Někde tam, na vrcholcích skal, stojí zřícený hrad Blansek

Na konci minulého roku jsem seděl za stolem před prázdným diářem, který jsem proměňoval ve svůj nový deník a plánoval svá letošní předsevzetí.
Jedno z nich se zabývalo světem Za dveřmi.
Každý měsíc jeden výlet ... zapsal jsem si do ročního plánu a měl jsem na mysli výlet někam, kde jsem ještě nikdy nebyl.
Leden jsem si mohl odškrtnout naším prvním zimním stanováním, ale únor začal trochu hrozit tím, že uplyne a já žádné nové místo neuvidím.
Naštěstí přišla Lucie s touhou po své kamarádce, která bydlí pár hodin od nás.
U Moravského krasu.
Tam jsem sice už párkrát byl, ale vím, že je tam dostatek míst, kam moje noha ještě nevkročila a které splní jednu z podmínek mého předsevzetí.
Někde tam, na vrcholcích skal, stojí zřícený hrad Blansek.

 Uvařil jsem čaj do termosky, psíkovou přivázal na špagát, syna odevzdal babičce a Lucii vyhodil na ošklivém blanenském sídlišti.
Venku probíhá prozatím nejmrazivější den letošní zimy, pididobrodružství může začít ...

Auto osiřelo na opuštěném parkovišti v bráně Moravského krasu u Skalního mlýnu a křupavé kroky na umrzlé cestě oznamovaly všudepřítomným skalám, že do jejich říše zavítali návštěvníci.
Pozdravily jej mrazivým dechem větru a uvítaly ostýchavým paprskem Slunce, který občas pustily do hloubky svého údolí.
Nikde žádný člověk, jen mé introvertní já a psí kamarádka.
Jsme tu ráno, jsme tu brzy ...

Po pravici líně teče říčka Punkva a uschlé křehké lístky se honí po asfaltové silnici. Skály přistupují blíž a blíž a tyčí se výš a výš. Jde z nich chlad a dech mrzne ve vousech.
Psíková čenichá ve zbytcích sněhu a vrtí ocasem.
Konečně rozcestí mezi cestou známou a cestou, kudy mé kroky ještě nevedly. Vzhůru do krpálu, vzhůru do lesa.
Brzy mi kopec dává najevo, že mám krátký dech a líné nohy, ale nadšení a touha po zážitcích mě žene dál.
"Dobrý den, dobrý den, dobrý den ...", zdraví skupinka sestupšivších skautů a já zase můžu pokračovat osamocen vzhůru.
Vítr si hraje s korunami stromů a ty, otírajíc se o sebe, hrají melodii končící, ale stále se nevzdávající se Zimy.
Je krásně, skrz stromy prosvítá Slunce. Nakukuje, jako by chtělo vědět, jak si vedu. Jen hřát jaksi zapomnělo. Dělá "jen" svět hezčí.

Jsme tu.
Na vrcholku pár šutříků, ale nenecháme se odradit.
Vím z internetového světa, že musím sestoupit níže, abych viděl, co zbylo z historie.

Všude spousta míst, kde by se dalo nadivoko kempovat, sem tam nějaké ohniště.
Dnes ale jen procházím, teplý čaj mám v batohu.
Prolézáme hradbami, nalézáme geocachingový poklad.

Telefon vibruje na prsou a moje milá volá svůj odvoz.
"Dejte si ještě kafe, za necelou hodinu jsme tam."

Dolů to jde rychle.
Psíková táhne, těšící se do vyhřátého auta.
U Punkevních jeskyní kupujeme v suvenýrech ošklivý pohled (vzhled pohledů v ČR je celkově žalostný, sorry jako) na památku.

"A byli jste tam?", ptá se upovídaná a milá prodavačka.
"Jasně."

www.turisticke-znamky.cz

"I u hradeb!?", ptá se podezíravě a ukazuje hradby na pohledu.
"I tam :-)"
"Tak to vás chválím. Už mě nebaví poslouchat to skuhrání některých turistů, že jsou tam jen dva kameny."
Asi by to na vrcholu chtělo cedulku, že hrad je trochu níž, než člověk stojí :-)

Cestou zpět už potkávám spousty lidí mířící k jeskyním.
Lidstvo se probudilo a míří za svým výletem.

Nejvyšší čas zmizet ...