Noční představení hvězdné oblohy

Na přelomu včerejšího a dnešního dne se na obloze odehrávalo světelné představení meteorů Geminid (více zde).
No nedalo mi to a spojil jsem noční běh, testování nové čelovky a přírodní dramatické divadlo v jedno, navlékl na sebe veškeré běžecké hadříky, které jsem ve skříni našel, a hodinu před půlnocí vyrazil do vymrzlé tmy.

Poprvé v životě jsem vyběhl do přírody v záři baterky a musel jsem si na to nepřirozené světlo zvyknout.
Vždy jsem běhal po tmě, za svitu měsíce, ale dnes byl měsíc v novu, jakoby nechtěl svým světlem rušit představení.
Potíž s čelovkou je ta, že se v ní odráží všechny oči v křoví, ať už skutečné, tak ty, které vytvoří moje hlava.
Čím blíže k lesu, tím pomalejší běh, tím více šepotu v uších a divné stíny běžící mi po boku.
Už jsem se někdy zmínil, že jsem sralbotka ohledně lesa v noci?
Zachránila mě pěšinka ve sněhu mířící do pole :-)
Temný les jsem nechal jeho nočním obyvatelům a vyrazil jiným směrem.
Nad hlavou byla mračna ozářená světelným smogem od města, ale dalším a dalším kilometrem se záře velkoměsta vytrácela a zbyly jen ty mraky.
Hvězdné války se nekonají, místo abych chrněl ve vyhřáté peřině, blbnu na poli s čelovkou :-(

Když ale věříte v nekonečnou moc Matky Přírody, občas býváte odměněni ... zvedl se ledový vítr a nad mou hlavou se vyčistilo velké oko oblohy, ohraničené nepropustnými mraky.
Hvězdy pomrkávaly a místo úvodních titulků filmu se přes celé to vyčištěné oko oblohy "pomalu" nesl první meteorit.
Stál jsem v otevřené krajině, hlavu zakloněnou a oči (s jinovatkou na řasách) dokořán.
Bez pohnutí ... s fascinací.

Desítka parádivých hvezdiček předvedla svůj dlouhý závoj a zmizela za oponou.
Neplýtval jsem různými druhy přání, přál jsem si jen to jedno jediné ...

Nakonec jsem začal vnímat ledové prsty ztvrdlé Země na stehnách a otočil se k návratu.
Nevšiml jsem si, jak moc začalo přituhovat.
Z šátku přes ústa se stal ledový krunýř a teplá postel z dálky volala.
Chvilku to trvalo, než se mě dočkala ...