Už je to nějaký čas, co jsem v knihobudce našel útlou brožurku s názvem Literární Třebíčsko, kterou napsala Jaroslava Václavková a vydala naše Okresní knihovna.
No a co bych to byl za knihomola z Třebíče, kdybych si ji hned nestrčil do batohu pro pozdější prozkoumání.
Je to sešit z roku 1986 a představuje rodáky od nás, nebo pisálky v našem kraji odpočívající věčným spánkem. Musím být úpřímný, není tam nikdo, kdo by obsadil můj žebříček top 100 nejlepších spisovatelů Maaristaanovi knihovničky, ale našel jsem tam něco jiného, co mě zaujalo.
Tím něco jsou fotky domů, kde se dotyční spisovatelé narodili, případně kde žili, spali či umírali.
To probudilo mojí spící zvědavost a toulavé boty ... jsem člověk, který se moc rád potuluje s psíkovou po širokém a dalekém okolí, proto se mi v hlavě hnedle zrodil plán, navštívit všechny ty domy, jak u nás v Třebíči, tak v přilehlých vesnicích.
Plán by byl, sešit je založený v knihovně na poličce s názvem "Někdy příště" a já na na to vše téměř zapomněl.
Až do tohoto víkendu.
Moje milá totiž potřebovala hodit do Jaroměřic nad Rokytnou, kde měla dvě hodinky něco na práci, no a já s psíkovou jsme na ni měli čekat.
Nojo, ale co tam budu dělat? Přeci se po městě nebudu potloukat zbůhdarma. Keška budíž žádná, chce to jiný program.
No a právě v tu chvíli se vynořila vzpomínka na útlý sešit o spisovatelích dávno minulých a plán byl jasný.
Zalistuji stránkami a objevím, že Jaroměřice jsou dokonce na prvním místě tohoto sešitu a že v tomhle malém městečku nějakou dobu žil a roku 1929 zemřel básník Otokar Březina. Ze školy si pamatuju jen jeho pravé jméno, Václav Jebavý, žel není to pro jeho dílo, ale pro moje pubertální pochopení, proč si raději zvolil pseudonym ;-)
Jenže ... dvě hodiny, to je docela hromada času, dům i hrob jsou od sebe pár stovek metrů, to je za čtvrt hodiny sfouknutý i s cigárkem před věčnou bránou.
No jasně! Když jdu ve stopách spisovatele, měl bych asi taky vědět, co a jak psal!
Lavičky tam určitě mají, má být pěkně, chce to nějakou jeho knížku a ukrátím si zbývající čas čtením!
Dokonalý výlet.
Na shánění jeho knihy po antikvariátech není čas, knihovna má zavřeno ... Google a Národní knihovna České republiky mě však navedou na hezký sken jeho knihy Větry od pólů.
Vytisknout, šup s tím do batohu a jedeme!
Doprovodím mojí milou na místo určení a hle, hned naproti je Základní škola Otokara Březiny, kde prý svého času i učil.
Památní deska u dveří je startem mé dnešní procházky.
O kus dál je ošklivý barák s další památní deskou, která lidstvu sděluje, že v tohle domě Otokara navštívil prezident Masaryk.
Po Březinově ulici (jak jinak) po chvilce dojdu k Muzeu Otokara Březiny ... které má však zavřeno, protože březen, za kamna vlezem, kdo by chodil na vzdělávací procházky na konci zimy.
Nevadí mi to, mám psa a ti do muzea nesmějí, protože by tam občůrávali skříně. Nebo si zdřímli na historickém gauči. Bo by snědli průvodkyni svačinu! Tak se přes plot alespoň kouknu na zahradu, kde je v záhonku píchnutá cedule s nápisem, který mi prozrazuje, že se jedná o Zahradu symbolů Otokara Březiny. Symboly nevidím, ale vidím buksusový plůtek.
A ono kupodivu je!
Je tam babka s kolem, byť na vratech je cedule jako vrata, že s kolem se tam nesmí (!) a jeden pár lidí bez kola.
Já jsem bez psíkové, protože na vratech byla i cedulka veliká jak kabelkový psík, že psíci na hřbitov také nesmějí.
A tak eLiška sedí v autě a hypnotizuje vrata.
Hrob je to moc pěkný, sochy mám rád, mám rád i hřbitovy, v mládí jsem si na ně chodil číst, protože je tam klid.
Ale tady není lavička, ta je před hřbitovem a tak se jen mírně pokloním a jdu si sednout na lavičku ven.
Vytáhnu si čaj, dýmku, vytištěnou knihu, psa z auta a začnu si číst.
První odstavec, pak ještě jednou první odstavec ... no a pak pro jistotu ještě jednou ten samý odstavec.
Ajo vlastně. On byl básník. No a já básně moc nemusím, protože jim moc nerozumím a Otokar byl symbolista a já dost často nepochopím ani to, co mi naznačuje moje milá, natož nějaký náhodný generátor slov, zahalený do krásných a estetických slov.
Uf.
Jenže plán byl, že si budu číst na lavičce a krátit si dlouhou chvíli a tak si krátím dlouhou chvíli a snažím se přijít na to, o čem všem jsou ta hezká, avšak pro mě nepochopitelná, slova. A když už si konečně myslím, že začínám rozumět psanému slovu, uvědomím si, že jsem si ve větě o sedmi slov tři přečetl špatně, byť hodně podobně, udusím dýmku, hodím knihu do báglu a vydám se raději do zámeckého parku.
Ale to už je jiný příběh, protože tam začíná výlet vedený knihou Za památnými stromy Vysočiny, která vedla mé kroky po okolí celý loňský podzim ;-)
