Spoteee

Sedí se sklopenou hlavou na sedadle rychlovlaku a nevnímá tu úděsnou rychlost, která ji přepravuje z jednoho místa na druhé.
Není co vnímat.
Stroj se nezachvěje, neškubne sebou, jen neslyšně letí těsným podzemním potrubím.
Neexistující okna nedokáží prozradit tu rozmazanou šmouhu ponuré reality.
Venku, na povrchu, se už celá desetiletí neděje vůbec nic. Nebo spíš by se mělo říci, že venku se už celá desetiletí neděje vůbec nic hezkého.
Nikoho neláká dívat se na šedé zamračené nebe, které by stejně nebylo vidět přes oblaky těžkého a smrtícího prachu.
Země již dávno ztratila svoji krásu a dech beroucí okouzlení. Zůstala jen věčná mračna radioaktivního popela, přemísťující se z jednoho vzdáleného prázdného místa na druhé. Ani trosky minulosti nezůstaly.
Lidstvo na povrch Země nevstoupilo již pěknou řádku let. Není proč a není kam.
Jak krtci žijí v podzemí, hloubí další a další kilometry podzemních měst, nové generace zapomínají na minulost a krásu Přírody ... již dávno ji zahubili.
Vystoupila z vlaku a rychlovýtahem se dostala domů, do svého malého bytu, jehož součástí je jen malá koupelna, výklopná postel a stůl s nedopitou kávou.
Den co den, každé brzké ráno, z tohoto místa odchází a pozdě večer se zase vrací.
Stropní světla se snaží nahradit sluneční svit, který nikdy nepoznala, ale stejně je její pokožka bílá.
Stejně tak, jako kůže každého přeživšího člověka pod Zemí.
Pomalu sundá těžké pracovní boty, převleče se do svého pohodlného domácího oděvu a zpoza postele vytáhne lehké barevné běžecké boty.
Smutná popelavá tvář se rozjasní nadějným očekáváním.
Nazuje si levou botu, potom pravou ... s tkaničkami jakoby si pohrává a udělá pojistný druhý uzel.
Vyskočí a pomalu poskakuje uprostřed místnosti, protahuje si nohy, kroutí hlavou a prokřupuje si zatuhlou krční páteř.
Dívá se na prázdné stěny kolem sebe. Na tu neutěšitelnou samotu.
"Spoteee!", vydá jasný povel místnosti.
Místnost ožije.

Prázdné zešedlé stěny se rozsvítí tlumeným světlem, v rohu pod stropem se na chvíli objeví heslo: "... s námi se dostanet tam, kam se běžně nepodíváte."
Drobné zaváhání a stěny se najednou změní, zmizí.
Nabíhající program do nich promítne vzdálenou minulost.
Kolem její postavy vyroste hustý les, před ní se objeví vyšlapaná pěšinka, přerušovaná vyčnívajícími kořeny a do hladka ušlapanými kameny.
Stropní ventilátory vženou do místnosti jemnou vůni jehličí a dřeva, neviditelné reproduktory ozvučí les tichými rozhovory tušeného ptačího národa.
Z hluboka se nadechne a pomalu se dává do chůze.
Z boku se o ni mírně opře svěží vánek.
Část podlahy se dá do pohybu a neslyšně se podvoluje jejím krokům.
Začíná se usmívat, srdce se chvěje radostí a nutí nohy do běhu.
Podléhá tomu kouzlu a rozběhne se.
Místnost s ní.
Statné stromy zůstávají za ní a zjevují se další a další.
Pěšina se klikatí a najednou vede kolem zurčícího potoka. Uslyší neexistujícího komára u uší.
Přidává rychlost a mírně se předklání.
To proto, aby vyběhla mírný kopeček, který se objevil před ní.
Podlaha se přizpůsobuje dění na stěnách a začne se naklánět.
Dech těžkne a srdce bije rychleji.
Pot se vsakuje do suchého oblečení a tvoří tmavé skvrny na hrudi.
Běží a už se nekontrolovatelně směje. Zvedá ruce do výše a propouští si vítr mezi prsty.
Trochu jí to ochladí.
Užívá si lesa, zanedlouho vyběhne mezi pole s vysokou kukuřicí, sleduje mraky na obloze a kryje si oči před sluncem, které ve skutečnosti nikdy nespatřila.
Neviditelný pás spolehlivě reaguje na její změnu rychlosti a naklání se přesně podle filmu promítaného do stěn a podlahy.
Po hodině znovu přechází do chůze, zastavuje se ... v rohu místnosti, tam, kde se na začátku objevilo reklamní heslo, se objeví údaj sdělující uběhnutou vzdálenost, přesný čas, převýšení a spálené kalorie.
Hned po nich další údaje, mezičasy na každém kilometru a aktuální váha.
Vysvleče se do naha, oblečení pohodí na postel a boty kopne pod ní.
"Sprcha", zazní její další povel a najednou se ze stropu spustí jemný kužel deště.
Stojí nahá na polní cestě a prší.
Jen na ni ... malý soukromý dešťový mráček.
Po usušení horkým vánkem se obraz mírně zachvěje, krajina zmizí a stěny se opět rozsvítí tlumeným světlem.
"Děkujeme, že používáte náš fitness program ... byly jsme tu dříve, než Vaše budoucnost. Spoteee.", bliklo ji před očima na rozloučenou a světlo zmizelo.
Zůstaly jen prázdné zešedlé stěny.
Mlčky se oblékla do nočního oblečení, vlezla do rozestlané postele, přikrývku si přitáhla až k bradě a zavřela oči.
Ve vzduchu byla ještě cítit mírná vůně jehličí ...