Dukovanské stezky

Není nad to, když na vás vaše nejmilejší myslí, kudy chodí.
Ta moje na mě myslí, ikdyž kouká na plakátovací plochu s různými pozvánkami na vyprodaný Večer s Miroslavem Donutilem, náborem floorbalistů Snipers, programem kin a podobně.
Jeden takový plakátek mi později i ukázala:

Oddíl vysokohorské turistiky při TJ Spartak Třebíč pořádá
16. ROČNÍK POCHODU
DUKOVANSKÉ STEZKY

http://www.dukovanskestezky.wz.cz/

"...bys tam měl jít ..."
"???? A co tam jako budu dělat? Procházet se s důchodci a vykládat si, jaké to máme pěkné počasí."
"Turisté nejsou jen důchodci a ty si hraješ na běžce, tak hádej ...", zněla lakonická odpověď mé ženy a mile se na mě uculila.
To je ovšem výzva!
Duše industrialisty zatoužila po chladících věžích atomové elektrárny a romantické srdce přerostlého kluka vytušilo dobrodružství.
Tak se stalo, že jsem v sobotu ráno stanul před elektrárnou a zamířil ke stolečku se startem.
Připadal jsem si trochu divně.
Na startu lidé v pohorkách, turistické hole v rukou, na zádech ruksaky v nichž jsem tušil chleba s řízkem.
A najednou se k nim pomalým krokem sune týpek v elasťácích a přiléhavém tričku, kolem pasu nápojový pás s musli tyčinkou v kapsičce.
Naštěstí situaci zachránila pořadatelka, ze které se vyklubala rodinná známá:
"No ne, co ty tady, neříkej, že to chceš běžet!" ... nebo tak něco prohodila na uvítanou.
Stydlivě jsem pokýval hlavou a vytasil se s dvackou za 25 kilometrovou trasu jako startovné.
Vyfasoval jsem za to mapu a startovní průkaz na kontrolní razítka.
"Pane, musím vám razítko z první kontroly dát hned, očividně tam budete dřív než já", zasmála se milá kontrolorka (kdyby holka věděla).

Jako první vyrazil sedumdesát (a něco) letý pán, který prý startuje každý rok a je to nejstarší účastník.
Vyrazil svižně.

Já brzy po něm a předehnal jsem ho až na poli, pěkný kousek od startu.
"Přeji pěkný den", pozdravil jsem slušně a zahnul na lesní cestu a málem že s pískotem si to klusal mezi stromy.
Něco vám povím o turistických pochodech.
Jde se podle turistických značek.
Takový to: "na křižovatce se napojíte na zelenou a jdete po ní přes pole až k lesu"
Všichni to víte, žejo?
I já ... jenže si to tak běžím, čumím na stožáry vysokého napětí, na skákající zajíce, vycházející slunce nad lesem a svištím si to po lesní cestě.
Až po delší době si uvědomím, že podél mé lesní cesty není žádná "zelená"!
No ty voe, já se ztratil hned na začátku! Boha jeho, se mi bude chechtat každý turista po cestě!
Motám se v lese, nevím jestli nahoru nebo dolů ... někde je tu zřícenina hradu, jen ji najít.
Potkávám první borce, kteří vyrazili až po mně.
Jen tak si tu v klidu vykračují s písničkou na rtech.
Přiznávám prohru a ptám se na cestu:
"No, to je tak dva kilometry zpět tímhle směrem ... ty jdeš pětadvacet, že? To už se nevracej a pojď tudma jak mi a dej si 32 km."
"Když já chci vidět zřízeninu, ale moc děkuji", zastírám pravdu, že 32 km bych prostě neuběhnul.
Kontrola na zřícenině se hodně divila.
"Paní, ani se neptejte :-)"
Našel jsem správný směr, tu pravou cyklostezku a můžu běžet.
Běžím tak čtvrthodinu (čas se dnes chová nějak divně) a najednou přede mnou ten 70ti letý hrdina.
Svižný krok a hůlky jen kmitaj.
Kde ten se tady bere, takhle daleko?
"Teda vám to ale sviští pane!" Jen se skromně usměje.

Druhá kontrola nad přehradou mi pozvedla mé namyšlené ego.
"Vy jste ten pan Běžec, že?"
Pan Běžec, jak důležitě to zní!
Pak jsem si vzpomněl, že mi na paty dýchá starý pán a dorazí za mnou během pár minut.
Raději se loučím, abych nemusel být přítomný tomu trapnému prozrazení.
"Teď běžte tudy nahoru a v půlce kopce je odbočka do lesa, je to značené našima šipkama, tak se po nich dejte."
Odbočku jsem našel, šipku jsem našel, super.
Po pár desítkách metrech rozcestí a šipka žádná. Mapu mám, ale není mi k ničemu.
Ta pravá cesta je vždy vpravo ... nebo tak nějak zní odvěké moudro.
Po nějaké době zjistím, že je to blbost.
Dopr...
Tak zpátky a tou levou.
Po čase další rozcestí ... a žádná šipka.
No to snad ne.
Pravidlo o pravé cestě se neosvědčilo, běžím levou.
Že už víte, která byla ta pravá?
Vylezl jsem z lesa a jsem na silnici.
Dostal jsem se na mapu 15km trasy ... no dobrá, tady to seběhnu tudy, tady se napojím a tudyma k třetímu kontrolnímu bodu.
Slyším kovový zvuk za zády ... otočím se a za mnou Terminátor.
Úsměv od ucha k uchu, na čele ani kapku potu, hůlky jen kmitají.
To snad není možný!!!
Utíkám, co mi síly stačí, jen abych byl pryč.
Nakonec tu kontrolu nacházím.
V Dalešickém pivovaru ... záminka pro občerstvení a zázvorovou brču.
Doplňuji butylky vodou, konečně už důkladně nastuduji mapu a mizím.

Začínají mě bolet nohy, ale pořád běžím.
Cesta už je jasná, získal jsem zase svoji důvěru, jen občas se ohlédnu přes rameno, zda tam není sedumdesátiletý Terminátor.
Na prsou se mi objevila červená skvrna.
Už chápu, proč si běžci na delší trasy přelepují bradavky. Pálí to jako čert.
Velký les je opravdu velký a cesta skrz něj je kamenitá.
Lýtka jsou v jednom ohni a tak nějak docházejí síly.
Poslední kontrola u zaniklé středověké vesničky není na svém místě.
Ještě to nestihli, chodce čekají až za delší dobu, ale potkal jsem je v kukuřici a razítko dostal tam.
"Už to máte skoro za sebou :-)"

Rád to slyším.
Už i žena volá, kde se flákám, jestli se mnou mají ještě dneska počítat.
Nojo furt ... si tu dnes jen pobíhám, vždyť to není žádný závod!
Vyběhnu kopeček a konečně vidím tu kýženou industriální siluetu.
Ouč ... to je dálka.
Cíl je v půlce té dálky, někde na koupališti.
To už zvládnu, to doběhnu, do kroku mě nedonutíte.
Dobíhám spolu s rozesmátými odpočatými rodinkami s dětmi, kteří šli 7 km trasu z druhé strany.
Ze mně teče pot a rudý jsem až na zadku.

Prostě krásný sobotní výběh s kulturním programem ...
V cíli jsem dostal upřimné pochvaly, diplom, stravenku na pívo a buřta a jako bonus jsem vyhrál čokoládky v tombole.
Mám radost, mám dárek z cesty pro syna :-)

Chvíle odpočinku a zase na cestu, musím zpět k elektrárně pro auto.
Čeká mě 7 km ... ty, které šly děti.
Prvotní plán byl znovu běh ... polykám svoji hrdost a přecházím do kroku.
Kolena se nějak rozležela u buřta a teď protestují.
Ale co, rodinka už se mnou nepočítá, udělám si pomalou procházku s výhledem na krásné chladící věže.
Protože:

Bylo to krásné a tímto děkuji Oddílu vysokohorské turistiky za pěkně vybranou trať, kterou bych si bez nich nikdy nezaběhl.
Příště prubnu těch 32 km ;-)