Znovu v Moravském krasu

Už skoro čtrnáct dní jen tak pobíhám od nikud nikam.
Z práce nebo do práce, ráno nebo večer, jen krátké trasy s nevalným pocitem uspokojení, takové to upocené nic, aby se neřeklo.
Chyběl mi dlouhý výběh, výplach mozku a duševní rozmluva sebe se sebou.
Chyběl mi ten klid a mír v duši a hromadila se ve mně taková divná nervozita ... zvláštní duševní tik, neurotické škubnutí okem.
Konec hektického týdne byl pomyslná tečka.
Odjeli jsme na venkov a slavili rodinné kratochvíle.
Dnešní nedělní ráno jsem sobecky využil pro sebe, rodinu nechal napospas ranímu rozmrzelému rozběhu a vydal se dobít si vnitřní baterie.
Bylo po celonočním dešti, čistý a voňavý vzduch, který v plících vyloženě chutnal.
Seběhnu kopec a jsem na rovné cestě přímo do Moravského krasu.

Ještě je brzy a turisté zatím lezou z postele a dávají si první kávu.
Běžím kolem penzionu, kde si na terase čtou starší manželé noviny a s úsměvem mi přejí dobré ráno.
Je krásně vlhko a ptáci jsou hlasití.

 

Už jednou jsem tento kraj probíhal a tak dnes měním trasu.
Zamířím ke Kateřínské jeskyni a pak dál za ní, hluboko, kam moc turistů nechodí, nejsou zde stánky s párky.
Jen cyklisté vědí jak moc krásný to tam je.
Po čase se otočím a běžím zpět.

Rovina mi přestává stačit, ty stráně všude okolo mě lákají a svádí.
Na rozcestí koupím pohled rodině (cítím trochu výčitky, že já si tu užívám a je nechal doma) a podlehnu naučné stezce na Macochu.

V půli toho vytouženého krpálu docházejí síly, ale za chůzi se nestydím a svižně pokračuju lesem dál. Jsem trochu zklamaný, čekal jsem, že z vrchu bude vidět do dáli a že se budu kochat, ale kochal jsem se jen kluzkými kamínky na cestě.
Je mi krásně, zase se mi v těle rozlil ten pocit, kvůli kterému vlastně běhám.
To dětské nadšení z dobrodružné výpravy a radostné myšlenky přerostlého kluka.

Nad Propastí už bylo hejno turistů a spousta cizích jazyků.
Brzké ráno přeskočilo do dopoledne a kraj se začal hemžit lidmi.
Nastal čas se vrátit domů.
Seběh zpět do údolí mi dělal trochu problémy, moje krosové boty nejsou moc dělané na kluzké ušlapané kameny a svaly začínají trochu pobolívat.

Začínám být opravu zvědavý na svůj první závod, který mě zde čeká v září.
Představuji si, jaké to bude běžet tudy s pár stovkama dalších běžců, slyšet kolem sebe hlasité oddechování a cítit cizí pot ve vzduchu.
Vlastně si to nedokážu představit.
Ale asi to nebude tak klidné jako dnes.
Pokud bude v den závodu opravdu horko, tak zde, na tomto místě, bude moje občerstvovačka.
Voda je krásně ledová a čistá, a namočený šátek na hlavě prostě musí vynahradit vodu z houbičky :-)

Na hranici mezi dvacátým a jednadvacátým kilometrem, u továrny ČKD, se mi zničeho nic zahuhlal svět a tělu vypnuli proud.
Došla energie, nohy přestaly běžet a mozek se resetoval. Jakoby to vše bylo signálem přírodě, začalo pršet.
Jemný rovný déšt, který mě pomalu zchladil a vydržel se mnou ty zbývající kilometry v chůzi až domů.
Nijak mi nevadil, skoro jsem jej nevnímal.
Pod kopcem se s mojí unavenou industriální duší rozloučili železní chlapíci.