Mám tohle období opravdu rád, prožívám jej intimně, symbolicky a rituálně. Sedím si nad novým prázdným diářem a pomalu a pečlivě si z něj vytvářím svůj deník. Upravuji jej k obrazu svému, plánuju, sním. Lepím, kreslím, píšu.
Přemýšlím nad ním, co bych v tomto nastávajícím roce chtěl dělat, čemu bych se chtěl věnovat.
Chtěl bych si po tom svém rodném kraji chodit křížem krážem a navštěvovat jak místa známá, tak místa neznámá.Odkrývat slepou mapu. Pospojovávat již projité cesty s těmi neprojitými.
Poznávát to, co máme doma za kopcem. Nebo dvěma.
Žádné letenky, žádné dlouhé zaoceánské plavby, či dlouhé nudné cesty po dálnicích.
Autem kousek za město a pak se hodinu či dvě procházet v kruhu.
Podívat se do sousední vesnice a šmírovat domorodcům zahrady a kytky na parapetech.
No a kdy jindy začít, když ne 1.1.? První den v roce. Jak na Nový rok, tak ...
Otevírám Mapy.cz, přibližuji, bloudím, koukám.
Zaujme mě vesnice nedaleko mého města. Rudíkov. Jel jsem po jeho obchvatě nepočítaněkrát, ale nikdy jsem nezajel přímo do vsi, nikdy jsem se tam nezastavil. Proč taky? Spěchám přeci na výlety do dálky. Na mapě klikám na tlačítko Tipy na výlet ... první odkaz mě hned zaujme. Vyhlídková věž Rudíkov.
Vůbec jsem netušil, že tam něco takového je. Rozhledny a vyhlídky já mám rád, takže není co řešit. Jede se na výlet. Žena bojuje s chřipkou a spí, syn bojuje se zombíky a rozhodně neplánuje přestat.
Psíková však potřebuje vyvenčit, bude to tedy venčící procházka. Za dvěma kopci.
Autem jsem tam za chvilku, parkuji za benzinkou na prostorném parkovišti, vyhlídka stojí přímo naproti.
A je fakt hezká. Pěkné místo! Vyhlídka samotná není moc vysoká, ale na přehlédnutí vesnice a blízkého okolí bohatě stačí. Není potřeba víc, den je krásný, relaxuje se tu opravdu pěkně. Dokonce tu nacházím vzkaz, že pokud bych chtěl razítko do deníku a pohlednici, ať se stavím na tu benzínku.
Tak jsem se stavil :-)
Procházíme se s eLiškou po vsi, dráždíme svojí přítomností jiné psíky za ploty a okukujeme ty cizí zahrady. Napadá mě se podívat do mobilu, jestli tu nenajdu nějakou kešku.
A vzkutku.
Za vsí na kopci. První česká ponorka ... co? Ponorka? V lese? No to musím vidět!
Nikam nespěcháme, užíváme si vesnickou idilku, normální obyčejná česká vesnice s vesele zdravícími obyvateli. Je tu fajn. Jen hospoda je ještě zavřená (ale na té benzince mimochodem čepují točené pivo, ale jsem tu autem).
Kolem farmy s koňmi a teepee mírně do kopečka a tradááá ... vskutku, ponorka na kraji lesa! (Více o ponorce ZDE)
Jsem nadšený, tohle mám za barákem a nemám o tom ani tušení!
Nacházím kešku, zapaluji dýmku. Tady si posedím.
Sedím na ponorce a koukám přes údolí na další les. Je mi tu hezky, psíková větří divočinu.
Slunce se kloní k západu, volá mě domů.
Spokojeně dokuřuji a rozvážným krokem zamířím k autu. Procházím vsí druhou stranou. Rozhlížím se kolem, usmívám se. Tohle se mi povedlo. Tohle byl opravdu parádní začátek mého pididobrodružného plánu. Dvě hodiny v trapu, eLiška vyvenčená, urousaná od zimního bláta.
Po cestě zpět vyjíždíme na kopec a vidíme Slunce, které se v tu chvíli schovává za obzor.
Bonus k výletu. Hezký západ Slunce.
Už se těším na další víkend. Na další výpravnou cestu do sousední vesnice ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat