pondělí 13. března 2023

Literární Třebíčsko - Otokar Březina

Už je to nějaký čas, co jsem v knihobudce našel útlou brožurku s názvem Literární Třebíčsko, kterou napsala Jaroslava Václavková a vydala naše Okresní knihovna.
No a co bych to byl za knihomola z Třebíče, kdybych si ji hned nestrčil do batohu pro pozdější prozkoumání.
Je to sešit z roku 1986 a představuje rodáky od nás, nebo pisálky v našem kraji odpočívající věčným spánkem. Musím být úpřímný, není tam nikdo, kdo by obsadil můj žebříček top 100 nejlepších spisovatelů Maaristaanovi knihovničky, ale našel jsem tam něco jiného, co mě zaujalo.

Tím něco jsou fotky domů, kde se dotyční spisovatelé narodili, případně kde žili, spali či umírali.
To probudilo mojí spící zvědavost a toulavé boty ... jsem člověk, který se moc rád potuluje s psíkovou po širokém a dalekém okolí, proto se mi v hlavě hnedle zrodil plán, navštívit všechny ty domy, jak u nás v Třebíči, tak v přilehlých vesnicích.

Plán by byl, sešit je založený v knihovně na poličce s názvem "Někdy příště" a já na na to vše téměř zapomněl.
Až do tohoto víkendu.
Moje milá totiž potřebovala hodit do Jaroměřic nad Rokytnou, kde měla dvě hodinky něco na práci, no a já s psíkovou jsme na ni měli čekat.
Nojo, ale co tam budu dělat? Přeci se po městě nebudu potloukat zbůhdarma. Keška budíž žádná, chce to jiný program.
No a právě v tu chvíli se vynořila vzpomínka na útlý sešit o spisovatelích dávno minulých a plán byl jasný.

Zalistuji stránkami a objevím, že Jaroměřice jsou dokonce na prvním místě tohoto sešitu a že v tomhle malém městečku nějakou dobu žil a roku 1929 zemřel básník Otokar Březina. Ze školy si pamatuju jen jeho pravé jméno, Václav Jebavý, žel není to pro jeho dílo, ale pro moje pubertální pochopení, proč si raději zvolil pseudonym ;-)

Omrknu Mapy.cz, zjistím, kde je jeho dům (je tam i jeho Muzeum) a také zjistím, na jakém místě na hřbitově je jeho hrob. Vše jednoduché, navigaci zvládne i nezkušený cestyšlap.
Jenže ... dvě hodiny, to je docela hromada času, dům i hrob jsou od sebe pár stovek metrů, to je za čtvrt hodiny sfouknutý i s cigárkem před věčnou bránou.
No jasně! Když jdu ve stopách spisovatele, měl bych asi taky vědět, co a jak psal!
Lavičky tam určitě mají, má být pěkně, chce to nějakou jeho knížku a ukrátím si zbývající čas čtením!
Dokonalý výlet.

Na shánění jeho knihy po antikvariátech není čas, knihovna má zavřeno ... Google a Národní knihovna České republiky mě však navedou na hezký sken jeho knihy Větry od pólů.
Vytisknout, šup s tím do batohu a jedeme!

Doprovodím mojí milou na místo určení a hle, hned naproti je Základní škola Otokara Březiny, kde prý svého času i učil.
Památní deska u dveří je startem mé dnešní procházky.
O kus dál je ošklivý barák s další památní deskou, která lidstvu sděluje, že v tohle domě Otokara navštívil prezident Masaryk.
Po Březinově ulici (jak jinak) po chvilce dojdu k Muzeu Otokara Březiny ... které má však zavřeno, protože březen, za kamna vlezem, kdo by chodil na vzdělávací procházky na konci zimy.
Nevadí mi to, mám psa a ti do muzea nesmějí, protože by tam občůrávali skříně. Nebo si zdřímli na historickém gauči. Bo by snědli průvodkyni svačinu! Tak se přes plot alespoň kouknu na zahradu, kde je v záhonku píchnutá cedule s nápisem, který mi prozrazuje, že se jedná o Zahradu symbolů Otokara Březiny. Symboly nevidím, ale vidím buksusový plůtek.

Jde se tedy na hřbitov, třeba tam bude více živěji.
A ono kupodivu je!
Je tam babka s kolem, byť na vratech je cedule jako vrata, že s kolem se tam nesmí (!) a jeden pár lidí bez kola.
Já jsem bez psíkové, protože na vratech byla i cedulka veliká jak kabelkový psík, že psíci na hřbitov také nesmějí.
A tak eLiška sedí v autě a hypnotizuje vrata.

Hrob je to moc pěkný, sochy mám rád, mám rád i hřbitovy, v mládí jsem si na ně chodil číst, protože je tam klid.
Ale tady není lavička, ta je před hřbitovem a tak se jen mírně pokloním a jdu si sednout na lavičku ven.
Vytáhnu si čaj, dýmku, vytištěnou knihu, psa z auta a začnu si číst.
První odstavec, pak ještě jednou první odstavec ... no a pak pro jistotu ještě jednou ten samý odstavec.

Ajo vlastně. On byl básník. No a já básně moc nemusím, protože jim moc nerozumím a Otokar byl symbolista a já dost často nepochopím ani to, co mi naznačuje moje milá, natož nějaký náhodný generátor slov, zahalený do krásných a estetických slov.
Uf.

Jenže plán byl, že si budu číst na lavičce a krátit si dlouhou chvíli a tak si krátím dlouhou chvíli a snažím se přijít na to, o čem všem jsou ta hezká, avšak pro mě nepochopitelná, slova. A když už si konečně myslím, že začínám rozumět psanému slovu, uvědomím si, že jsem si ve větě o sedmi slov tři přečetl špatně, byť hodně podobně, udusím dýmku, hodím knihu do báglu a vydám se raději do zámeckého parku.

Ale to už je jiný příběh, protože tam začíná výlet vedený knihou Za památnými stromy Vysočiny, která vedla mé kroky po okolí celý loňský podzim ;-)



sobota 1. října 2022

Lípa v Třebíči a Na Hrádku (Za památnými stromy Vysočiny)

Možná je to trochu mojí leností, možná je to tím, že dny jsou teď na podzim stále kratší.
Chce se mi ven, ale přitom cítím, že na pořádný výšlap za dveře dnes nemám čas.
Chvilku se přemlouvám, chvilku hledám výmluvy, nakonec jsem však skloubil povalečskou náturu s touhou někam vyrazit a naplánoval jsem si městskou turistiku ve svém domovském městě.
Budu doma a přesto někam jdu! Dobrý ne? Umím se ošálit ;-)

Opět s sebou beru knížku Za památnými stromy Vysočiny II, psíkovou a batoh a vyrážím do ulic.
V tomto případě není kde zabloudit, všechna ta místa důvěrně znám, vlastně jsem si je v knize mohl zaškrtnou už v posteli a říci, že mám splněno, ale to já zase ne.
Vím, že jeden strom už určitě nenajdu, v zámecké zahradě je po velikém javoru už nějaký ten čas pouze pařez, vyřezaný do podoby vyhlídkového křesla.
No a Hrádek je teď jedno velké staveniště, chystá se nová podoba parku pro novou generaci, trochu tuším, že něco bude asi jinak, než je v knize vydané v roce 2009.

Nakonec se z toho tak trochu stává výšlap po stromech, které již nejsou. Ale i to je součást běhu času, je zbytečné nad tím plakat. Prostě to tak je.
Uživám si pěknou sobotní procházku, nechávám se táhnout psíkovou, poslouchám si čtenou knihu ve sluchátkách, to abych vytvořil bariéru mezi mnou a ostatními lidmi.
Dnes toužím pouze po společnosti mlčenlivých stromů.

Z knižní kapitoly nazvané NA HRÁDKU, pár stromů zmizelo.
Vyfocené stromy před židovským hřbitovem již nejsou všechny a park na Hrádku momentálně asi není častým cílem fotografů a malířu, jak se nás snaží kniha navnadit. Je tu holá stráň a nově vznikající zpevňující hradby. Ale bude to tu pěkné, až to bude. Sice bez těch stromů, ale hezky sterilně učesané. Městské parky prý takové mají být.

Lípa na nádvoří zámku (z kapitoly LÍPA V TŘEBÍČI), před vchodem do baziliky stále stojí a je krásná, spoutaná železnými pásy, to aby se její větve nerozlomily.
Jen urostlý javor již nechrání ochoz klášterní zahrady, vyhlídku na město si poutník musí užít bez něj. Skrz jeho pařez je vyřezán otvor a přes který je možno sledovat městskou věž, která je přímo naproti. Dnes jsou však v otvoru vyskládané kaštany, možná proto, abychom nezapomněli, že je již podzim. Chvilku s psíkovou posedíme, listuji knihou a v hlavě již plánuji výlet další.
Chtělo by to brzy. Dřív, než si zub času zahraje na dřevorubce a některé mohutné velikány pošle k zemi.




středa 28. září 2022

Zapomenutá cesta (Za památnými stromy Vysočiny)

Není to tak dávno, co moje Milá s radostí doluštila křížovku v časopise Turista a ještě postaru, v obálce se známkou, odeslala správné znění tajenky do vzdálené redakce.
Snad proto, že odpověď přišla poštou a ne emailem, snad proto, že jsme z Třebíče, její odpověď byla výherní a získala knihu Za památnými stromy Vysočiny II, která představuje památné stromy od nás, z Třebíčska (a také ze Žďárska, ale to zatím nechme být).



Udělalo jí to velkou radost, protože věděla, že to udělá velkou radost mně ... protože se po ní (po knize ;-)) nedočkavě vrhnu, přivlastním si ji a hned ten den, co ji vytáhneme ze schránky, začnu plánovat nové podzimní výlety. V hlavě nové sny a plány, navštívím je všechny!

Otevřu mapu, vymyslím si logo do deníku, v kalendáři začnu vyhlížet nejbližší volný den a rosničku v meteostanici začnu přemlouvat, ať předpoví vhodné počasí na potulku.

Volný den se naskytl uprostřed týdne, na státní svátek Dnu české státnosti, dokonce jsem byl z domu i tak trochu vyhnán, prý už mě bylo doma dost a že se potřebuju určitě provětrat ;-)
Darovanému koni ... beru knihu, beru psa, na záda batoh, šup do auta a tradá na výlet.

Jako první cíl výletů po památných stromech jsem si z knihy vybral kapitolu ZAPOMENUTÁ CESTA (na Mapách zde).
Jedná se o lipové stromořadí (plus sem tam nějaký strom, co není lípa) u Červené lhoty, kde dříve, mezi stromy, vedla cesta k mlýnu.
Po mlýnu nezůstala ani památka, zato opuštěná zapomenutá cesta zůstala.
Krásné místo!

Krátká, pomalá procházka nahoru, tou samou cestou pak zase zpět dolu.
Nikam nespěchám, jen volně dýchám.
Všude různé houby, vůně tlejícího listí.
Sem tam srna a zpěv ptáků.
Všude klid a mír.

Majestátné stromy, vzbuzující respekt, vysoké až do oblak.
Existují-li Enti, v těhle velikánech jsou schovány jejich duše.
Rozpraskané kůry, mohutné paže větví.
Skrze listy prosvítající nízké ranní Slunce.
Mojí zakloněné hlavě, snažící se pojmout tu výšku, trochu tuhne krk. Jsem fascinovaný tím, jak tyhle krásné stromy působí. Nejsou to jen hory dřeva, jsou to bytosti, plné života.
Nakrátko si vzpomenu na knihu Tobiáš Lolness, na ty malinké tvory, žijící v korunách stromů.
Na Tobiáše a Elíšu.
Moje Elíša noří čeníšek do listí a hledá stopu. Cestu, kudy se vydalo jiné lesní zvíře a které by tak ráda prohnala ... s vrtícím chvostem a psí radostí z lovu a honičky ;-)

Pohladím nejbližší strom, pokynu hlavou. Vydám se k autu ...







 

úterý 5. října 2021

Jen tak se pohoupat

Někdy prostě chybí čas i chuť na dlouhé cesty.
Na ty téměř nekonečné procházky v poklidném pochodovém transu, vedoucí přes půlku okresu.
Občas schází čas i chuť na potulkovou meditaci.

Člověk si z celé duše přeje jen na chvilku odejít z města, pobýt v oblíbeném a důvěrně známém tichém kraji a se zakloněnou hlavou sledovat šumění větru v korunách stromů. A pak, náležitě občerstven, nastoupit zpět do svého auta a vrátit se, vyklidněný a melancholicky se usmívající, domů.

Na tohle je u nás doma specialista Lucie. Odborník na krátké výšlapy, vyznavač malých (ale milých) zážitků, které nezaberou celý den.

„Půjdu s tebou ven, ale jen když vezmeme hamaky a já si budu moci odpočívat, spát, číst a pít čaj s rumem!“, zní její odpověď na moje lákání na nedělní procházku.
No řekněte, kdo by téhle představě odolal?

Není tedy potřeba dlouze plánovat, hledat spoje, ani procházet mapy.
Stačí do batohů naskládat potřebné věci k relaxaci, připnout psíkovou na vodítko a nasednout do auta. Téměř intuitivně nabrat směr a po pár kilometrech zastavit na kraji silnice.
Prašnou polní cestou vydat se k háji uprostřed pastvin, vstříc malebnému výhledu na daleké silo, které s kapkou představivosti může v mlžném oparu představovat středověký hrad.

Při vázání hamaky v mé mysli opět vyvstává nutkavá potřeba naučit se nějaké pořádné uzly, ale s vírou v pevnou vůli odhodlání, zašmodrchávám lanko kolem kmene. Stará skautka vedle mě je hotová téměř okamžitě, nemusí se totiž spoléhat na pevnou vůli, věří v nabyté zkušenosti z mládí.
Psíková sama skáče do pohodlného pelíšku a s nadhledem kontroluje dění kolem. Lítostivě zakňučí, pohled upřený na srnčí stezku. Ráda by vyrazila s čeníškem u země do křoví, kam zmizela jediná srna, kterou jsme dnes potkali.

Klid a mír. Kýžené šumění větru.
Slunce nakukující skrze mraky.
V srdci se rozlévá podzimní světlo a ke spokojenosti nás všech stačí pohupujících se hamaky.
Cigareta, dýmka, ona, já, psíková a v termosce teplý čaj. Ona jej má ovoněný rumem.
Hodina nám stačí k nabytí klidu.
Zasněné pohledy v dál a šouravé kroky v popadaném listí ..

Krátký návrat k autu, při kterém po cestě nakopáváme kamínky ležící v prachu a chválíme mezi sebou krásu mikrodobrodružství. Ano, často stačí jen opravdu málo. Chvilka ... tam, za stínem města.

čtvrtek 2. ledna 2020

Ponorka v lese

Nastal můj oblíbený přelom času, starý rok skončil, začal nový.
Mám tohle období opravdu rád, prožívám jej intimně, symbolicky a rituálně. Sedím si nad novým prázdným diářem a pomalu a pečlivě si z něj vytvářím svůj deník. Upravuji jej k obrazu svému, plánuju, sním. Lepím, kreslím, píšu.
Přemýšlím nad ním, co bych v tomto nastávajícím roce chtěl dělat, čemu bych se chtěl věnovat.

Nový deník jsem oblékl do mapy mého rodného kraje a naplánoval jsem si skromné předsevzetí.
Chtěl bych si po tom svém rodném kraji chodit křížem krážem a navštěvovat jak místa známá, tak místa neznámá.Odkrývat slepou mapu. Pospojovávat již projité cesty s těmi neprojitými.
Poznávát to, co máme doma za kopcem. Nebo dvěma.
Žádné letenky, žádné dlouhé zaoceánské plavby, či dlouhé nudné cesty po dálnicích.
Autem kousek za město a pak se hodinu či dvě procházet v kruhu.
Podívat se do sousední vesnice a šmírovat domorodcům zahrady a kytky na parapetech.

No a kdy jindy začít, když ne 1.1.? První den v roce. Jak na Nový rok, tak ...
Otevírám Mapy.cz, přibližuji, bloudím, koukám.
Zaujme mě vesnice nedaleko mého města. Rudíkov. Jel jsem po jeho obchvatě nepočítaněkrát, ale nikdy jsem nezajel přímo do vsi, nikdy jsem se tam nezastavil. Proč taky? Spěchám přeci na výlety do dálky. Na mapě klikám na tlačítko Tipy na výlet ... první odkaz mě hned zaujme. Vyhlídková věž Rudíkov.
Vůbec jsem netušil, že tam něco takového je. Rozhledny a vyhlídky já mám rád, takže není co řešit. Jede se na výlet. Žena bojuje s chřipkou a spí, syn bojuje se zombíky a rozhodně neplánuje přestat.
Psíková však potřebuje vyvenčit, bude to tedy venčící procházka. Za dvěma kopci.
Autem jsem tam za chvilku, parkuji za benzinkou na prostorném parkovišti, vyhlídka stojí přímo naproti.

 A je fakt hezká. Pěkné místo! Vyhlídka samotná není moc vysoká, ale na přehlédnutí vesnice a blízkého okolí bohatě stačí. Není potřeba víc, den je krásný, relaxuje se tu opravdu pěkně. Dokonce tu nacházím vzkaz, že pokud bych chtěl razítko do deníku a pohlednici, ať se stavím na tu benzínku.
Tak jsem se stavil :-)
Procházíme se s eLiškou po vsi, dráždíme svojí přítomností jiné psíky za ploty a okukujeme ty cizí zahrady. Napadá mě se podívat do mobilu, jestli tu nenajdu nějakou kešku.
A vzkutku.
Za vsí na kopci. První česká ponorka ... co? Ponorka? V lese? No to musím vidět!
Nikam nespěcháme, užíváme si vesnickou idilku, normální obyčejná česká vesnice s vesele zdravícími obyvateli. Je tu fajn. Jen hospoda je ještě zavřená (ale na té benzince mimochodem čepují točené pivo, ale jsem tu autem).
Kolem farmy s koňmi a teepee mírně do kopečka a tradááá ... vskutku, ponorka na kraji lesa! (Více o ponorce ZDE)

Jsem nadšený, tohle mám za barákem a nemám o tom ani tušení!
Nacházím kešku, zapaluji dýmku. Tady si posedím. 
Sedím na ponorce a koukám přes údolí na další les. Je mi tu hezky, psíková větří divočinu.
Slunce se kloní k západu, volá mě domů.
Spokojeně dokuřuji a rozvážným krokem zamířím k autu. Procházím vsí druhou stranou. Rozhlížím se kolem, usmívám se. Tohle se mi povedlo. Tohle byl opravdu parádní začátek mého pididobrodružného plánu. Dvě hodiny v trapu, eLiška vyvenčená, urousaná od zimního bláta.
Po cestě zpět vyjíždíme na kopec a vidíme Slunce, které se v tu chvíli schovává za obzor.
Bonus k výletu. Hezký západ Slunce.
Už se těším na další víkend. Na další výpravnou cestu do sousední vesnice ;-)

neděle 1. prosince 2019

Adventní běhání, den první ;-)

Neběhá mi to a neběhá.
Vlastně už roky. Občas se nadchnu, nadechnu, vyběhnu, ale hned druhý den zase kecky kopnu do kouta a vytáhnu je až o půl roku později. Zase jen na to jedno proběhnutí.
Poslední zaznamenaný běh na Endomondu má datum 25. červen 2017.
Pak jsem sice ještě chvilku běhal jen tak svobodně bez měření, protože mě Endomondo dost štvalo a vědět kolik a jak dlouho pro mě postrádalo smysl.
Začal jsem však chodit. Jen tak, na procházky. Se psem. Chodit a koukat kolem sebe.
Stejně mi ale mé útěky ze všední reality chybí.
Často si vzpomenu na ten pocit po běhu. Na tu hrdost sám na sebe. Chybí mi to, byť lenost vždy zvítězí. Nepomáhá ani plán uběhnout v roce mých 42 narozenin maraton (42 let/km) :-/

Moje touha po pohybu je vždy největší příchodem Zimy. Nemám ji rád, vlastně ji dost nesnáším, přesto se v ledových měsících cítím nejvíce aktivní. Nebo možná spíš po aktivitě nejvíce prahnu.
Protože, když nic nedělám, je Zima tuze dlouhá, temná.
Pravděpodobně asi toužím Zimě utéct ...

Na Facebooku mi po období běhu zůstala spousta virtuálních běhacích kamarádů.
Někdo z nich už neběhá, někdo běhá méně, někdo více.
Často vidím na jejich timeline fotky z výběhů, často si u nich zasněně postesknu.
Včera jsem u jedné z nich, díky Renato ;-), zahlédl, že se zůčastní výzvy "Adventní běhání" (více zde).
Každý den, od prvního dne adventu, po dobu 25 dní. Minimálně 30 minut. Nezáleží na rychlosti, nezáleží na počtu kilometrů. Za každý uběhnutý kilometr sponzoři dají nějaké peníze na dobročinné účely.


Ukázalo se, že tohle bude ten impuls, který mě po půl roce donutí obout znovu kecky. Naděje, že si za těch pětadvacet dní znovu vybuduji návyk.
Nainstaloval jsem zpět Endomondo, zapnul jeho stopky a vyběhl.
A musím říct, že půl hodina je pro mě, po takhle dlouhé době, strašně dlouhá doba.
Ještě že mám obličej schovaný pod šátkem a není skrz něj vidět můj šíleně trapitelský výraz lenocha těsně před smrtí. Ale doběhl jsem a vyběhl i ty protivný kopečky, kterých jsem se tak bál.
Vítr z plachet mi vzaly jen naměřené hodnoty. Tak málo kilometrů za půl hodiny?
To snad i obyčejnou chůzí bych za tu dobu ušel více.

Naštěstí se ukázalo, že to Endomondo se mnou v půlce ztratilo trpělivost a signál GPS a přestalo počítat kilometry. Ještě že tak, protože pokud bych byl opravdu takový slimák, asi bych už zítra své odhodlání nevskřisil.

Po sprše jsem se najedl, lehl do postele a na půl neděle usnul.
Jestli to takhle půjde dál, tak celou Zimu, vždy po půlhodině běhu, prospím :-D
A co vy? Nepřidáte se? Do půlnoci ještě nějaký čas zbývá, na vašich prvních třicet minut Adventního běhu!

neděle 22. září 2019

Terapie chůzí

Už nějaký čas mi v hlavě divoce bliká červená kontrolka "introvertních potřeb" a pranic nepomáhá ji přelepit samolepkou "zodpověnost" ba dokonce nefunguje ani osvědčená "až někdy".
Bliká a poslední dny dokonce přidala zvukový signál nápadně připomínající slovo "uteč".
Prázdniny se přehouply do zběsilého září a můj pocit, že pracuji za dva, se nestal pocitem, ale přesvědčením ... bez naděje na zlepšení.
Když jsem se nedávno přistihl, že prohledávám pracovní inzerce a hledám novou práci, kde by náplní bylo něco jako "pasáček koz v opuštěných horách", usoudil jsem, že mám problém a že bych jej měl řešit.


Protože jsem introvert nejhrubšího zrna a komunikace s dalším člověkem by byla tím příslovečným posledním hřebíkem do rakve, místo návštěvy psychologa jsem vzal papír a fix a začal plánovat celodenní terapii chůzí.
Symbolický útěk, zakončený katarzí bolavých nohou, jež přehluší nepohodlnost duše.
Ze slušnosti jsem vyzval i ženu a dítě (psíková to má povinné), naštěstí dítě má klid na lůžku s bolavým palcem u nohy a ženu odradila plánovaná délka trasy, kterou jsem si naplánoval právě tak dalekou, aby svojí dálkou odrazovala ;-)

Nic nebrání organizovanému úniku, batoh uklidňuje rozbouřené srdce svojí váhou a placka na límci košile mi připomíná, že i mikrodobrodružství je dobrodružství a malá soukromá psychoterapie je terapie. Protože hlavně o duši je tahle moje jednodenní procházka. O nacházení radosti v maličkostech, o ujistění se, že cesta je cíl, o propojování slepé mapy, propojování míst známých s místy ještě mnou neprozkoumané.
Údolím Bílého potoka jsme měli s mými milými projít už o prázdninách po cestě z Blanska domů, ale nestalo se tak a když nedávo kolega přišel v práci se zmínkou o těhle končinách, bylo rozhodnuto.

Autem do Velké Bíteše, odstavit jej na náměstí, sednout do autobusu, pak do dalšího a vystoupit o pár chvil a chvilek později ve Vevrské Bitýšce. Po modré, celý den, proti proudu potoka, rozeklaným klikatým údolím, zpět k autu ... toť jednoduchý plán. Nemoderované rozhovory Dušanů uvnitř sama sebe, občas nějaké kafe uvařené na plynovém vařiči, občas nějaká zastávka na přečtení kapitoly z knihy. Přivonět ke kytkám, sledovat brouky, pozorovat lovící dravce.
Zdravit pocestné a sejít z cesty tam, kde se sejít nedá. Svítící slunce do očí, často se schovávající ve vrcholcích zalesněných vrchů údolí. Občas temný stín a úzké zarostlé stezky, občas široké louky.
Nepočítaně mělkých brodů a chůze po vyviklaných mokrých kamenech, občas balancování na úzkých kmenech stromů nad třpitivou hladinou chladného potoka.
Psíková radostně hopsající ke každé myší díře s nadějí, že tentokráte tu rychlou šedivou potvoru chytne.
Občas úplně mimo signál, občas v dosahu vítaného tichého pípnutí massengeru od mé milé, která mi dělá virtuální společnost na mé pouti.

Jakožto nekuřák s sebou nesu Lucinčinu dýmku a při popíjení kávy s drobnými napadanými bodličkami stromů, vyfukuji do okolí bílá oblaka. Beru to opět trochu symbolicky a sám se sebou, v duševním kruhu, kouřím dýmku míru.
Příjde mi to správné, přijde mi to takové, jaké to má být. Ani se nezakuckám.

Ke konci cesty už myšlenky mizí, tělo přepnulo na autopilota a psíková, upoutaná k mému opasku, mě neúnavně táhne dál a dál. Cítí konec cesty a nachází zbytky sil. To aby za chvíli ulehla na zadní sedadlo auta a nehnutě spala po celou cestu domů.
Unavená a vyčerpaná.
I já jsem unavený a vyčerpaný. Bolavý.
Ale hlava ... hlava je čistá.
Připravená pustit se zase na pár dní do boje se všedním pracovním dnem.