Láska na celý život?

Pokud bych měl vybrat svůj zatím nejkrásnější běh, bez rozmyšlení můžu říci, že to byl tento.
Ikdyž jsem byl na horách (před touto návštěvou) jen jednou v životě (a to se ani nedá mluvit o velikých horách, spíš takové větší kopečky to byly), vím, že hory odjakživa miluju.
A od té doby, co jsem propadl běhu, sním o pobíhání po horách.
Zmínil jsem se o tom i před tátou, kterého jsem dostal věnem, a ten se rozhodl udělat mi radost.
Při cestě zpět od moře jsme to vzali "mírnou" oklikou a přejeli Alpy u největší hory Rakouska, Großglockner.

Začalo to nenápadně a zeleně, v mracích se zjevovaly stále větší a větší kopečky, silnice začínala být prudší a prudší, divoce se klikatila, až se ztratila v hustých mracích.
Vidět bylo na pár metrů a po nějaké době začaly hory vystrkovat své zasněžené růžky.
Naprostá nádhera, moře bylo zapomenuto, zašlapáno někde v pozadí myšlenek, srdce tlouklo jen pro ten náznak skal.
Jako návštěva u nějakého božstva ... stát nad mraky a shlížet na ně dolů.

Když si člověk začal myslet, že to už jít výš ani nemůže, začala jít cesta opravdu strmě do kopečka.
Zeleň zmizela, nastoupilo kamení ... a jaký to můj úžas ... čerstvý sníh po kolena.
Ještě včera jsem si máchal nohy v teplém moři a dnes stojím ve sněhu a mrznou mi palce u nohou.
Zbývá poslední kilometr do výšky, průjezd horou v tunelu a jsme v jiném světě.
Nádhera, která vezme dech a slova od úst.
Jsme na vrcholu cesty, dál už to je jen z kopce.
Neváhám ani vteřinu, oblékám se do běžeckého a nechávám posádku na vyhlídce s pokyny, ať se kochají, relaxují a až pojedou dolů, ať mě po cestě naberou ... a ať nespěchají.
Seběhy mi moc nejdou, ale vůbec mi to nevadí, to se podá.

Sice každou chvíli zastavuji a fotím jak japonský turista, ale nejde mi tu o výkon (však taky běžím z kopce).
Jsem v úžasu z té velikosti a spřádám plány na různé Beskydské sedmičky (pro začátek) a na Ultra Trail du Mont Blanc (jaká opovážlivost!).
Hory, nevidíte mě naposledy.
Naštěstí i moji nejbližší zasáhla ta krása hor a už mluví o stěhování se někam výš.

Vlastně k tomu už není ani co dalšího říct.
Fotky nedokáží ani přiblížit tu majestátnost a velikost a žádná slova neumí popsat ten pocit.
Prostě jsem běžel a měl oči a srdce dokořán.

A někde tam dole jsem se nechal sebrat a odvést domů ... já se vrátím, slibuju! ... a už to nebude po asfaltové cestě a nebude to jen z kopce! ;-)

P.S. moje milovaná rodino, co kdybych si ke svým 40ti-nám za šest let nadělil hezký zážitek?