Stroj na sny

Čas od času se to mladým rodičům nečekaně stane.
Skoro neplánovaně a zcela vyjímečně.
Vyjedou na rodinou návštěvu daleko od domova a zpět se vrátí bez svého milovaného potomka.
Dědeček slíbil, že syn přežije a co víc, že si den bez rodičů užije.
A co my? Užijeme si den bez neustálého poskakování a neúnavného vyprávění našeho malého klona?
Venku ošklivě, marast a pod tou břečkou ještě neroztátý led ... na romantickou procházku to nevypadá.
Co udělají mladí manželé, kteří jsou po strašně dlouhé době spolu sami a mají celý den pro sebe?
No jasně!
Sbalí se a jdou spolu do fitka ;-)

Moje nabídka romantické upocené dvouhodinovky ve fitku se mé ženě zdála neodolatelná a tak jsem měl šanci poprvé v životě vstoupit na ujíždějící pás.

Pobíhání na běžeckém pásu ve fitness centru však má pár záludností.
Nervozní tintítko chlapec se musí ke svému cíli dostat přes ostrůvek pravých chlapů s pazourami tlustými jako jeho pas, kteří zvedají činky nepředstavitelných hmotností ... a na seběvědomí mu opravdu nepřidá skutečnost, že rovnou zamíří do koutku plných žen a postaví se jim bok po boku.

(jen pro jistotu ... to nejsem já :-)

Žena mi ještě trpělivě vysvětlí obsluhu (tlačítko Start opravdu znamená to, co je na něm napsáno) a můžu začít klusat.

Přes počáteční tápání a nesmělé krůčky, které jsou absolutně mimo rychlost pásu, konečně naťukávám na displeji tu správnou hodnotu a můžu se pustit držadla a začít běhat.

Brzy se od činek zvedají usměvavé oči a brady ukazují mým směrem.

Už jsem se někdy zmínil, že když běžím, většinou se mi na mé tváři objeví barva hodně zralého rajčete?

A je úplně jedno, zda mám za sebou 400 metrů, nebo deset kilometrů.

Dovedu si představit, jak na mě shlížejí ... "Hele na něj, přes Vánoce mu narostl pupík a teď se rozhodnul, že ho za hodinku u nás v posilovně shodí ... to bude ještě sranda".

Raději jsem se díval na němé zprávy před sebou a v hlavě si vytvářel kolem sebe krajinu se spoustou stromů a žádným pravým chlapem.
To mi jde ... vytvářet neexistující světy a žít v nich.
Brzy jsem si na pás zvyknul a užíval si té neměnné rychlosti.
Toho já venku nikdy nedocílím ... každou chvíli měním tempo, občas zastavím, abych si vyfotil okolí, abych pokecal s broukem na cestě, abych šmíroval ptáky v trní.
Kdežto pás na moje kochání dlabe a jede si stále dokola svoji rychlou hučivou píseň.
Kilometry svižně ubíhají, holky vedle mě se párkrát vystřídaly a kluci od činek se zase zklamaně věnovali svojí náloži.
Možná čekali, kdy se přidám k nim a u dvoukilové zátěži budu funět jako lokomotiva, ale brzy jim došlo, že tam nejsem kvůli nabírání hmoty a že mě z holčičí zóny nikdy nedostanou.

Nakonec jsem odjížděl z fitka nadšený.
Žena příjemně unavená a já s hlavou plnou plánů o tom, jak si našetřím na běžecký pás domů.
Líbí se mi ta představa, jak běžím v pokoji a z okna koukám na vichřice, sněhové kalamity, průtrže mračen a konce světa.
Každý den, půl hodiny před odchodem do práce ("Na to rychle zapomeň, nebudeš nás budit rachotem běžícího pásu", řekla moje milá), stejně jako ti úžasní mladí mužové v různých filmech, kteří dbají na svojí postavu a svojí kondici.
Dokonce v mých představách zmizel i ten panelák odnaproti a místo tohoto výhledu mi před okny vyrostla panorama hor a na druhé straně bytu pro změnu krásný útes nad mořem.

(a taková okna doma taky nemám :-)

Kdo by to byl do běžícího pásu řekl? Takhle úžasně rozvíjet fantazii ...