Vrchařská koruna Vysočiny - první výjezd

Když mému kraji ještě vládla Zima a já depresívně seděl doma za otevřenou knihou, v hlavě jsem si již snil o teplých dnech a o cestách, kdy otevřu dveře a zmizím za nimi. Přemýšlel a plánoval jsem, co s letošním rokem provést, do čeho se pustit. A objevil jsem Vrchařské koruny cyklistů: "Vrchařské koruny jsou cykloturistické akce pro milovníky jízdních kol a přírody bez rozdílu věku, výkonnosti a pohlaví. Nejsou primárně soutěží, ale motivačním prvkem pro veřejnost, aby sportovala (jezdila na kole) v přírodě."
Ideální akce pro mě. S nikým se nehonit, mít na to rok a užívat si možností odškrtávat si v deníku splněné cíle. Nohy už mi neběhají, ale šlapat na kole se jím zatím ještě pořád chce ... budu poznávat svůj kraj na kole!
Vybral jsem si Vrchařskou koruny Vysočiny, vytáhl mapu a čekal na 1. dubna, na oficiální den startu.
Přestože jsem se přes zimu flákal a nic nedělal, naplánoval jsem si na první dubnovou sobotu hned vrcholy tři. Co nejblíž svého města, ale i tak jsem musel strčit kolo do auta a trochu se k cílovým místům přiblížit po čtyřech kolech.

Zaparkoval jsem na kraji Velkého Meziříčí u sámošky a tradá k prvnímu cíli. Rozhledna na Fajtově kopci. Brzy mi došel holý fakt a to, že cíle Vrchařské koruny jsou na vrchu a to znamená, že na kopci :-) A to na těch nejvyšších kopcích široko daleko :-)

Chcíplé netrénované tělo se trochu bouřilo, ale nakonec jsem vrcholu dosáhl. První fajfka v pomyslném seznamu odškrtnuta.
Zádrhel však přišel záhy. Pokud chcete na rozhlednu, musíte do automatu hodit drobný peníz (20,-), aby vás strážní brána pustila. S tím jsem trochu nepočítal, ale KáPéZetka pomohla ;-)

Na tuhle rozhlednu jsem se chystal už dlouho, ale protože v naší rodině máme společný koníček, kterak sabotovat tátovi výlety na rozhledny (zbytek rodiny nesnáší výšky a rozhledny), dostal jsem se na ni až teď. A dostal jsem, co jsem chtěl. Rozhled.
Zbývající dva cíle jsou každý na jiné straně od rozhledny a když jsem viděl směrovku na Dědkovskou horu a daleko v dáli ten naplánovaný kopeček, přehodnotil jsem plán a rozhodl se jen o zdolání vrcholů dvou.
A po červené turistické značce jsem se vydal na Svatou horu. OK, uznávám, že jsem mohl trochu více přemýšlet a určitě by mi došlo mnohem dříve, že turisti nemají rádi asfaltové silnice a rádi chodí po polích, lukách a šiškách a jel bych po silnici, která vedla o pár metrů dál, ale takto dostalo mé putování dobrodružnější povahu, tělo větší porci námahy a ochablé svaly tak o sobě mohly dát vědět podstatně dříve, než by normálně musely. Ale cesta to byla krásná, takže si vlastně nestěžuji.
Sice najednou skončila v poli a dál nepokračovala, ale naštěstí Mapy.cz na telefonu prozradili, že když se vydám přes to pole, přelezu přes mokřady a vylezu lesem na malý kopeček, tak se dostanu tam, kam chci ... a ani to nebolelo.
 

Svatá hora je ještě na větším krpále než rozhledna a vyjet v sedle se tam nedá. Tak jsem tlačil a užíval si les. Odměnou mi bylo místo, ideální k rozbití tábora a uvaření (ohřátí si) oběda.
Svatá hora je vrcholek s altánkem, všude okolo samý křížek a svatý obrázek a oltář, který se dá použít jako jídelní stůl. Hlavně jej nepokydat.

Ideální příležitost poprvé vyzkoušet nové hrnce od Pinguina, který mi poskytl e-shop AFFEKT.cz
Hrnce jsou to luxusní, až si říkám, jestli Lucie nemá doma na běžné domácí vaření horší a otlučenější :-) A jestli jich není pro mě škoda, když si v tom dnes jen ohřeju vodu a naliju ji do sáčku s dehydrovanejma špagetama s boloňskou omáčkou od Treavellunch, kterou mi Affekt.cz přidal k hrncům. Jsem zvědavý na chuť, doteď jsem se spokojil na svých výletech s paštikou Majka a suchým chlebem, dnes to bude hostina! Hrnec funguje jak má, voda je v něm ohřátá v cuku letu. Podrobnější recenzi budu muset sepsat asi později, až si s sebou vezmu Lucii a bude vařit ona :-) Dnes se zmíním asi jen o pokličce/pánvičce, která by na tom hrnci mohla držet trochu lépe. Těsněji. Na mém starém, zčernalém ešusu drží poklička výrazně víc a nehrozí, že z ešusu spadne, když jej vytahuji z ohně.
Teď ale vodu ohřívám na vařiči, tak to tolik nevadí. Uvidíme jak to dopadne, až to barbarsky hodím doprostřed ohně na žhavé uhlíky. A co vydrží ten silikonový úchyt na držadle ;-)

Sáček je zalitý, deset minut čekání a jde se na to. NO! Lucie vaří rozhodně lépe, ale na druhou stranu, já zase o poznání hůře.
Takže výsledek je pro mě více než uspokojivý, takhle na kopečku v lese, s nohami na oltáři, mi chutná výtečně! Maso i těstoviny sice ztrochu tužší, možná by to chtělo více, než 10 minut jak se píše v návodě, ale jíst se to dá, i se člověk nevědomky oblízne. Upřímně a bez příkras, mnohem lepší než chleba s paštikou ;-) Takže i pro příště si do batohu určitě zabalím expediční sáček s objedem a na paštiku už kašlu.

Když jsem dopíjel kafe, bez kterého si oběd nedokážu představit, dorazila k mému táboru nějaká babička s vnučkou a tak jsem to bral jako znamení, sbalil si fidlátka a vyrazil na cestu. Vyjet nahoru se to nedalo, zato dolu to bylo super. Trail přes kořeny a šutry, jen se kolo natřásalo. Výborný!
Kraj liduprázdný a pustý (na ty dvě nahoře jsem rychle zapomněl), jen samá srna a ptáci.
Krásný místo, doporučuji!

Jenže jsem se u oběda trochu rozležel, vítr začal podstatně více foukat a cesta zpět do Velmezu byla daleká a únavná. Chcípácké nohy bolely a lákala mě představa piva. Jenže auto stojí u sámošky a tak jsem si musel nechat zajít chuť. A protivítr v obličeji mě vyloženě štval. Rozhledna v dáli mi dávala najevo jak jsem daleko a byla mi kompasem na cestu zpět. Ještě pár únavných kilometrů, průjezd městem a jsem na startu svého výletu. Kolo do auta a tradá zpět domů.
Parádní den, Vrchařské koruny jsou výborným nápadem! Pusťte se do toho také, nebudete litovat!

Pokud jste na záznamy trasy, tak ta moje je tady: Endomondo