Poslední dobou jsou moje běhy pouze městské a mírně "niczapsáníhodné", ikdyž to jejich přínos pro rozvoj duševního klidu a spokojenosti nikterak nesnižuje.
Táhne mě to do lesů, ne že ne, ale vždyť víte jak poslední dobou bylo venku, času také nebylo nazbyt a tak jsem si svojí porci závisloti ukojil rychlými běhy po chodnících nočního města, hned po přečtení pohádky usínajícímu synovi.
Fotit nebylo co a zapisovat také ne ... je to tu samé z kopce do kopce, po rovince, z kopce a do kopce a pak ještě do kopce s konečným mírným doklusem po rovince.
Časy neměřím, vzdálenost neměřím ... tyto fyzikální veličiny pro mě přestaly mít jakýkoliv význam.
Již delší čas spíš pracuji na potlačení ega (které s někým soutěží) a vykřesávám z těla "mnicha sedícího v pozici lotosového květu" a během nacházím stále větší klid a odpočinek.
Až včera večer se zase reálný svět přihlásil o své slovo a uštědřil mi ránu mezi oči.
Běžím si svojí oblíbenou městskou trasou a už mám za sebou její podstatnou část, jsem v tom nejlepším úseku, kdy to je do kopce a pak ještě do kopce.
Je to ten úsek, kdy se mysl vyprázdní a ve světě existuje jen těch pár metrů přede mnou, cílené zklidňování dechu a tepu, periferní vidění ztrácí svoji perifernost a není nic, jen já, pravidelný rytmus a Cesta.
A pak příjde ta pěst mezi oči. Ze vzdálené reality se vynoří agresor a z kolemjedoucího auta někdo vychrstne pořádnou porci vody.
Trefí se přesně, přímo do obličeje.
Je to tak rychlé, že si člověk ani neuvědomí, že by měl sprostě zaklít a pohrozit rukou v pěst na odjíždějící auto.
Sedící mnich v pozici lotosového květu se zřítí na záda, klidný dech je v čudu, pokojný tep v nenávratnu.
Zbylo je pokoření, ponížení.
Anonymní osádka auta zmizela za zatáčkou, realita ji pohltila a přestala existovat, ale to vytržení z běžeckého transu je podivně bolavé.
Přemýšlím, co koho vede k "vtipnému" útoku na sportovce, zda by to v tu chvíli schytal i obyčejný chodec, nebo prostě jen zamindrákovaný tupý mozek nesnese narušení svého prázdného života?
Než doběhnu domů, najdu zpět své tempo a klidný tep ... ale mozek se již nezklidní.
Myslí na to, že po hodině běhu by člověk už asi těžko utekl před partou blbečků, kteří by si chtěli bouchnout do cizího obličeje a je mi z toho smutno ...
Ráno moudřejší večera ... pohled na lednici (kam jsem si pověsil pohled, který mi v týdnu přišel), mi odpověděl na moji otázku: "Proč?"
Protože:
Když vládkyně domácího krbu spatřila, jak se ráno navlíkám do přiléhavého trikotu, spustila svoji oblíbenou písničku o tom, kterak s nimi nechci o sobotním dni být a raději utíkám z domova.
I syn si přisadil, že venku je mokro a že si zase zlomím ruku.
Slibuji, že si budu dávat pozor, ale nevěří mi.
Dobrá, uděláme kompromis ... tak já půjdu jenom na rychlý městský běh, jo?
Nepoběžím šmírovat veverky do lesa a honit srnky po poli, za chvilku jsem doma ...
Potřebuji se po uspěchaném týdnu provětrat, tak mi bude stačit i městský beton a asfalt.
Všichni uspokojeni, pusa na rozloučenou a propustka udělena.
Něco vám povím. MILUJI SVOJE MĚSTO!
Brzy mi totiž došlo, že já přeci nemusím oželet zeleň stromů a ušlapané stezky.
Vždyť já žiju ve městě na Vysočině!
Máme tu běžecké trasy pro každého. Pokud chcete běhat po rovince, není problém.
Najdete zde spoustu rovinek napříč městem a máme tu pěkný areál s běžeckým oválem, kde si rovinky můžete užít do zamotání hlavy.
Ale pokud máte chuť na něco náročnějšího, kde unavíte své tělo a z mysli vypudíte stres, není nic jednoduššího, než vydat se objevovat zákoutí města.
Když chcete, najdete zde pravý nefalšovaný městský trail a ještě si prohlédnete památky UNESCO.
Zvu vás na prohlídku svého města ... a pokud byste po téhle virtuální prohlídce měli chuť si mé město proběhnout skutečně i s výkladem typu "A tady v tom mostě jsem oslavil svoje 16té narozeniny a do téhle hospody jsem chodil místo školy", tak stačí říct ;-)
Máme tu bývalý klášter s Bazilikou.
Tenhle kraj byl samý les, pak přišli opati v kapucích, vykáceli planinku, postavili kostelík a už to jelo.
Založili město, otevřeli hospody a nalákali túristy ...
Nejlepší na téhle památce je stejně Benediktinská bylinková zahrádka.
Každá rostlinka zde má svoji popisku a já konečně vím, jak se která bylinka vlastně jmenuje.
K zámku patří park, kde začíná můj dnešní trail vyšlapanými stezkami.
Když jsem byl základní školou povinný, ukazoval se v tomto parčíku dívkám a ženám nahatý chlapík.
Údajně jeho nádobíčko nestálo za to, aby jej kde komu ukazoval, ale nemůžu soudit, nikdá jsme se nepotkali.
Cesta vede nad řekou, kosáci tam pořádali ptačí festival a na kořenech a mokrých kamenech to trochu klouzalo. Běžně se tam u řeky schovávají rybáři před svými manželkami, dnes si tam jen jeden můj kamarád vychutnával lahváče s výhledem na klidný proud vody ("Ahoj Davídku!").
U Říčních lázních přeběhnu řeku po lávce a hurá do dlouhého a prudkého kopce k železničnímu přejezdu.
Za železničním přejezdem vykukuje Větrný mlýn, kde na naší oblíbené Pohádkové cestě bydlí čerti.
Odtud přímo k železničnímu mostu, který je proslavený tím, že z něj občas někdo hupsne dolů.
Pod mostem se rozprostírá nádherné Libušino údolí, kde má běžec možnost volby.
Buď je bačkora a seběhne dolů, kde pak krouží kolem potůčku tařka po rovině, a nebo má chuť na kopečky a běží nad údolím.
Krásné pěšinky, občas výhled do údolí, seběhy a zase výběhy, jak je libo :-)
Srdce industrialisty se může na konci tohodle lesoparku pokochat továrnou pana Bati, která se v současné době probouzí a stává se z ní multiněco centrem bydlení a zábavy. Dnes se tam chystali na večerní Majáles, tak jsem tam s foťákem neotravoval a pádil pryč.
No a pak zase zpátky po druhé straně údolí, která je ještě lepší než ta první strana.
Šutříky, skalky, skály ... radost pobíhat.
Vyřítil jsem se ze stráně na dno údolí, napojil se na betonovou cestu a potkal běžící mírnou baculku.
V pohodě klusala, s úsměvem od ucha k uchu, vlající vlasy a slabou vůni deodorantu za sebou.
Já proti ní uřícený, smradlavý, rudý až na patě, celý mokrý a od bahna.
Divně se na mě koukala, beztak přemýšlela, kde jsem k tomu přišel na takovéhle pohodové cestě.
Trochu mi to připomnělo reklamu na VW Tiguan, kterak si Seal užívá rychlou jízdu ve stokách města a jeho paní se pak diví, proč je to auto celé od bláta, když je ve městě tak pěkně :-)
Raději jsem zase zamířil do terénu, kde rekreační běžci neběhají ...
Pak se jen pozdravit s "Malým princem" Svojsíkem, proběhnout udržovaným parkem nad kinem (ta kratičce posekaná tráva úplně láká na to, udělat si na ní piknik) a kolem centra zase na svojí stranu města.
Už se mi to krátí, málem že cítím vůni oběda, který na mě doma určitě čeká.
Ale abych si oběd zasloužil, musím si ještě vyběhnout na Masarykovu vyhlídku a Hrádek, kam jsme se jako kluci chodili kochat s cigárkem u pusy a láhví vína v ruce.
Kdo by to v té době do mě řekl, že já, takový chcípák a puberťák na zabití, bude za pár let s radostí vybíhat ty hnusný schody.
Na vrcholku si milá mladá rodinka rozbalila základní tábor a popíjela horké kafe z hezky malovaných hrníčků.
Zastesklo se mi po domově a přidal do kroku.
Seběh z vyhlídky a tradá zase do mírného kopečku podél Židovského hřbitova.
Lidé už se pletou pod nohy a jejich čtyřnohé bestie vrčí jak vzteklé.
Vybíhám poslední sadu schodů a umírám ... došla energie a domů se skoro plazím.
Příjemný dopolední sobotní běh.
Na polích se honěj bažanti, v lese kradou dřevo zloději a doma čeká milující rodina.
Na oblíbených ponožkách se mi vyklubala díra
Život je krásně jednoduchý a jednoduše krásný ...
Slunce se snažilo už od brzkého rána a ťukalo na okno se slovy: "Dobrý den, nepůjdeš na chvilku ven?"
Tak jsem se nechal přemluvit a šel se s ním proběhnout.
Vytýčil jsem si za cíl najít ty louky obseté rozkvetlými Konikleci, se kterými se stále chlubí můj strýc.
No ... a našel jsem je ... možná jsem si to první stanoviště mohl kontrolně obejít, najít skrytou cestu a ne to brát rovnou přes zorané pole, ale to bláto časem opadá.
Jen jsem tam byl asi moc brzo.
Holky ještě spaly, hlavy skloněné, vlhké od rosy.
I tak byly ale krásné ...
Jak už jsem se tu dříve zmínil, v sobotu se v mém městě běžel první ročník TŘEBÍČSKÉHO PŮLMARATONU.
Protože jsem natrénoval prd prd nic, ani jsem se o něj nepokoušel a zařadil se do řad dobrovolníků.
Chtěl jsem poznat atmosféru závodu z jiného úhlu pohledu.
Zabalil jsem syna, armádů rytířů, sváču ... mámu jsme nechali doma ... a vyrazili na pánské odpoledne na kontrolní stanoviště kamsi za město.
Při čekání na oficiální start se kolem nás prohnalo dost běžců, kteří o nějakém závodě neměli potucha.
Prostě jaro v plném proudu vytáhlo ven spoustu běžců, načerpat energii po tíživé zimě.
Je hezké sledovat, jak se venku objevuje stále více lidí, kteří berou pohyb za svůj životní styl.
S Hugínem jsme si udělali piknik u auta a užívali si chvilky otce a syna ... moc pěkné to bylo.
Zda-li pak bude v dospělosti s láskou vzpomínat, kterak s tátou trávil hodiny a hodiny na různých běžeckých aktivitách?
Už se těším, až zvládne jezdit na kole a bude mě doprovázet na mých výbězích ... kdyby věděl chudák, co ho čeká :-)
Pokud vás bere prohlížení si fotek jiných běžců, tak TADY jsou mé fotky z tohodle příjemného závodu.
Těším se na další ročník, na který snad natrénuju.
V neděli jsem už nevydržel příval běžeckých citů, před obědem opustil rodinku a prchl do kraje.
První pořádné sluníčko mě přivítalo a spálilo mi čelo.
Dobré to bylo.
Po té nekonečné protivné zimě jsem se cítil jako medvěd, probudivší se po dlouhém tvrdém spánku.
Unavený, hladový, rozlámaný a hlavně ... společensky neuspokojený.
Chtělo se mi družit ...
Kroužit o samotě po oválu má jistě nějaké terapeutické dopady na psychiku, člověk si v hlavě rozebere do podrobna své životné události a touhy, ale jak si tak krouží o samotě, občas jakoby mu z úst vyklouzlo osamocené vlčí zavytí, svolávající smečku.
Moje teskné vlčí zavytí přivolalo na stadion staršího šlachovitého chlápka, který trpělivě vyčkával na konec mého kroužení.
Přátelsky jsme na sebe zaštěkali, škádlivě na sebe zavrčeli a dali se do řeči.
Pozval mě na pravidelné středeční tréninky, které tu pořádá pro osamocené pobíhače, protože až ve smečce se prý malé vlčí mládě vyvyne v rychlého vlka.
(ilustrační foto: Lidovky.cz :-)
A protože jsem měl v sobě tu jarní touhu družit se, tak jsem tam ve středu přišel.
Dobrých dvaadvacet postav v těsných elasťácích poskakovalo po dráze.
Stydlivé "Ahoj" a poskakoval jsem s nimi.
Štěňátka nesměle očichávající se navzájem, čekající na tátu Vlka, který nás prožene po dráze.
Krátké povídání o sporttestrech a tepové frekvenci a společná rozehřívající rozcvička.
Běžecká abeceda ala příprava na Spartakiádu.
Krátký tříkolový rozklus, pak rychlé tempto při stovce, párkrát za sebou.
Bylo to fajn ... na rozcvičku já normálně dlabu a rychlé úseky jsem také začal zařazovat do pobíhání až poslední dobou, takže funící spolutrpitelé jsou příjemná změna a do noh dodávají energii.
A pak přišel na řadu vytrvalostní tréning a dvacetiminutový společný běh.
Už jsem se zmínil, že z těch dvaadvaceti lidí bylo všehovšudy asi jen osm kluků?
Takže tu najednou po okruhu kroužilo čtrnáct dívek a žen různých běžeckých kvalit.
Od zdatných srnek po elegantní dámyna pomalém běžeckém pokecu.
Až při těch dvaceti munutách vytrvalostního běhu mi došla výhoda společného běhu po okruhu.
Z nudného osamoceného kroužení po oválu se z běhu stal hezký zážitek spojený s příjmeným pohledem na ženské útlé nohy přede mnou :-)
Až jsem si říkal, jestli ta prvotní touha byla opravdu potřeba se družit, nebo na mě jen leze naprosto normální JARO ;-)
