Ve smečce ...

Už to bylo asi potřeba. Přestat být běžeckým poustevníkem. Vlkem samotářem.
Netvářit se, jako jediný běžec v okolí a vyběhnout za město taky s někým jiným, než jen se svými myšlenkami a dalšími schizofreními osobnostmi.
Ikdyž si dovedu sám se sebou dobře pokecat a mám si co říct, přeci jen ... lidi jsou lidi.
No a tak jsem si domluvil běžecké rande s holkou z rodiny a s jejím mužem.
Všichni tři jsme se nahlásili na Třebíčský půlmaraton a tak je načase začít trénovat a otestovat trať. Rosničky slibovali sněhový blizard, ale vycházející Slunce je usvědčilo z věštění z koule.
Kdepak, dnešní den bude krásný.

Výhoda samotářského běhu je ta, že si běhám jak je mi libo. Pomalu, rozhlížím se po okolí, zastavím se u kdejaké myší díry, fotím zajíce a srny, šmíruju dravce na poli.
Prostě se flákám.
Běhání ve smečce je trochu jiné. Obzvlášť, když ji vede ženská s ambicemi závodníka.
To se najednou musím soustředit, abych nedýchal jak uhnaný kanec a snažím se držet společné tempo. Dost brzy mi je jasné, že pokud s touhle holkou na závodu budu chtít držet tempo a nedoběhnout s půlhodinovým spožděním, tak to bude asi bolet.
Ach jo.
A tak si tak běžíme, oba kluci vlajeme za holkou a místo povídání na sebe křičíme, abysme se na tu dálku slyšeli. No tak teda jo, tak já se teda nebudu flákat, doběhnu ji a budu si užívat běhu ve smečce.
Má radost, mrcha ... a přidá do kroku.

Naštěstí to nemá dlouhé trvání a je tu "pauza".
Špláme na rozhlednu, já nastavuji svoji tvář vstříc k nebi a z kosmu se snažím nabrat dostatek energie na cestu zpátky.
Naštěstí už je to z kopce.
Při mluvení už tolik nefuním a mé věty už nejsou jen jednoslovné odpovědi :-)
Vlastně už je to lehký, rychlý a pohodový. To asi to nabití z kosmu.
Už se můžu i usmívat, protože ten křečovitý výraz z obličeje mi zmizel.
Zas je tu město, vrátili jsme se zpět. Asfalt, baráky, lidi. Odpojuju se, oni jsou už doma.
Za rohem uberu rychlost na polovinu a setřu pot z očí.
Na ten krpál, který mám pod barákem, ukážu prostředníček a s klidným svědomím ho výjdu pěšky.
Doma vlezu do horké vany a hodně dlouho z ní nevylejzám.
A zítra ... zítra ze mě zase bude běžecký vlk samotář a budu se zastavovat u kdejaké myší díry, fotit zajíce a srny a šmírovat dravce na poli ... moc díky vy dva. Bylo to fajn ;-)

Bílá, nikdy nekončící čára

Zase sám, po setmění.
Roztátá vrstva sněhu příchodem noci znovu umrzala, nebe zářilo tmou a hvězdy poblikávaly zimním souhvězdím. Vítr se opíral do rozehřívajícího se těla, v jednom úseku běžící tělo brzdil málem až k zastavení, v druhém nutil do rychlého tempa.

Odmetené jen dvě dráhy, roztáté a prošlapané denními běžci. Uprostřed rovná nekončící čárá (oddělující trať), mířící vpřed, rychlá jako běžec sám.

Čepka naražená do očí, šátek zakrývající ústa tuhnul zmraženým dechem. Těžké oddechování, ztěžklý krok, lehká hlava a vznášející se myšlenky.
Byl to jen obyčejný den, jen pár kol a zase zpět mezi lidi. Do světla a tepla.
Takový byl plán.
Prudký nával větru se snažil přehlušit text písně, znějící ve sluchátkách:
"Jsi smutná, když jsem k tobě chladnej a ven chodím radši sám ... " a ten hlas v hlavě, toužící po pohodlí, našeptávál a lákal domů.

Nohy se zastavily v cíli, uběhnuvší svojí porci kol. Ale ta bílá, nikdy nekončící čára si dál běžela tu svou. Mysl běžela s ní.
A tak se nohy znovu daly do pohybu, snad honící se za snahou dostihnout pádící myšlenky.
Oči se upnuly k té svítící přímce a krok za krokem dopadal o další kus dál. Byla mapou, ta bílá čára. Neomylně vedla vpřed. Uhranula, zhypnotizovala. Odvedla pryč únavu, zahnala touhu po světlu. Po horké vaně. Teplém pokoji.
Byla mlčenlivým společníkem. Nesoudila, nenamítala. Jen tu byla a vedla dál a dál.
Oči ji nespouštěly ze zřetele, stala se jediným přítelem této opuštěné noci.
Dopadající boty ji jen letmo hladily.
Nikdy nekončící bílou čáru ...
Je tam stále.
Pro mě.
Pro Tebe.
Pro nás ...

Tři roky ...

... a stále běžím.

Mít rozhled ...

Chce se mi říct, že jenom běžci jsou takový magoři, aby si z ničeho nic usmysleli, že si vyběhnou na rozhlednu ... v husté mlze.
Každý soudný člověk se podívá z okna, spatří bílou stěnu pár metrů před barákem a rozumně usoudí, že toho z rozhledny asi moc neuvidí a výjde si na procházku třeba do hospody.
Ne však běžec ... běžec si řekne: "To se rozběhá" a běží.
Snad pro existenci trocha zdravého rozumu u mě mluví fakt, že jsem ze začátku nevěděl, kam poběžím. Nebo jsem si tím nebyl zas až tak jistý. Jistý jsem si byl jen tím, že nechci běžet po těch známých cestách a tak jsem se pustil jiným směrem. Na druhý konec mého města.

Proběhl jsem relativně opuštěnými ulicemi (ti rozumější šli na tu procházku do hospody, ti ještě více rozumější ještě o tomto svátečním dni spali) a stanul před dřevěným ukazatelem. Abyste tomu rozuměli. Máme u nás novou rozhlednu a já tam ještě nebyl. Když jsem chtěl vytáhnout rodinu na výlet, všichni se opupínkovali záhadnými nemocemi, rozbolely je nohy, potřebovali jít nakoupit ... no prostě raději pouklízeli celý byt, než aby se mnou zašli na rozhlednu. Víte jak ... rozhledna je na kopečku a a a no, prostě je na kopečku.
Stojím u ukazatele, sleduji tu mlhu za ním a přemýšlím kudy dál. Zpět k domovu, nebo se trmácet dalších X kilometrů jen proto, abych viděl mlhu z vrchu? Jenže, co když tam nahoře mlha není a já budu stát nad ní a spatřím slunce?!

Nedalo mi to a následoval jsem šipku.
Když už neuvidím nic než bílé cáry, alespoň se mi v tomhle počasí dobře dýchá. Doma mě čekají drobné povinnosti a tak je nechám ještě chvilku čekat.

Po chvilce jsem pochopil svojí rodinu a jejich nechuť k rozhlednám. Je to tak ... rozhledny jsou na kopcích. Sice tahle není na nějak extrémním kopci, ale pořád jen je to výš než odpočinková rovinka.
Trocha bahna, trocha vlhka ... svršky nacucané vodou a v botech louže. Pro tyhle radosti to všechno děláme. Abysme si mohli říct, že jsme se překonali, že jsme vstali z křesla a udělali jsme něco pro sebe. Přeci jen, když lehnu se smrtelnou rýmečkou, budu mít spousty času na čtení ;-)

Pod rozhlednou se honily tři holky na koních.
Vypadaly jako zjevení, když se z té mlhy vyhouply. Hráli si na strážkyně rozhledny a plným tryskem a pokřikem "Zachraňte rozhlednu, braňte ji!" vyrazily se smíchem kolem mě.
Bylo hezké pak v té bílé tmě poslouchat jejich chechot a dusot koňských kopyt. Neslo se to dlouho nad korunami stromů.

Vylezl jsem na vrcholek dřevěného stavení, rozhlédl se okolo a .... uviděl jsem mlhu z prostředku.
A vlastně mi to vůbec nevadilo. Alespoň mám důvod, proč se sem vrátit.
Zpátky už to bylo rychlé a veselé. Bylo to z kopce.
A když jsem dobíhal zpět k městu, doběhl jsem městskou dopravu. Oblečení skrz na skrz mokré, kosa na zádech ... dvacka v kapsičce. Nasedl jsem do ní a jel domů. Přeci jen nemusím přijít domů úplně mrtvý, no ne?

 

Mlžné ráno ...

Je to zvláštní, ale až dnes (když je podzim v plném proudu) si uvědomuji, jak moc nemám rád běhání v horkém létě. Dochází mi, že právě podzim je pro mě ideální běžecké období.
Má totiž atmosféru a tu pravou šťávu.
Miluji mlhy.
Rozběhl jsem se za město hned po ránu, protože výhled z okna sliboval zajimavé, mlhou zahalené výhledy. Určitě to znáte. Běžíte známou stezkou, ale díky mléčnému závoji vypadá ten kraj trochu jinak než obvykle. Někdy vypadá úplně jinak.
Pár desítek metrů přede mnou se mlha pomaloučku rozestupuje, nenápadně a potichu mě propouští do sebe, aby se zase pár desítek metrů za mnou uzavřela.
Připadám si, jakobych běžel v mlžném oku. A to oko občas zamrká a propustí ke mně záblesky ranního slunce.

Když jsem vyrazil, teploměr ukazoval něco málo nad nulou.
Pavučiny na keřích mají jinovatkovou výzdobu a vzduch je chladně vlhký. Dobře se mi dýchá, ne jako ten vysušený a horký nehybný vzduch léta, který mi občas připomene, že ještě stále mám v plících záblesky astmatu.
Podzimní přísun kyslíku je pro mě prostě čistší a dýchatelnější.
Nemusím si ho hlídat, nemusím se na tělo naladit, naladilo se samo. Můžu se zaobírat jen sám sebou a stavem v hlavě. Prý se tomu říká duševní hygiena. Vyčistit zuby, umýt obličej, učesat vlasy a při hodinové osamocené činnosti se zabývat svojí duší. Tentokráte si v hlavě přehrávám příběh, který se mi v hlavě rodí a jsem fascinovaný tím, jak obrazy sami od sebe přichází. Kombinují se, zapadají do sebe. Plynou a uklidňují mě tou samozřejmou jistotou.
Dostávám se do toho zvláštního běžeckého stavu, kdy nemusím vnímat tempo (no jasně, běžím strašně pomalu, jen co noha nohu mine, že ani srdce nemusí klepad do rychlejšího rytmu, ale mám to takhle rád). Myslím si na své věci, ale přitom vnímám bezprostřední okolí. Housenku na cestě přede mnou, velkého pavouka na křoví. Náboženské kulisy po cestě.

Přemýšlím, proč jich je vlastně tolik rozmístěno po polních cestách, ukrytých v lesích. Dochází mi, že jsou zde právě pro tento případ. Aby si malý člověk, provádějící svojí duševní hygienu na procházce za městem, uvědomoval svoje nitro. Že tu není sám, nekráčí po stezce jako jediný. Před ním tu bylo mnoho jiných a po něm jich bude ještě více. Cítím se tak napojený na okolí, že se ani trochu neleknu, když těsně vedle mě z křoví vyrazí dvojice bažantů a s hlasitým nadáváním letí nízko nad mojí cestou. Jsou krásní. Ocasní pírka jakoby mi mávala na rozloučenou. Trochu rozhořčeně, ale přeci jen hravě. Jen jim kývnu na pozdrav a omluvím se, že ruším.
Pomalu už se blížím zpět k městu. Potkávám další ranní lidi. Zastavuji a sleduji rybáře na druhé straně rybníka. Představuji si sám sebe na jeho místě a vlastně mu moc rozumím. I on si tam provádí svojí duševní rozmluvu. Sleduje vlnky na hladině, vnímá každé ťuknutí do návnady, ale myšlenkami je jinde. Možná dosáhl i toho meditativního stavu vyprázdnění mysli a nemyslí vůbec na nic.

O rybářích se říká, že jsou to tichý blázni. Nikdy mi nedošlo, že nám asi jde o jednu a tu samou věc. Jen oni se u toho tolik nezapotí a svým nefuněním neruší okolí :-)

Potkávám mladou běžkyni, moc hezky se na mě usmála a nesměle pozdravila: "Ahoj." O kus dál potkávám ve stejném tepmu otce a syna. Všichni se s vědoucím úsměvem, pokynutím ruky a krátkým zamumláním zdravíme .
Zase se cítím zařazený, mezi svými. Ikdyž v tomto kraji potřebuji pobíhat sám, moc rád potkávám podobně smýšlející lidi, běžící naproti. Protože ať už běhají z jakéhokoliv důvodu, vyrazili stejně brzy ráno jako já a věřím tomu, že se tam uvnitř sebe cítí stejně spokojení ...

Noční běžci

Zdá se, že to není opický klam ... moje město je stále více v pohybu ... v běhu.
Nemine den, kdy bych při rozhlédnutí se kolem sebe nespatřil běžící postavu. Alespoň koutkem oka. Běhají všichni. Malí, velcí, tlustí, tencí.
Běhají sami, běhají ve dvojicích.
Vypadají jako z běžecké reklamy ... ladní a krásní. Vypadají ale také jako před smrtí ... splavení a zarudlí. Přesto na nich vidím to odhodlání v očích. Toužící po změně.
Ať už má být ta změna jakákoliv ...
Mám ty běžíci postavy moc rád, moc rád je potkávám, moc rád je pozoruji.
Ikdyž třeba sedím u dětského hřiště na lavičce a skrze knihu kontroluji své mládě, cítím se s nimi být spojen.
Uvědomuji si, že jsem konečně našel sortu lidí, které rozumím. A to lidem rozumím opravdu málo :-) Ikdyž každý pocházíme z jiného kouta života, ikdyž každý máme svůj osud, ikdyž se nikdy nezastavíme a nepopovídáme si (jen si řekneme "Ahoj", když se v běhu míjíme), najednou se cítím zařazený. Chápající.
Jakoby nás obutí běžeckých bot spojilo neviditelným poutem a pochopením.
Chápeme to úsilí, chápeme to odhodlání ... zažíváme ho sami den co den.

A dnes jsem si uvědomil, že poslední dobou začínám poznávat další "poddruh" běžců. Noční běžce.

Syn začal chodit do školy, přineslo to do našeho života nové povinnosti a školní radosti. Domácí úkoly a večerní vystřihování písmenek. Také přišel podzim a slunce brzy vzdává souboj s tmou. Najednou je čas na mé krátké výběhy jen v noci. Jsem moc rád, že běžecký ovál mám vlastně za rohem.
Domácí úkoly jsou uložené do aktovky, dítko do peřin, pohádka přečtená (usíná u ni i žena má) a nastává čas, který mám určený pro sebe.
Rád se vzdávám pohodlí domova (ikdyž se dost často musím přemlouvat) a vyrážím na svojí chvilku, kdy třídím nepořádek v hlavě.

Ještě před rokem jsem na oválu v noci běhával sám. Bílé lajny dráhy slabě svítily do tmy, ozářené světlem lamp, které nám tu (nočním běžcům) správce nechává rozsvícené. Společnost mi dělávala leda tak kočka na vycházce, nebo měsíc na nebi.
Bylo vzácností, když jsem v deset večer potkal na dráze jiného běžce.
Dnes už je to jiné.
Nepamatuji si, kdy naposledy jsem byl na setmělém oválu sám.
Potkávám se s nimi už pravidelně.
S nočními běžci.
Není jich moc, ale jsou. Vždy jeden, nebo dva. Už rozeznávám jejich siluety a jejich běžecký styl.
Možná jsou to tátové jako já, rozbíhající rodičovské starosti.
Možná jsou to opuštění manželé, rozbíhající svoji osamělost.
Možná dělníci, kteří se vrátili z odpolední směny.
Rád si o nich vymýšlím příběhy. Rád si představuji jejich osudy.

Líbí se mi, jak si (možná nevědomky) dopřáváme soukromí. Jak se přizpůsobujeme společnému tempu a držíme stále stejné rozestupy.
Být co nejdále od sebe, nerušit toho druhého.
Nerušit "kruhy" toho druhého.
Mám rád ty své další stíny, kterým nikdy nevidím do očí.
Možná nejsou skuteční ... třeba jsou to jen noční tvorové, duchové ... ale přesto je mám rád.
Rád je tam potkávám.
Najednou se necítím tak nepatřičně a osaměle ... cítím se být součástí.
Zařazený.
Je hezké být bežcem a cítit, že v to nejsem sám ... rád patřím k nočním běžcům.

Rozběhávání bolístek ...

I když to dle aktivity na blogu nevypadá, stále běhám.
Možná ne tak často jako dřív, možná ne tak daleko, ale běžecké boty nesmutní doma v koutě a pavouci si vnich nedělají bunkry.
Něco se ve mně trochu změnilo ... ta potřeba poznávat okolí se zmírnila. Za necelé tři roky v poklusu už mám doběhnutelné trasy proběhané tak, že foťák sebou netahám. Nemám potřebu se s vámi dělit o úchvatné scenérie mých běžeckých tras. Hlavně proto, že když běhám za městem, běhám stále stejnými cestami a reporty by byly tak trochu jednotvárné ...
Hodně chodím na běžecký ovál na stadion za barákem.
Poslouchám mluvenou knihu, nebo jen tak kroužím po dráze sám se sebou, s myšlenkami.
Odběhnu si svých pár koleček a jdu domů.

Je to vlastně podobné tomu, když jde normální chlap na pívo. Dá si svých pár kousků u stolů štamgastů a za hodinu jde domů. Nic zvláštního na tom není, nic na co by se daly skládat chvalozpěvy.

Nerad bych, aby jste získali dojem, že mě běh najednou nudí, to ani náhodou. Stále v něm hledám uklidnění a relaxaci a stále dokola ji v něm nacházím. Stále tam všechny své potřeby nalézám a uspokojuji. Toto se jen tak nezmění a já jsem za to moc rád ...

Ozval se mi virtuální běžecký kamarád s dotazem, kdy si spolu konečně zaběháme. Vezme prý druhého virtuálního klučinu, nasednou do auta a přijedou na návštěvu.
Ať naplánuji něco moc hezkého a ukážu jim svůj kraj.
Trochu se mi orosilo čelo.
Nejenže mi to mírně narušuje moje introvertní ochranné pole, ale také hrozí odhalení pravdy, že jsem jen běžecký šourač a ne pravověrný namakaný sportovec.
A ke všemu jsem 14 dní nikde nebyl, protože si ukňouraně hladím naražená žebra, která jsem si pochroumal při přeletu přes řídítka koloběžky ... trapná záležitost, škoda mluvit. Naštěstí mě u toho nikdo neviděl ;-)
Je načase se do toho pořádně obout ... a bolístku rozběhat.
Počkal jsem si na dobu, kdy běžní lidé sedají ke zprávám, pustil si do uší Volání kukačky a opatrně vyběhl. Chtěl jsem to obrátit hned před vchodem. Otřesy při dopadu na vlhký chodník se přenesly do žeber a zkřivil se mi úsměv.
Tohle nepůjde ... ale nakonec šlo. Změnil jsem rytmus a výrazně ubral rychlosti.
Jen Kukačku jsem vypnul. Nedokázal jsem se soustředit na vyprávění o pajdajícím detektivovi. Pustil jsem si raději novou desku FINK.
Song Pilgrim mě dostal do té správné běžecké nálady.

Nikam jsem se nehnal. Doma jsem slíbil, že za chvíli jsem doma, že se jdu jen protáhnout. Potřebuji vyzkoušet, že už to půjde. Kdo mohl tušit, že pauza čtrnácti dní způsobí, že se tělu po pohybu bude stýskat?
Jasně žebra bolela, ale zkoušel jsem na sebe duševní habaďůru a snažil se tuhle bolest vypnout. Je jeden takový tip. Když tě něco bolí, prašti se někam jinam, budeš se soustředit na novou bolest a na tu starou zapomeneš.
Tak jsem se soustředil a sledoval, kde se co hýbe, natahuje.
Super! Tohle lýtko začíná nějak tuhnout, váznout. Mohlo by začít bolet, že? Pomaloučku jsem klusal, skoro se ani nezapotil. Myslel jsem si na pevnou vůli, na vytrvalost. Myslel jsem na ženu, která se mi směje, když skuhrám nad kdejakým otokem, výronem, zatrhnutým nehtem. Nechal jsem se předbíhat dalšími běžci, kteří také zavítali na ovál. Nenechal jsem se vyhecovat k rychlejšímu tempu, běžel jsem si stále to svoje.
Podvědomí povypínalo nervové zakončení, žebra jsem cítil, ale netrápily mě.
Běžci, kteří přiběhli po mně, zase odběhli domů a já zůstal opět sám.
Spokojeně si doběhl desátý kilometr a zastavil.
Najednou jsem nemohl pohnout rukou na straně, kde mám naražený bok.
Nemohl jsem si odplyvnout, protože sebeprudší nádech či výdech způsobil ostré píchnutí.
Sejití ze schodů jsem musel komentovat sprostými výrazy.
Tělo opět pozapínalo co vypnulo.
Jen žasnu nad sílou mysli. Co všechno dokáže.
Když člověk chce, dokáže věci, které by jindy vzdal hned na začátku.

Doma již rodina spala a když je probudil zvonek u dveří, neměli ze mně velkou radost.
Dostal jsem sprďana a prý ať si beru klíče.
Ani jsem nemukl.
Pod sprchou jsem se kroutil a pod peřinou jsem se vrtěl, abych nelehl na pálící bok.

Ale ten pocit ... to, že jsem běžel. Že jsem to nezvdal a odběhl mnohem víc, než jsem chtěl ... ten pocit mi za to stál.