A když říkám cizí, myslím tím opravdu cizí ... bez své milé a bez toho mého dospívajícího prudiče. Jenže koho přepadnou a vytáhnout do lesů, bez rizika houkajících sirén Policie, když na člověka přijde Volání divočiny?
Tak jsem omrknul jejich virtuální nástěnku a sbalil si batoh.
Na stole jsem nechal vzkaz, že odcházím a s psíkem potichoučku zmizel z bytu.
Vstříc vlaku, který jsme málem nestihli a ke kterému jsme dorazili spocení i přes pětistupňové mrazy a čerstvě napadaný sníh. To psíková za to může! To ona musela označkovat každý patník a hrát si s kousky sněhu!
Vlak byl plný a my doma zapomněli košík na otevřenou tlamu. Zůstali jsme proto raději u dveří. Po očku jsem sledoval, kdože ve vlaku sedí a kdo z nich by mohl být můj spolupochodující.
Na první pohled to bylo poznat :-)
Po chvíli cesty se většina z nich zvedla a chystala se vystoupit. Pár se jich dala do řečí s pískovou a na mě se hezky usmívali. V Rapoticích jsem vystoupil s nimi. Byli jsme tam jen my ... lidi, toužící po procházce v mrazu a sněhu. Ostýchavě jsem postával na kraji davu a snaživě se usmíval.
Vzali mě mezi sebe hned, vítali novou tvář mezi sebou.
eLiška byla náše téma k rozpravě, ideální téma k překonání studu a záminka k seznámení.
Jsem rád, že ji mám ...
Zástup barevných bund a tlumeného hovoru.
Uzavíral jsem tu partu, podvědomě si tvořící svojí introvertní bublinu v davu lidí.
I eLiška dost často chtěla sejít z cesty, ale ne snad kvůli své introvertní bublině, ale to proto, že tudy vedla pachová stopa divoké zvěře.
Přiznávám, že mě párkrát napadalo, nechat se odtáhnou od spoluchodících a zůstat tam sám, ale podařilo se mi mé pudové chování překonat a zůstat s nimi na cestě.
První zastávka, první svačina.
Poprvé po čtyřech měsících jsem porušil zásady nošení odznaku foglarovského Žlutého kvítku, zakazující pití alkoholu a přihnul si s placatky, kterou mi nabízela souputnice se slovy, že je to mix všeho, co v placatce po různých cestách zůstalo, ale že je to docela dobrý. Nebudu přeci za frfňu, který odmítá nabízené přátelství, zakryl jsem Žlutý kvítek a drobně si usrknul. Bylo to "docela dobrý" a do noh to vlilo nové síly :-)
Už jsem neuzavíral průvod, teď jsem jej dokonce chvíli vedl.Možná v tom sice byla snaha utéct jim a zmizet v dálce, ale turisti jsou fit a statečně drželi krok ;-)
Procházeli jsme podél zpola zamrzlé bystřiny, nahoru a dolu, nad hlavami koruny stromů.
V létě to tu musí být krásné. Zelené a zarostlé.
Ale i zimní pohled neztrácí na své kráse a rozhodně je se na co dívat.
Přesně ve chvíli, kdy jsem pomyslel na bolavé nohy, začaly se objevovat první stavení, prozrazující, že již brzy budeme u cíle.
Tohle bylo dokonalé načasování. I psíková již dávno netáhne a začíná se zdržovat s očucháváním míst, maskující tak čas na odpočinek.
Docházíme do Kralic nad Oslavou, domovinou Bible Kralické.
Všichni zamíří do zamluvené hospody, družit se. Jen já se omlouvám s výmluvou, že si chci prohlédnou památník zmiňované Bible. Projížděl jsem Kralicemi autem nespočetněkrát, ale u památníku jsem ještě nikdy nebyl. Je čas to napravit. Co bych to byl za knihomola, nevyužít šance! Moje radost neznala mezí, když jsem cestou objevil knihobudku a v ní další přírůstek do mé sbírky knih Jacka Londona ... symbolický suvenýr z výletu.
Prošel jsem se kolem památníku, ale dovnitř jsem nešel. Cedulka s nápisem "Prosím zvoňte", pokud chce člověk dovnitř, mojí přesocializovanou duši odradila. Nedaleko památníku jsem si odlovil kešku, skrz plot si prohlédl ruinu tvrzi a vyrazil na vlak.
Kolem hospody plné turistů jsem prošel po špičkách a v čekárně nádraží dopil teplý čaj.
Spolu se mnou odjížděl jen jeden prošedivělý tramp, který šel celou dobu mlčky s námi.
Jen jsme se na sebe spiklenecky usmáli s tím vzájemným ujištěním, že se oba dva moc dobře chápeme.
Žádné komentáře:
Okomentovat