O jiných cestách

Neznalý člověk by řekl, že pravidelné pobíhání se zákonitě musí stát stereotypem a tak trochu nudnou záležitostí.
Stejné trasy, stejné pocity ... však víte, jaké to je s opakovanými činnostmi.
Ať je ta laskominka jakkoliv dobrá, když ji máte každý den k snídani, ztratí pro vás tu exkluzivitu.
Pobíhám už půl roku a stále jsem se pohybu nepřejedl.
Nastaly sice chvíle, kdy jsem měl pár dní po sobě půst, ale o to více jsme si při další porci pochutnal.
Možná je to tím, že si dokáži dát pokaždé jinou přílohu.
Ikdyž běžím již prošláplou známou stezkou, vždy z ní někde seběhnu a objevuji jinou, protože se moje duše brání točit dokola.
Nechce poznávat každý kamínek na trase a druhý den běžet znovu okolo něj a sledovat, zda ho někdo neodkopl o pár metrů dál.
Chce poznávat jiné kamínky, jiné díry pod nohami a jiné stromy u cesty.
Fascinuje mě to poznávání "vlastně známého".
Tento týden mám ve znamení městského běhu ... zničeho nic se mému JÁ nechce do dálky mezi lesy a polní cesty a vyhledává neznámé v rodném městě.
Už poněkolikáté běžím podél řeky a skal, když se tam najednou objeví nová odbočka.
Jasně, že tam byla i před tím, ale duše ji ještě nepotřebovala a tak pro ni neexistovala. Síla myšlenky ji vytvořila až ve chvíli, kdy bylo potřeba trocha jiného koření k zážitku.
Vedla nahoru na skály a z ničeho nic se z obyčejné cyklostezky podel řeky stala úzká pěšinka v "horském" prostředí.
Nadšení je odměněno novým pohledem na město a najitím dávno ztracené vzpomínky na dětství.
Už jsem tu kdysi byl a na vrcholu nejvyšší skály četl upomínku na dva neznámé malé kluky, které tato skála připravila o život.
Vybavil se mi ten dávný pocit zděšení ze zjištění, že člověk nemusí zákonitě umírat jako starý člověk.

Vybíhám do svého světa ... bavím se se svojí duší a užívám si své tempo.Relaxuji a nabíjím se pohybem, hraji si s myšlenkami a vytvářím jiné reality.
Běžím a cítim se živý.
Vybíhám z lesa a napojuji se na cestu jinému běžci.
Jsme jak šťastní psi, kteří na prázdné návsi potkají druhého vořecha.
Zavrtíme pomyslnými ocásky, štěkneme po sobě pohledy a místo vycenění zubů po sobě hodíme úsměvem.
Přídáme do kroku a honíme se podél plotu.
Starý šedivý vlk a mladé štěně hrající si na velkého.
Jak to tak bývá, vlk dá štěněti lekci a pak si s hlasitým radostným vytím běží po svém, občůrat své patníky.
A štěně radostně poskakuje domů s vědomím, že vše je tak, jak má být ...