Zmrzlý zadek

Příchodem zimy a brzké tmy se změnil můj běžecký týden.
Jsem zimomřivý a líný, hrozně rozmazlený ... a ve tmě (po práci) se mi nechce nikam. Většinou jdu večer přečíst synovi kousek knížky před spaním a pak už z postele nevylezu.
Tělo čerpá sílu a odpojuje jakékoliv jiné potřeby, prostě chce spát.
Možná se to tak v zimě dělat má.
Vynahrazuji si to ale o víkendu. Dnešek k běhu přímo lákal.
Sluníčko jako v létě, nebe vymetené, bezvětrno a příjemných mrazivých -9°C.

Šátek přes ústa se měnil v tvrdý kus látky a brzy mi začal mrznout zadek. Vyběhl jsem po známé cestě a po chvíli mi začaly vadit prošlapané stezky přede mnou.
Nechtělo se mi do kraje, kde před chvíli šel někdo jiný.
Nechtělo se mi někoho potkávat, někoho vidět.
Je hezké mít možnost uhnout z cesty a pustit se po stezce, kudy vedou stopy jen lesních zvířat.

Netrvalo dlouho a zmizely i ty srnčí stezky.
Zatoulal jsem se mezi poli a krátil si trasu oraništi. Kotníky trochu protestovaly, ale dál mě vedly vytýčeným směrem.
Našel jsem stádo srn schovaných v křoví.
Bylo mi líto, že jsem je vyhnal z vyhřátých úkrytů, snad pochopily mojí zamumlanou omluvu.

Bylo načase vydat se rychle k domovu.
Necítil jsem stehna a zadek, ani když jsem si je poplácal. Na volném poli trochu více přituhovalo a zadek opravdu mrznul.
Vybavil jsem si knihu, kterou mám rozečtenou. Je o sólo horolezci a jeho výškových putování v -40°C a ukňouraného Maaristaana jsem zašlapal do sněhu.
Jen jsem už ale přestal skotačit po poli a jako rozumný mladý muž se vydal po civilizovaných cestách.

Dostal jsem se po nich do zvláštního mezičasu, kdy po jedné ruce jsem měl období zimy a po druhé se mi zjevilo léto se vším všudy ... slunce a zeleň.
Na pusté silnici jsem potkal osamocenou babičku, kterak si to štráduje od města. S pochopením jsme se na sebe usmáli a pokynuli si.
V hlavě se mi objevila představa vany plné horké vody a neopustila mě, dokud jsem ji o půl hodiny později neuvedl ve skutečnost.