Hledání tempa

Už týden se snažím znovu dostat do tempa.
Pár dní jsem se trápil s nemocí a znovurozběhnutí trochu vázlo, městské prostředí mě najednou nijak nemotivovalo, nebavilo.
Skoro jakobych najednou běh cítil jako povinnost a ne radost.
Chtělo to výběh do přírody a chtělo to běh delší, než je polední pauza v práci.
Dnes ráno jsem obouval tenisky, když si přede mne stoupnul syn, ruce v bok, výčitku v očích.
"Když ty si pořád běháš sám a já musím zůstat doma!"

Bylo rozhodnuto, oblékl si tepláky, na hlavu si nasadil můj šátek (ten jeho prý není sportovní) a sám prý nikam nepoběžím.
Vzal jsme ho proběhnout se kolem bloku.
Jeho nadšené pobíhání a pobídky k závodění mi připravilo potřebné rozehřátí a příjemný začátek dne. Pak jsem ho jen mámě strčil za dveře a vyběhl ven za město.

Co o tom více říct?
Je podzim, je tam příjemná vůně a já se konečně dostal do svého tempa.