodnu běhat a cítím potřebu kolektivu, v tu ránu někdo v našem městě založí běžecký spolek a ještě k tomu nedaleko. Jen přes ulici. A já mám hned kolektiv na dosah ruky.
Když dočtu knihu, venku je nečas a mně se nechce do knihovny, u dveří dvakrát zazvoní pošťák a doručí mi knihu, kterou mi zaslalo nějaké nakladatelství. Když začnu plánovat obměnu turistického vybavení, samozřejmě se v nejbližším velkoměstě koná veletrh, kde to všechno mají pohromadě a někdo tam nahoře (děkuji Pepíčku) nám přihraje vstupenky za hubičku. No a když se rozhodnu pro dobrodružné cesty, o kus dál se pořádá cestovatelský festival. Já už se tomu vlastně ani nedivím :-)

Použitá ilustrace ze stránek: http://www.freepik.com/ - jen jsem si ji trochu upravil ;-)

Není nad čím přemýšlet, ten festival se očividně pořádá jen kvůli mně, to abych do sebe nasál inspiraci. A tak začínám plánovat výlet. Když výlet, tak výlet se vším všudy. Žádný hrk tam a hned zase hrk zpátky.
Je potřeba vyzkoušet výbavu, kterou jsem našel u manželky ve skříni.
Je to stará skautka a k mému překvapení má doma schovaný spacák od Primy a krosnu od Gemmy.
Zapomněl jsem, že jsem jí to kdys (neznalý poměrů v outdoorovém vybavení) pomluvil a tak mi dá co proto, než svolí a spacák s krosnou mi půjčí. Stan sice máme, ale naposled se vrátil ze světa se zlomenou tyčkou a já jsem tomu rád. Na víkend hlásí prudké ochlazení a první sníh.
Přespím v autě! "Nechceš jet se mnou miláčku? Huga dáme k mámě a užijeme si romantickou noc v autě někde na nejvyšším kopci, to abychom měli pěkný výhled na východ slunce", lákal jsem Lucchu. Kupodivu nechtěla ...

Rajbas se koná v Blansku a tam já to znám. Narodila se mi tam Luccha.
Hned jsem tedy věděl, kde chci postavit auto na noc. Celých těch deset let, co jsem se svojí ženou a co navštěvuji Blansko, koukám na velký kopec, kde uprostřed lesů vyčuhuje vesnice a rozhlíží se z výšky do širokého kraje. Nikdy jsem tam nebyl, ale vždycky jsem se tam chtěl podívat. Tušil jsem krásný výhled. Konečně nastala ta pravá příležitost a já si v hlavě promítal suprové ráno s východem slunce, které mě tam čeká. Ale na to je ještě čas, před sebou mám celý den besed s cestovateli, kteří brázdí svět.

Shrnu to rychle, protože to se stejně musí zažít. Rajbas je skvělý! Lidi jsou tu strašně milý a vypravěči příběhů na pódiu tak inspirativní, že se celý ten můj den nesl ve znamení hlavy v oblacích.
Pokud jste někdo na podobném začátku cesty, jako jsem teď já, cestovatelský festival prostě musíte navštívit. Celý den jsem seděl na své židli a jen jsem vstřebával zážitky druhých.
Ten lezl celý život po horách, ta přejela Ameriku na kole, tamten šel pěšky do Španělska, tyhle holky jezdí do Sýrie a tamten sympaťák loví s foťákem divokou zvěř na Sibiři. Všichni jsou to obyčejní lidé, ale žijí neobyčejné životy. Prostě inspirace jako hrom a člověk má hned chuť všeho nechat a vyrazit.
Já se jen usmívám. Vždyť já jsem přeci už vyrazil a zažívám své malé dobrodružství!
Těším se na hvězdné nebe, které za chvíli budu sledovat z toho mého vysokého kopce a teším se na kafe, které si v autě na plynovém hořáku uvařím.

Nastal večer, program končí a já vyrážím k autu. Ze skla seškrabu jinovatku a začínám mít takové zvláštní pochyby, zda jsem si neukrojil příliš velký krajíc dobrodružného chleba. Ale vidina hvězdného nebe a brzkého východu slunce moje pochybnosti zažene.
V půli kopce jsem přes mlhu přestal vidět na cestu. Na okraji silnice postává dav srnek, ale místo abych si je užíval, bojím se, že mi sebevražedně skočí pod kola.
Kdybych si to zde před začátkem festivalu neprojel a nevybral si vhodnou osamocenou louku už za světla, teď bych v té mléčné tmě místo na spaní nenašel.
Představuju si Himaláje a jejich ztracené vrcholky hor v mracích a kontroluji, zda topení v autě jede naplno.

Zaparkuji nad srázem, odkud odpoledne bylo vidět do širého kraje, vypnu motor a zhasnu světla.
Nevidím vůbec nic. Tam, kde měla být vidět světla města, se převaluje mlžná peřina, s hvězdami je to úplně stejné. Začnu brblat nahlas, abych se v tom svém plechovém hotelu necítil tak sám.
Upravím našeho kombíka do podoby obýváku, připravím matraci z karimatky na jógu a starého dekového spacáku a vytáhnu zapůjčený spacák od ženy.
Trochu mě začíná děsit, že ten spacák má tu šustivou lesklou vrstvu i uvnitř a vzpomínám si na slova Lucchy, že ji v tom spacáku byla zima i v létě.
Svůj spacák, který se mnou prošel nespočet letních festivalů, jsem demonstartivně nechal doma. Jedu přeci zkoušet značkové vybavení!
Auto rychle chladne, ledové prsty jinovatky se pomalu plíží k oknům a zatínají své drápy do mého úkrytu. Na vaření čaje prdím a lezu do spacáku.
Je mi trochu smutno, mlhu si představuju jako živou bytost obklopující svojí oběť a tak si raději pustím čtenou knihu. Chytrý telefon je nejlepší kamarád každého opuštěného zádveřáka ... pokud mu tedy nezačně předčítat detektivní příběh, kde vrah krade lidem jejich útroby.
Mlžný démon má hned jasnější podobu.
Jsem ale velký chlap, jen tak něčeho se nezaleknu a v mobilu mám ještě jednu knihu.
Při povídání Dana Orálka o jeho Dlouhém běhu neklidně usínám ... a probudím se o pár hodin později a chvilku mi trvá, než si odpovím na svoji nevyřčenou otázku, proč spím sakra v mrazáku.
Moje ufňukanost má velké oči, venku je snad mínus dvacet.

Dlouho nad tím nepřemýšlím a s chladivým spacákem zalézám do toho stařičkého dekového spacáku, který mi doteď sloužil jako matrace.
Ve tři ráno se budím znovu a mám svého nočního dobrodružství plné zuby. Startuju motor a zapínám topení. Čumím do tmy a přemýšlím nad tím, co mě sem přivedlo. Pořád je zataženo a mně dochází, že nádherný východ slunce se asi jen tak konat nebude. Ulomím ledový krápník od nosu a myslím na vyhřátou postel, kde se rozvalují můj syn a moje žena.
"Kašlu na to, jedu domů!" A fakt jedu ...

Jedu pomalu a unaveně. Myslím na to, jak se mi žena doma chcechtá a posmívá se mým dobrodružným výpravám. Topení vyhřívá auto a moje rozmražené ego se mi začíná posmívat taky.
"Ty jsi mi tedy hrdina! Aby ti náhodou neumrzla prdel!", nadávám si a nakonec naštvaně zabočím do nějakého pole uprostřed cesty mezi Blanskem a domovem.
Zalezu do spacáku, zavřu oči a představuji si horkou koupel.
Probudím se o něco později, na obzoru je už vidět místo, kde se slunce (tak za hodinu) vyhoupne nad kopec.
Podívám se na hodinky a usoudím, že teď už je vhodná doba na návrat. Ještě stihnu ranní kafe s Lucií.
Když jsem přijel domů, Hugo zabíral mé místo v posteli a oba spali poctivým nedělním spánkem. Vlezl jsem za nimi a kradl jejich teplo. Něco zamumlali a byli rádi, že mě vidí. A já byl moc rád, že vidím je ...

Maaristanovo zádveřní poznání
Poznání první: Pokud skladujete spacák skoro dvacet let zmuchlaný v obalu, tak ho opravdu zničíte.
Výrobci vědí, proč říkají, že spacák se musí skladovat rozbalený. Když je zmuchlaný, tak se pravděpodobně z dutých vláken stanou vlákna placatá, nedostane se do nich vzduch a spacák pak neizoluje. Kdo nemá doma skříň jen na spacáky, tak není pořádnej zádveřák!

Poznání druhé: Kdybych nevymrzl, vůbec bych si to tak neužil ;-)

Jak "Běžící Maaristaan" začal mizet "Za dveřmi"

Běžící Maaristaan přestal běhat a začal mizet Za dveřmi ... jak jste si někteří asi všimli.
Možná stárnu a potřebuji zpomalit, možná mám jen krizi středního věku a místo milenky hledám jinou Cestu, jak z toho ven ;-) Běhám sice snad dál, ale běhám tak, že ani já už v tom mém pobíhání nenacházím velké téma ke psaní. Prostě nestojí za řeč, to moje běhání.
Začínám ale pokukovat po dálkách větších, mému běhu nedostupných.
Po takových, kdy člověk na záda nahodí krosnu a vyrazí.
Pěšky, vlakem, autem. Na koloběžce. Jedno čím, ale většinou tam přečká noc a ráno vyrazí dál.
Po takových dálkách já teď pokukuji. S klukem a se ženou, nebo jen tak sám, to se ještě uvidí.

Nebyl bych to já, abych se hned neobrátil na Google a nezačal hledat podobně smýšlející.
Narazil jsem však na jednu věc a to, že jsem na podobně smýšlející nenarazil.
Ne, nehledal jsem blbě, jen jsem hledal podobné usmrkance, jako jsem já.
Internet je totiž plný blogů profesionálních cestovatelů a větrem ošlehaných dobrodruhů.
Všichni jsou to zkušení a zdatní, jazykově vybavení, profíci, kteří umí nakoupit nejvýhodnější letenky (i s desítkami přestupů, které perfektně navazují) a cestují po světě s báglem lehčím sedmi kilo. Ti druzí jsou milovníci maskáčové barvy, oheň umí vykřesat i v oku uragánu, jí kořínky a nebezpečnou zvěř umí zabít holou rukou.
Nikde jsem však nenarazil na zápisky fotříka v nejlepších letech, který se v noci bojí v lese, do exotických zemí ho to netáhne, v krosně nosí knihu a deník a který je schopný se v noci vrátit domů jenom proto, že je mu venku zima a vůbec mu to nepříjde divný. Nenarazil jsem nikde na troubu, který se uprostřed divočiny kouká na displej telefonu, jestli tam není wifina ... co kdyby náhodou Hýkal toužil po spojení se světem?!

Někde jsem se dočetl, že pokud člověk narazí na příběh, který ještě nikdo nevyprávěl, je povinen jej začít vyprávět sám. Pro sebe i pro druhé. Dobrá tedy, beru to na sebe a začnu vyprávět příběh jednoho táty, který se před svojí čyřicítkou rozhodl, že bude chodit na dobrodružné výpravy a bude si je užívat, ne je jen přežívat.
Možná to bude trochu připomínat knihu "Nováček Bubáček píše deník", kterou kdysi dávno napsal Jaroslav Foglar a která nás seznamuje se skautským nováčkem, jemuž to táboření moc dobře nejde, ale bere ho s humorem a vášní. Snad vás svojí touhou po dobrodružství také občas pobavím.
Úplně nejlepší by ale bylo, kdybych se stal inspirací někomu, jako jsem já a ten někdo si časem také zabalil knihu do 70-ti litrového batohu a vyrazil si postavit stan někam Za dveře ...

Trhni si, podzimní depko!

Jako každý rok, když začne ze stromů opadávat listí a kraj zahalovat ranní mlha, padne na mojí hlavu podzimní splín a depka. Vidina zimy, sněhu a mrazu mě nedělá zrovna dvakrát šťastným.
A když na mě padne splín, obšťastňuji tím svojí rodinu.
Povzdychávám u telky, povzdychávám u knihy, povzdychávám u jídla.
Prostě jsem člověk na ranu a nepomáhá ani půlhodinový výběh za barák.
A když jsem na ranu, tak občas mé ženě dojde trpělivost a vyžene mě ven. "A buď tam alespoň půl dne! Kdo má pořád poslouchat to tvé brblání pod vousy!"

Sám jsem už nějaký čas na sobě pozoroval touhu po toulavých botách a tak začal plánovat.
Běžet se mi nechtělo. Když jdu běhat, do hodiny jsem doma a zase povzdychávám. Jít pěšky se mi taky nechtělo, protože to je pro změnu zase na dlouho. Mám doma taky přeci jen nějaké povinnosti ... rozečtenou knihu a tak. Takže zbývá koloběžka!

Sbalil jsem dva rohlíky, vydal se na vlakové nádraží a za drobný peníz se nechal odvést o pár desítek kilometrů dál, za rodné město. Mám zbytek dne na poznávání koutu kraje, kudy jsem nikdy nejel, nikdy nešel, nikdy neběžel. Domů se vrátím tím hezkým sobotním podzimem, který se dnes (jako na objednávku) u nás vyloupl.

Když se člověk rozhodne, že bude mít hezký den, má ve své moci, aby tomu tak skutečně bylo. Je potřeba sledovat ty jemné a drobné kousky a skládat je jako puzzle do podoby obrazu štěstí.
K těm kouskům patří paní za kasou na nádraží, která byla tak nadšená z mé koloběžky, až se za mnou vytvořila fronta. Pokračovalo to mladým průvodčím, který na všechny strany šířil optimismus a dobrou náladu a neváhal se zakecat s dvojicí důchodových babiček, které také vyrazily na výlet. Mám vlak rád, je v něm spousta času na sledování těch běžných a normálních lidskostí ...
Za okny vlaku stoupala mlha a než jsem vystoupil na místě určení, svítilo slunce jako divé.
Ano, když se rozhodnu bojovat s podzimní depresí, i pan Podzim si pro mě nachystá ty pravé kulisy, abych ho pořád jen nepomlouval.

Co vám budu povídat? Jelo se náramně. Snad poprvé jsem jel na koloběžce samotný, jen takovým tím pomalým turistickým vyhlídkovým tempem. Normálně používám koloběžku jako přibližovadlo do práce, kdy cestou vysadím syna ve škole, nebo jako doplněk k běhu. Taky je to výborný společník na akce "Skoč prosím tě do obchodu, došlo mi máslo." Ale abych s ní sám vyrazil na výlet, to ne.
Jsem spokojený, přesně takhle jsem si to představoval.
Do kopce si v klidu tlačím, po rovince se zvolna odrážím, no a z kopce ... z kopce si spokojeně postávám, usmívám se na všechny strany a silnice pod nohy sama odbíhá. Stromy po okrajích cesty jen odpočítávají ušetřené kroky. Ani batoh na zádech nevadí tak, jak vadí na kole.
Pohrávám si s myšlenkou, že na výlety už jedině s koloběžkou. Pořídíme ještě jednu ženě (syn už má), do batohu nacpeme stan, spacáky a další "zádveřní" propriety a jedeme. Feťácké endorfiny štěstí se očividně vyplavují nejen při běhu, ale i při trhání si nohou. Spřádání plánů na další cesty mi vydrží víc než polovinu cesty :-)

Jedu po cyklostesce, která vede po málo používaných silnicích mezi vesnicemi, po lesních cestách, po prašných polňačkách. Řeka, rybníky, srny, ptáci, padající listí, vůně podzimu. Všude liduprázdno, jen pár cyklistů a osamocených procházkářů. Cirkulárky na vesnicích oznamují sobotní odpoledne a štěkající psi mě doprovází podél svých vysokých plotů.
Po pár hodinách podzimní terapie dojíždím do míst, které protínají mé běžecké stezky a unavené tělo se začíná těšit domů. Vyklidněná hlava už nemá potřebu brblat pod vousy a i rodina mě vítá vřeleji.
Nakonec spolu jdem ještě na krátkou vycházku a mé nohy to berou jako záverečné protáhnutí.
"Jasně že se můžeš jít zase někdy sám projet." láskyplně mě pohladí žena po hlavě. Stejně tak, jako se hladí psíci, kteří se zaběhli a po pár hodinách se spokojení a ušpinění vrátí zpět.

Vyběhat si hlavu ...

Být tátou malého kluka je moc pěkná záležitost, ale co si budeme nalhávat, občas přijdou i chvíle, kdy má šťastný otec od rodiny chuť vydat se raději do hospody, než k domovu, kde na něj čeká žákovská knížka jeho potomka.
Žákovské knížky druháků totiž občas na svých stránkách schovávají (kromě hezkých známek) i velké černé puntíky se strohými a úsečnými vzkazy třídní učitelky.

Běhací táta má ale tu výhodu, že nemusí riskovat ranní kocovinu a může zamířit na běžecký ovál.
Protože Ovál ... moji milí ... Ovál, to je pan Psychoterapeut první třídy!

Jasně mohl bych vyřvávat na celý barák své káravé hlášky a hrát si na chlapa, který v životě nedostal ve škole poznámku, ale uleví se mi? Neuleví.
To já raději zavrčím do vousů, potvrdím mámin trest a když se sešeří, do uší nastrčím sluchátka, nazuji rozedrané boty a vyběhnu.
Nikam daleko, jen přes silnici na ovál, protože nemám náladu courat se někam daleko a ještě se soustředit na noční provoz. Kdepak, potřebuju rutinu.
Výplach mozku.
Popovídat si sám se sebou.
Probrat všechny ty nahromaděné myšlenky, protřídit je a zařadit do příslušného šuplíku lidského mozku.
K tomu je ovál přímo ideální.
Snad jen křeček v běhacím kole je o trochu blíž k myšlenkové nirváně ...

Během pár minut zapomínám, kolikáté kolo už běžím. To mi příjde důležité. Je potřeba přestat počítat a celé kolo si říkat: "Třetí, třetí, třetí ... čtyři ... čtvrté, čtvrté, čtvrté" Dnes to není o splnění plánů, časů, počtu kol. Není to čas poměřování se s někým, nebo sám se sebou. Dnes je to jen o kroužení v kruzích a hledání myšlenek. Běžím pomalu, s tichým dechem a nechávám se dohnat první myšlenkou.
Přidala se ke mně a vypráví mi, co má na srdci.
Neuběhne se mnou ale ani jedno kolo a hned se zase loučí s tím, že jsem na ni moc pomalý, že už zase musí pádit. Nahradí ji myšlenka další, ale ani ta dlouho nevydrží, té naopak přijde mé tempo příliš zběsilé.
A tak se u mně střídají, chvilku se mnou běží bok po boku a pak se zase rozloučí, to aby uvolnily cestu další. Pomalá a tichá hudba vytváří příjemnou atmosféru, tělo běží na autopilota a neptá se, zda ještě můžu či nemůžu. Nabralo takovou rychlost, abych nemusel přemýšlet nad únavou, stačí mi se jen dívat pár metrů před sebe a následovat bílou, nikdy nekončící lajnu po pravém boku ...

Najednou už není potřeba běžet. Zastavím, culím se jak debil a černý puntík je jen nicotná tečka na papíře. Doma rozněžněně nakouknu do dětského pokoje, vypnu mluvícího Tolkiena a málem že s hrdostí v duši si povzdechnu: "Tak můj kluk má svoji první poznámku" ...