12 KM MAARISTAAN URBAN TRAIL

Když vládkyně domácího krbu spatřila, jak se ráno navlíkám do přiléhavého trikotu, spustila svoji oblíbenou písničku o tom, kterak s nimi nechci o sobotním dni být a raději utíkám z domova.
I syn si přisadil, že venku je mokro a že si zase zlomím ruku.
Slibuji, že si budu dávat pozor, ale nevěří mi.
Dobrá, uděláme kompromis ... tak já půjdu jenom na rychlý městský běh, jo?
Nepoběžím šmírovat veverky do lesa a honit srnky po poli, za chvilku jsem doma ...
Potřebuji se po uspěchaném týdnu provětrat, tak mi bude stačit i městský beton a asfalt.
Všichni uspokojeni, pusa na rozloučenou a propustka udělena.

Něco vám povím.
MILUJI SVOJE MĚSTO!
Brzy mi totiž došlo, že já přeci nemusím oželet zeleň stromů a ušlapané stezky.
Vždyť já žiju ve městě na Vysočině!
Máme tu běžecké trasy pro každého. Pokud chcete běhat po rovince, není problém.
Najdete zde spoustu rovinek napříč městem a máme tu pěkný areál s běžeckým oválem, kde si rovinky můžete užít do zamotání hlavy.
Ale pokud máte chuť na něco náročnějšího, kde unavíte své tělo a z mysli vypudíte stres, není nic jednoduššího, než vydat se objevovat zákoutí města.
Když chcete, najdete zde pravý nefalšovaný městský trail a ještě si prohlédnete památky UNESCO.
Zvu vás na prohlídku svého města ... a pokud byste po téhle virtuální prohlídce měli chuť si mé město proběhnout skutečně i s výkladem typu "A tady v tom mostě jsem oslavil svoje 16té narozeniny a do téhle hospody jsem chodil místo školy", tak stačí říct ;-)

 

Máme tu bývalý klášter s Bazilikou.
Tenhle kraj byl samý les, pak přišli opati v kapucích, vykáceli planinku, postavili kostelík a už to jelo.
Založili město, otevřeli hospody a nalákali túristy ...

Nejlepší na téhle památce je stejně Benediktinská bylinková zahrádka.
Každá rostlinka zde má svoji popisku a já konečně vím, jak se která bylinka vlastně jmenuje.
K zámku patří park, kde začíná můj dnešní trail vyšlapanými stezkami.

Když jsem byl základní školou povinný, ukazoval se v tomto parčíku dívkám a ženám nahatý chlapík.
Údajně jeho nádobíčko nestálo za to, aby jej kde komu ukazoval, ale nemůžu soudit, nikdá jsme se nepotkali.
Cesta vede nad řekou, kosáci tam pořádali ptačí festival a na kořenech a mokrých kamenech to trochu klouzalo. Běžně se tam u řeky schovávají rybáři před svými manželkami, dnes si tam jen jeden můj kamarád vychutnával lahváče s výhledem na klidný proud vody ("Ahoj Davídku!").
U Říčních lázních přeběhnu řeku po lávce a hurá do dlouhého a prudkého kopce k železničnímu přejezdu.

Za železničním přejezdem vykukuje Větrný mlýn, kde na naší oblíbené Pohádkové cestě bydlí čerti.
Odtud přímo k železničnímu mostu, který je proslavený tím, že z něj občas někdo hupsne dolů.

Pod mostem se rozprostírá nádherné Libušino údolí, kde má běžec možnost volby.
Buď je bačkora a seběhne dolů, kde pak krouží kolem potůčku tařka po rovině, a nebo má chuť na kopečky a běží nad údolím.
Krásné pěšinky, občas výhled do údolí, seběhy a zase výběhy, jak je libo :-)

 

Srdce industrialisty se může na konci tohodle lesoparku pokochat továrnou pana Bati, která se v současné době probouzí a stává se z ní multiněco centrem bydlení a zábavy. Dnes se tam chystali na večerní Majáles, tak jsem tam s foťákem neotravoval a pádil pryč.

No a pak zase zpátky po druhé straně údolí, která je ještě lepší než ta první strana.
Šutříky, skalky, skály ... radost pobíhat.
Vyřítil jsem se ze stráně na dno údolí, napojil se na betonovou cestu a potkal běžící mírnou baculku.
V pohodě klusala, s úsměvem od ucha k uchu, vlající vlasy a slabou vůni deodorantu za sebou.
Já proti ní uřícený, smradlavý, rudý až na patě, celý mokrý a od bahna.
Divně se na mě koukala, beztak přemýšlela, kde jsem k tomu přišel na takovéhle pohodové cestě.
Trochu mi to připomnělo reklamu na VW Tiguan, kterak si Seal užívá rychlou jízdu ve stokách města a jeho paní se pak diví, proč je to auto celé od bláta, když je ve městě tak pěkně :-)

Raději jsem zase zamířil do terénu, kde rekreační běžci neběhají ...

 

 

 

Pak se jen pozdravit s "Malým princem" Svojsíkem, proběhnout udržovaným parkem nad kinem (ta kratičce posekaná tráva úplně láká na to, udělat si na ní piknik) a kolem centra zase na svojí stranu města.

 

 

Už se mi to krátí, málem že cítím vůni oběda, který na mě doma určitě čeká.
Ale abych si oběd zasloužil, musím si ještě vyběhnout na Masarykovu vyhlídku a Hrádek, kam jsme se jako kluci chodili kochat s cigárkem u pusy a láhví vína v ruce.
Kdo by to v té době do mě řekl, že já, takový chcípák a puberťák na zabití, bude za pár let s radostí vybíhat ty hnusný schody.

 

 

 

 

 

Na vrcholku si milá mladá rodinka rozbalila základní tábor a popíjela horké kafe z hezky malovaných hrníčků.
Zastesklo se mi po domově a přidal do kroku.
Seběh z vyhlídky a tradá zase do mírného kopečku podél Židovského hřbitova.
Lidé už se pletou pod nohy a jejich čtyřnohé bestie vrčí jak vzteklé.

Vybíhám poslední sadu schodů a umírám ... došla energie a domů se skoro plazím.