Ranní Enti

Syn na skautské výpravě a žena stále ještě spokojená v říši Snů.
Psí kamarádka s ranní potřebou a probouzející se Slunce protahující se v pyžamu, skryté pod mraky.
Tiché zaklapnutí dveří a chvilka jízdy stále ještě opuštěnou silnicí.
Mrazivý dech a jemné ptačí upozornění, že jsem zde pouze na návštěvě.



Šumění ticha a ledová vůně zimního lesa.
Stane se to vlastně okamžitě, prvním krokem po zmrzlém jehličí. To pohlcení lesem. Propadnutí představám. Pocitu, že vše je v naprostém pořádku.
Zapomenut lidský pocit spěchu, stresu a chaosu. Všechny ty zvuky lidské civilizace zmizely a zůstal jen zvuk kroků a omamující zpěv korun stromů, doprovázený občasným ptačím sólem.

Cestu vybírá čtyřnohá kamarádka, nechám se vést. Táhne, větří ten život v křoví.
Polámané stromy po dávné vichřici. Vyvrácené kořeny vypadají, jakoby skrývaly jeskyně lesních bytostí.
Hlavu mám vzhůru, vzhlížím se v korunách. Dotýkají se větvemi, předávají si signály.
Není poznat, kdy končí jeden a začíná druhý.
Stezka se klikatí, vede přes vrchol bez vyhlídky. Obklopen všemi těmi stromy, jejiž jména neznám, ale které hladím po zvrásněné kůře. Ve zmrzlých dlaní necítím tu jejich sílu, přesto vím, že v nich je.
Stojí tu už léta. Svědkové změn ročních období.

Skrýš Hýkala, maskovaná za trampskou chatrč s vyhaslým komínem, mi připomene touhu po teple, po domově. S úsměvem se otáčím, ještě naposledy se zahledím do korun. Stromové bytosti jemně kynou na pozdrav. "Přijď zas!" ... příjdu.