Nedávno jsem si tu posteskl, že mi při delších výbězích začíná chybět voda a tak jsem se přichystal na vedra a pořídil si opasek s láhvemi na pití.
Zdá se, že na poslední chvíli ... dnes se mi při těch skoro třiceti stupních hodil.
Jako správný ješita jsem s "ledvinkou" pořád váhal ... znáte ty výsměšné kritiky: tričko do trenek, do sandálů ponožky a ledvinku na pivní pupek ... ale praktičnost zvítězila (a testování běhu s baťůžkem taky nedopadlo nejlíp).
Pivní pupek jsem už někde po lesích poztrácel, tričko v trenkách nenosím a ponožky v sandálech taky nemám.
Snad v lese a po cestě mezi poli na módní polici nenarazím a pokud ano, budou mít smilování :-)
Takže, jaký je běh s výbavou?
Balík přišel za dva dny bez sebemenších problému i s pozvánkou na 1/2 Maraton Moravským krasem.
Jakoby tušili, že pořád váhám s přihlášením (prodejna je z Boskovic, kousek od Moravského krasu), tak mě chtěli asi popostrčit :-)
Ještě ten den jsem musel vyběhnout, jen abych to otestoval.
Hned po prvních metrech jsem chtěl s opaskem seknout do křoví, jak mi vadil.
Sjížděl mi z pasu, přetáčel se ... prostě překážel.
Po chvíli mi došlo, že ho musím upnout jinak.
Pořádně dotáhnout přes pánev, kapsičku na zadku ... prostě to není pás do pasu, nebo na něj nemám tělo.
Hned to bylo o něčem jiném, seděl jak ulitý. Jen tak po pěti kilometrech jsem ho musel znovu upravit, ale nic co by zdržovalo, nebo vadilo.
Dnes jsem si vzal jen dvě butylky (jedna láhev má 200 ml), další dvě možné jsem nechal doma, nepřipadalo mi, že bude třeba tolik vody.
Do kapsičky se mi vydal foťák a tyčinka.
Po pěšinách a cestách pás drží perfektně, jen v terénu se občas sveze kvůli nepravidelnému a vysokému kroku a musím ho upravovat, ale odpouštím mu to.
Venku začíná pařák a fouká silný vítr, ale v lese je dobře a tak nohy zamířily právě tam.
Zase jsem narazil na kraj, kde jsem nikdy nebyl a náramně jsem si to užíval.
Zodpověděl jsem si svoji odvěkou dětskou otázku a to, kde bydlí srnky.
Milé děti, to že srnky bydlí v lese je jasná věc, ale našel jsem i srnčí byt.
Tenhle les je plný velkých šutrů a menších skal a po jedné z takových skal jsem poskakoval.
Zastavím se na vrcholu, koukám dolu a vidím ležet srnku ve svém obýváku u stěny skály, za stromem s výhledem na potok.
Vedle ni její kámoška a jen tak si kouká do kraje.
Ani nedutám a žasnu.
Podívá se přímo na mě a nevidí mě.
Pomalu sahám pro foťák, ale podrazí mě zip. Zvuk kovového zipu nepatří do běžných lesních zvuků a holky prchají.
Prchám také, ale jiným směrem a běžím po zvířecích stezkách.
Bodličky v botě sice píchají, ale není ta správná chvíle to řešit.
Příjemný stín a teplo, vůně stromů a křupot šišek pod botami.
Ve vesnici za lesem jsem vyžebral u party kluků doplnění vody. Už chápu proč jsou na pásu 4 lahvičky, dvě jsou opravdu málo na dlouhé tratě.
Kluci na mě koukají podezíravě.
Cesta zpět mě už nevede lesem, pole, louky, polní cesty, sem tam nějaký potůček.
Mám oteklá chodidla a jeden krásně chladný rybník se mi připletl do cesty.
Není snad lepšího osvěžení, než být po kolena v chladné vodě.
Užívám si to a myslím na to, jak moc dobrý nápad byl začít běhat.
Přineslo mi to velkou změnu do života a užívám si to plnými plíci :-)
Astma se sice občas snaží převzít dech, ale nemá šanci ...
Doma jsem si pak všiml, že jsem si z lesa přinesl nezvané hosty.
Dvě nechutný, hnusný, odporný, s pidinožičkama ... klíšťata.
Boha jeho, jak já ty šmejdy vetřelecký nesnáším ...
