Do lesa

Probudilo mě zaštěkání našeho psa, které jsem zahnal hozením polštáře, ale oči už se nezavírají. Ležím, čučím do tmy pokoje a čekám na ráno. Mysl si cestuje ve vzpomínkách a vrátila se mi na konec letních prázdnin. Vrátila se na naši cestu tam a zase zpátky. Na cestu do lesa.

Skoro by se chtělo začít slovy: "Bylo, nebylo".
Ale ono bylo.
Poslední dva týdny do konce prázdnin a my se snažili dohnat to, co jsme za celé prázdniny přes různou práci, příměstské tábory, babičky a lenost nestihli.

Vyrazili jsme na CESTU. My tři a pes. Plné batohy a stan. No a jak je již našim zvykem, nevyrazili jsme na cestu do dalekých krajin, ale do krajin zcela blízkých.

"Jak je to daleko?"

"Za dvěma poli, dvěma kopci a dvěma lesy ..."

"Pauzá!"
"Já už nikam nejdu!"
"Už tam budeme?"
"To je strašný, proč nemůžeme být doma?"
"Nejhorší prázdniny!"
"Bolí mě nohy, sednu si na tenhle kámen."

Úpí naše dítě výpravy. Pejsková si to s vyplazeným jazykem užívá. Lucie se melancholicky usmívá.
Zastavujeme tady a zastavujeme tam. Svačíme. Pijeme. Odpočíváme. To cesta je cíl. Loudáme se, nadlehčujeme batohy. Jdeme místy mých dětských výprav s turistickým oddílem a jsem zase malý kluk.

"Jé, ježek! Ten je hezkej, můžu si ho pohladit?"

Prudící dítě se začíná proměňovat, zapomíná na vymoženosti svého pohodlného pokoje a do jeho dušičky se pomalu začíná vkrádat nadšení z malého dobrodružství.
Jen na sebe se ženou mrkneme a usmíváme se.
Milujeme tyto jeho proměny. Nejhorší prázdniny se mění na ucházející prázdniny, aby se v průběhu let změnily na hezkou celoživotní vzpomínku.

Za kopcem rybník, vítaná změna.

"Jasně že umím plavat, jsem chodil se školou do plavání přece!"

Pod nohama zmizel schod a objevila se hloubka. Polykání andělíčku a smích, když otcova ruka vytáhne mládě zpět na vzduch.
Něco podobného se odehrává s psíkovou.
Ach ty děti ;-)

Slunce se líně kutálí k obzoru, musíme vyrazit. Už jen ten poslední les. Je to pár kilometrů od domova, ale zabralo nám to hodiny. Nikomu to nevadí. Jsme venku, jsme spolu.
Unaveni, hladoví, spokojeni.

"Už tam budeme?"
"Už tam budeme?"
"Vrrrr, haf?"
"Nojo furt, někde tady to musí být ..." 

Lesní cestička vedoucí křovím, zahnout za vykotlaným pařezem, překročit bludný kořen, odhrnout velkou větev a ... a jsme tam. Pohádkové místo uprostřed lesů. Rybník, který by tu málokdo čekal.
Všude kolem stromy, jen tu malý plácek s posezením pod stříškou a ohništěm.
Kouzlo všedních výletů. Nadšení z konce chůze, z večeře, z postaveného stanu.
Přístřešek se stává nejluxusnější kuchyní a jídelnou na světě.
Stmívá se, oheň plápolá, ptáci svolávají lesní bytosti k prohlídce té divné trojice se psem.
Mám na paměti různé představy o nočním lesním životě, o kus dál na cestičku pokládám oběti Lesním bohům. Když granule chutnají naší eLišce, nevidím důvod, proč by nechutnaly i obyvatelům nočního lesa.

"Pane Hýkale, přijmi prosím tento dar a do rána nás nesežer ..."

Členové výpravy se pomalu přesouvají do stanu a zalézají do teplých spacáků. I pes to vzdává a zmizí v plátěném domově. Hlídám dohasínající oheň a koukám na hvězdy. V duchu mluvím s Vesmírem a dělám, že neslyším ty kroky v houští. Cítím se strašně spokojený. Šťastný.
Tak málo stačí. Hotel s milionem hvězd a špitající si rodinka ve stanu. Plácání ryb na hladině rybníku. Mlaskání Hýkala baštícího granule ...

... a to ráno! Vstávám dřív než Slunce a jdu se vyvenčit s eLiškou. Nasloucháme probouzejícímu se lesu. Vstali jsme dřív než ptáci a jsme u toho, když se probudí první. A druhý. Třetí.
Horké kafe. Snídaně. Rosa a první paprsky Slunce. Probouzející se ospalci.
Ranní balíček štěstí.
Chvíle probouzení a balení. Loučení se s "našim" místem. Určitě zde nejsme naposledy.

Cesta domů probíhá rychleji. Nevím, čím to může být, ale vždycky to tak je.
Je horko a dochází nám voda.
Zvoníme ve vesnici u cizých dveří, prosíme o vodu.

"Jasně, pojďte dál! Dáte si bábovku?"

Svět je krásný ;-)