Byl jsem totiž řidičem mé ženy. Věrným služebníkem, jenž ji odveze tam a po pár hodinách zase zpět.
Co budu dělat mezi tím, je jen a jen moje věc ...
Asi Vesmír tomu tak chtěl. Po všech těch znovu přečtených knihách, návštěvě jeho muzea a Sluneční zátoky. To snad ani nemohla být náhoda.
23. ledna ... přesně 20 let poté, co se Jaroslav Foglar vydal na svoji poslední a věčnou výpravu ... zůstal jsem stát osamocen v pražských ulicích, s ručně nakreslenou mapou míst, které chci navštívit.
Vydal jsem se po stopách Jaroslava Foglara ... po jeho městě.
Přesně 20 let poté, co vyschnul pramen jeho vyprávění, měl jsem možnost pokleknout u jeho hrobu a s díky zapálit svíčku k tiché vzpomínce.
Bylo mrazivo, pošmourno a v srdci jsem cítil vděk a úctu. Plamínek svíčky živě poskakoval.
Nikde nikdo. Jen já a mé myšlenky na dětství, strávené s jeho knížkami.
Poklonil jsem se a poděkoval.
Pěšky se pak pomalu vydal k domu, kde do roku 1978 Jaroslav Foglar žil.
Ten rok jsem se já narodil ;-)
S radostí jsem zjistil, že v přízemí jeho domu sídlí outdoorový obchod Hanibal, který znám jen z jeho e-shopové podoby.
Jak symbolické, jak příhodné. Pro mě milé překvapení. Obchod pro výletníky v domě, kde žil Jestřáb. Určitě by z toho měl radost.
Musel jsem je navštívit a koupit si něco drobného.
Koupil jsem si lopatku ... na hov... na hovínko. Do lesa.
Den před tím jsem o ní totiž četl u kluků bikepackingových a nedokázal jsem odolat.
Toť můj jediný suvenýr z Prahy :-)
Dalším cílem jsou dva nedaleké parky.
Mohly by to být obyčejné parky, ale nejsou. Jsou v nich totiž umístěny dvě jedinečné lavičky. Určené k připomenutí díla pana Foglara.
Umístěny k příležitosti znovu vydaných Hochů od Boří řeky a Chaty v jezerní kotlině.V parcích, kam pan Foglar chodil psát, usazen na lavičce, sledující ruch kolem. Tady vznikaly knihy, které ovlivnily tolik dospívajících duší. I tu moji.
První jsem našel tu, která vzpomíná na Chatu v Jezerní kotlině. Umístěná za plotkem dětského hřiště, na kterém si i přes ty mínusové stupně, hrály dvě maminky se svými dětmi.
Chvilku jsem jen tak postával u stromu a čekal, zda neodejdou, ale pak mi došlo, že vypadám dost podezřele, takhle u dětského hřiště s rukami v kapsách a tak jsem se osmělil a do ohrádky šel za nimi.
"Já jdu jen tady k lavičce pana Foglara, nenechte se rušit", zamumlal jsem pod vousy vysvětlení, abych uklidnil zneklidněné maminky.Raději si šly hrát o park dále :-)
Chtěl jsem si chvilku na lavičce počíst, ale mrznout s knihou na lavičce v dětském parku je dost mimózní i na mě. Tak jsem si ji jen vyfotil a šouravým krokem se vydal k parku druhému.
Snil jsem při tom o útulném teplém antikvariátu s kavárnou a zapomenutým prvním vydáním v regále, s Foglarovým podpisem za naprosto směšnou cenu. No dobrá, to bych už chtěl od svého Vesmíru asi trochu moc :-)
I v druhém parku je lavička umístěná v areálu dětského hřiště, ale už jsem otrlý 40 letý pán a maminkami a babičkami malých stvoření jsem se nenechal rozladit. Policii na mě nezavolaly, pražské matky jsou zvyklé na horší pobudy než jsem já.
Bylo načase moji vzpomínkovou výpravu po stopách Jaroslava Foglara ukončit. Zmrzlé uši si žádaly teplejší prostředí a uchozené nohy pohodlné křeslo. Vydal jsem se ten útulný kout hledat.
Ale to je již jiný příběh. Tenhle je věnován pánovi, který až do své smrti zůstal v duši malým klukem. "Pane Foglare, děkuji. Je mi ctí být Vašim čtenářem."
Žádné komentáře:
Okomentovat