Apocalypse Now

Vyběhl jsem ze svého úkrytu do zimní tmy a běžel ve stínu mimo poblikávající pouliční lampy.
Nedaleko jsem zaslechl střelbu a dunění výbuchů.
Obzor osvětlila záře raket a světlic.
Dech se zrychloval a hlava se instinktivně tiskla mezi ramena.
Čekalo mě necelých osm kilometrů nebezpečného běhu uprostřed pouličních nepokojů a městské války.
Dlouhých osm kilometrů městem, které se stalo terčem odstřelování neznámého nepřítele, osm kilometrů do bezpečí domova.
Běžel jsem po okraji města, stále jsem se držel stínů a nenarazil ani na živáčka.
Jen hluk granátů a raket byl stále silnější.
Bílé svělice vysoko vybuchovaly nad horizontem města a zaháněly tmu do koutů.
Jeden dlouhý záblesk nade mnou odhalil ledovou past, kterou někdo nastražil přes cestu.
Na poslední chvíli jsem uskočil úhybným manévrem do křoví a vyhnul se té smrtelné oblasti.
Ledové pasti jsou zákeřná věc, určené k likvidaci nepozorných přeživších, způsobuje ošklivé zlomeniny kotníků, v lepším případě bolestivé zranění sedacích svalů.
S hrůzou jsem si představoval svůj osud, kdy bezbranný ležím na zmrzlé cestě a čekám, dokud mě nanajde nepřítel.

Blížil jsem se k dříve obydlené oblasti.
Válečná zóna se zdála nedaleko, střelba byla častější.
Znenadání se za mnou ozval hrůzostrašný rykot a štěkot.
Zdivočelý vlčák po mně vyrazil s vyceněnými zuby a skočil.
Ve své zběsilé šílenosti si neuvědomil překážku mezi námi a vrazil do dátěného plotu.
Nenávistně zaúpěl, vyskakoval, vrčel a jeho teplé sliny mi dopadaly na tvář.
Srdce zběsile tlouklo a nohy se podlamovaly.
Zrychlil jsem svůj běh a dostal se ke komplexu nemocnice.
Brána dokořán, v plné rychlosti z ní vyrazilo záchranné auto, posádka vypadala unavená k smrti.
Nevšimnul jsem přijíždějícího auta.
Otevřelo se okenko a z něj na mě někdo vyslal proud rozjařených nadávek.
Zarachotila salva zbraně a přede mnou se objevila sprška jisker odrážející se od chodníků.
Zahnul jsem ze schodů dolů, snažil jsem se zmizet a popadal dech.
Plíce už nestíhaly rychlý běh.
U autobusové zastávky leželo lidské tělo bez hnutí. Po zádech mi přejel ledový prst.
Z ničeho nic se tělo začalo třást a zbídačený chlap vyvrchl na chodník obsah svého žaludku.
Asi nějaký plynový útok.
Nasadil jsem si raději roušku a bez zastavení běžel dál.
Výbuchy byly častější a silnější.
V těsné ulici ohlušovaly.
Proti mně vyběhlo pár lidí, ale zasáhla je sprška jisker, vybuchující jim pod nohy.
Nečekal jsem na jejich osud a zběsilým tempem vyběhl dlouhý kopec.
Záda mi znovu osvětlovaly světlice a moje tělo vrhalo dlouhý stín.
Už jen poslední kilometr, kolem hřbitova a pak rovinka před krytem.
U hřbitova stál hlouček omladiny, hlavy měli zahalené v dusném dýmu.
Smáli se hlasitě a v tom smíchu bylo znát šílenství.
Tipnul bych to na menší dávku nervového plynu a byl rád za svojí roušku.
Už jsem unaveně klopítal a sil ubývalo.
Konečná rovinka byla přehlídka dělostřelců, nedaleký les po mé pravici se ztrácel v kouři a záblesků výbuchů.
Ke krytu jsem doběhl na poslední chvíli, kolena se podlomila a ruce se zachytily zábradlí.
Přiložil jsem čip k elektronickému zámku, západka zarachotila a dveře se otevřely.
Vpadnul jsem dovnitř a dveře za sebou zabouchl.
Hluk venkovní vřavy utichl ...

"Ahoj drahý, jak jsi si zaběhal?"
"Ale jo ... jen to byl blbý nápad běhat o Silvestrovské noci"

Všechno nej do nového roku a spousty pěkných běžeckých zážitků, kolegové v běhu ;-)

Stroj na sny

Čas od času se to mladým rodičům nečekaně stane.
Skoro neplánovaně a zcela vyjímečně.
Vyjedou na rodinou návštěvu daleko od domova a zpět se vrátí bez svého milovaného potomka.
Dědeček slíbil, že syn přežije a co víc, že si den bez rodičů užije.
A co my? Užijeme si den bez neustálého poskakování a neúnavného vyprávění našeho malého klona?
Venku ošklivě, marast a pod tou břečkou ještě neroztátý led ... na romantickou procházku to nevypadá.
Co udělají mladí manželé, kteří jsou po strašně dlouhé době spolu sami a mají celý den pro sebe?
No jasně!
Sbalí se a jdou spolu do fitka ;-)

Moje nabídka romantické upocené dvouhodinovky ve fitku se mé ženě zdála neodolatelná a tak jsem měl šanci poprvé v životě vstoupit na ujíždějící pás.

Pobíhání na běžeckém pásu ve fitness centru však má pár záludností.
Nervozní tintítko chlapec se musí ke svému cíli dostat přes ostrůvek pravých chlapů s pazourami tlustými jako jeho pas, kteří zvedají činky nepředstavitelných hmotností ... a na seběvědomí mu opravdu nepřidá skutečnost, že rovnou zamíří do koutku plných žen a postaví se jim bok po boku.

(jen pro jistotu ... to nejsem já :-)

Žena mi ještě trpělivě vysvětlí obsluhu (tlačítko Start opravdu znamená to, co je na něm napsáno) a můžu začít klusat.

Přes počáteční tápání a nesmělé krůčky, které jsou absolutně mimo rychlost pásu, konečně naťukávám na displeji tu správnou hodnotu a můžu se pustit držadla a začít běhat.

Brzy se od činek zvedají usměvavé oči a brady ukazují mým směrem.

Už jsem se někdy zmínil, že když běžím, většinou se mi na mé tváři objeví barva hodně zralého rajčete?

A je úplně jedno, zda mám za sebou 400 metrů, nebo deset kilometrů.

Dovedu si představit, jak na mě shlížejí ... "Hele na něj, přes Vánoce mu narostl pupík a teď se rozhodnul, že ho za hodinku u nás v posilovně shodí ... to bude ještě sranda".

Raději jsem se díval na němé zprávy před sebou a v hlavě si vytvářel kolem sebe krajinu se spoustou stromů a žádným pravým chlapem.
To mi jde ... vytvářet neexistující světy a žít v nich.
Brzy jsem si na pás zvyknul a užíval si té neměnné rychlosti.
Toho já venku nikdy nedocílím ... každou chvíli měním tempo, občas zastavím, abych si vyfotil okolí, abych pokecal s broukem na cestě, abych šmíroval ptáky v trní.
Kdežto pás na moje kochání dlabe a jede si stále dokola svoji rychlou hučivou píseň.
Kilometry svižně ubíhají, holky vedle mě se párkrát vystřídaly a kluci od činek se zase zklamaně věnovali svojí náloži.
Možná čekali, kdy se přidám k nim a u dvoukilové zátěži budu funět jako lokomotiva, ale brzy jim došlo, že tam nejsem kvůli nabírání hmoty a že mě z holčičí zóny nikdy nedostanou.

Nakonec jsem odjížděl z fitka nadšený.
Žena příjemně unavená a já s hlavou plnou plánů o tom, jak si našetřím na běžecký pás domů.
Líbí se mi ta představa, jak běžím v pokoji a z okna koukám na vichřice, sněhové kalamity, průtrže mračen a konce světa.
Každý den, půl hodiny před odchodem do práce ("Na to rychle zapomeň, nebudeš nás budit rachotem běžícího pásu", řekla moje milá), stejně jako ti úžasní mladí mužové v různých filmech, kteří dbají na svojí postavu a svojí kondici.
Dokonce v mých představách zmizel i ten panelák odnaproti a místo tohoto výhledu mi před okny vyrostla panorama hor a na druhé straně bytu pro změnu krásný útes nad mořem.

(a taková okna doma taky nemám :-)

Kdo by to byl do běžícího pásu řekl? Takhle úžasně rozvíjet fantazii ...

Noční představení hvězdné oblohy

Na přelomu včerejšího a dnešního dne se na obloze odehrávalo světelné představení meteorů Geminid (více zde).
No nedalo mi to a spojil jsem noční běh, testování nové čelovky a přírodní dramatické divadlo v jedno, navlékl na sebe veškeré běžecké hadříky, které jsem ve skříni našel, a hodinu před půlnocí vyrazil do vymrzlé tmy.

Poprvé v životě jsem vyběhl do přírody v záři baterky a musel jsem si na to nepřirozené světlo zvyknout.
Vždy jsem běhal po tmě, za svitu měsíce, ale dnes byl měsíc v novu, jakoby nechtěl svým světlem rušit představení.
Potíž s čelovkou je ta, že se v ní odráží všechny oči v křoví, ať už skutečné, tak ty, které vytvoří moje hlava.
Čím blíže k lesu, tím pomalejší běh, tím více šepotu v uších a divné stíny běžící mi po boku.
Už jsem se někdy zmínil, že jsem sralbotka ohledně lesa v noci?
Zachránila mě pěšinka ve sněhu mířící do pole :-)
Temný les jsem nechal jeho nočním obyvatelům a vyrazil jiným směrem.
Nad hlavou byla mračna ozářená světelným smogem od města, ale dalším a dalším kilometrem se záře velkoměsta vytrácela a zbyly jen ty mraky.
Hvězdné války se nekonají, místo abych chrněl ve vyhřáté peřině, blbnu na poli s čelovkou :-(

Když ale věříte v nekonečnou moc Matky Přírody, občas býváte odměněni ... zvedl se ledový vítr a nad mou hlavou se vyčistilo velké oko oblohy, ohraničené nepropustnými mraky.
Hvězdy pomrkávaly a místo úvodních titulků filmu se přes celé to vyčištěné oko oblohy "pomalu" nesl první meteorit.
Stál jsem v otevřené krajině, hlavu zakloněnou a oči (s jinovatkou na řasách) dokořán.
Bez pohnutí ... s fascinací.

Desítka parádivých hvezdiček předvedla svůj dlouhý závoj a zmizela za oponou.
Neplýtval jsem různými druhy přání, přál jsem si jen to jedno jediné ...

Nakonec jsem začal vnímat ledové prsty ztvrdlé Země na stehnách a otočil se k návratu.
Nevšiml jsem si, jak moc začalo přituhovat.
Z šátku přes ústa se stal ledový krunýř a teplá postel z dálky volala.
Chvilku to trvalo, než se mě dočkala ...

Zmrzlý zadek

Příchodem zimy a brzké tmy se změnil můj běžecký týden.
Jsem zimomřivý a líný, hrozně rozmazlený ... a ve tmě (po práci) se mi nechce nikam. Většinou jdu večer přečíst synovi kousek knížky před spaním a pak už z postele nevylezu.
Tělo čerpá sílu a odpojuje jakékoliv jiné potřeby, prostě chce spát.
Možná se to tak v zimě dělat má.
Vynahrazuji si to ale o víkendu. Dnešek k běhu přímo lákal.
Sluníčko jako v létě, nebe vymetené, bezvětrno a příjemných mrazivých -9°C.

Šátek přes ústa se měnil v tvrdý kus látky a brzy mi začal mrznout zadek. Vyběhl jsem po známé cestě a po chvíli mi začaly vadit prošlapané stezky přede mnou.
Nechtělo se mi do kraje, kde před chvíli šel někdo jiný.
Nechtělo se mi někoho potkávat, někoho vidět.
Je hezké mít možnost uhnout z cesty a pustit se po stezce, kudy vedou stopy jen lesních zvířat.

Netrvalo dlouho a zmizely i ty srnčí stezky.
Zatoulal jsem se mezi poli a krátil si trasu oraništi. Kotníky trochu protestovaly, ale dál mě vedly vytýčeným směrem.
Našel jsem stádo srn schovaných v křoví.
Bylo mi líto, že jsem je vyhnal z vyhřátých úkrytů, snad pochopily mojí zamumlanou omluvu.

Bylo načase vydat se rychle k domovu.
Necítil jsem stehna a zadek, ani když jsem si je poplácal. Na volném poli trochu více přituhovalo a zadek opravdu mrznul.
Vybavil jsem si knihu, kterou mám rozečtenou. Je o sólo horolezci a jeho výškových putování v -40°C a ukňouraného Maaristaana jsem zašlapal do sněhu.
Jen jsem už ale přestal skotačit po poli a jako rozumný mladý muž se vydal po civilizovaných cestách.

Dostal jsem se po nich do zvláštního mezičasu, kdy po jedné ruce jsem měl období zimy a po druhé se mi zjevilo léto se vším všudy ... slunce a zeleň.
Na pusté silnici jsem potkal osamocenou babičku, kterak si to štráduje od města. S pochopením jsme se na sebe usmáli a pokynuli si.
V hlavě se mi objevila představa vany plné horké vody a neopustila mě, dokud jsem ji o půl hodiny později neuvedl ve skutečnost.

Adventní běh

Nějak na mě doléhá ta předvánoční nálada ... v tom pozitivním smyslu slova.
Na první adventní neděli jsem si naplánoval postění se a jako oslavu bílého poprašku na silnici i ranní běh.
S bolavými lýtky po výběhu na Mařenku a tuhnoucími stehny, jsem se pomalu a opatrně rozběhnul za město.
Dnes to vůbec nebude o nějakém výkonu a překonávání sebe sama, dnes to bude jen o duševním rozjímání a rozhovorů se svým nitrem.
Chvilkami jsem se cítil jak stařeček šourající se k domovu.
Brzy se ale nohy rozběhly, bolest zůstala někde v pozadí a oblečení začalo zpracovávat pot.

Sněhový poprašek mi ukázal nové cesty.
Neběžím zde poprvé a najednou prostředkem louky vede cestička, které jsem si nikdy nevšiml.
Cestou necestou, přes zmrzlé louky a oraniště.
Rád probíhám místa o kterých vím, že tam někde jsou, ale které jsem viděl vždy jen z dálky, protože jsem běžel jen o půl kilometrů dál.
Takové to podrobné poznávání kraje "za domem".

Dostal jsem se na místní pastviny.
Malé kopečky uporostřed luk, na nich velké šutry, které vypadají, jakoby vypadnuly z kárky obra, který procházel krajem, když si svážel materiál na stavbu svého stavení.
Pastviny jsou ohraničeny takovým tím drátem zapojený v proudu. Jako malý jsem se vždy bál se jej dotknout ze strachu, že dostanu velkou ránu.
Dnes jsem při přelézání zavadil o vnitřní stranu stehna a zjistil, jak moc to teda jiskří.
Další a další dráty jsem raději přeskakoval s rozběhem :-)

Pokecal jsem s krávami, pozdravil stádo srn a pomalu zamířil k domovu.
Přijít na adventní oběd po obědě by asi nebyl dobrý nápad a možná by mé dlouhé víkendové pobíhání mohlo upadnou u ženy v nemilost.

Doběhl jsem zavčasu a s mírným uzarděním jsem zase ukončil to své postění.
Nějak na to nemám buňky a měl jsem po tom běhu docela hlad ...