První závod: Třebíčská hodinovka

Slovo dalo slovo, z jednoho mého zákazníka se vyklubal Pavel Kratochvíl.
A ať si s nimi příjdu zaběhat, že teď pořádají Třebíčskou hodinovku, která by se mi mohla líbit.
Prý jsou parta normálních kluků, takový pohodový pobíhači a že mě rádi uvidí.
Posteskl si, že u nás v kraji těch pravidelných běžců na delší tratě moc není a poznamenal, že bysme se měli družit.
Vnitřně jsem se ošíval a hledal výmluvy (a jako naschvál jsem si den před závodem vrazil pidistřípek do chodidla a na koleni udělal modřinu - ale ani jedno nešlo použít jako výmluvu, protože to nebolelo ani trochu), ale nakonec jsem v sobě zadupal pochybnosti, introvertní já zavřel do vypolostrované cely a vyrazil se družit na stadion.
No, vlastně jsem to čekal.
Když jsem viděl tu partu normálních kluků, ty pohodové pobíhače, nasucho jsem polknul.
Na první pohled mi bylo jasné, že všichni dojednoho měli v nohách tolik tisíc kilometrů, že si ani já (se svoji bujnou fantazíí) nedokážu představit tu naběhanou dálku.
Bylo jich na mě dvanáct.
Začal jsem nedočkavě vyhlížel příchod ženy se synem, abych se jim mohl duševně vyplakat na rameni.
Moje milá byla věrná své milující povaze a prý když budu poslední, bude koukat po jiném :-)

Pan Kratochvíl se mě hned ujal a vyzval mě k mírnému zahřívacímu 2 km rozběhu, při němž mi povídal o tom, jak to chodí a kdo z přítomných je jaký borec.
Pak mi povídal o běhu a to tak hezky, že jsem se duševně uklidnil a při vzpomínce na filmovou hlášku "Věř své Síle, Luku", jsem i začal doufat v to, že to nebude takový trapas.

Po zaznění startovní pistole a uběhnutí první půlky kola jsem si za tu odvážnou myšlenku dal pomyslnou facku.
Prý pobíhači ... ccc ... naspídovaný fretky to byli!
Našel jsem své nejrychlejší tempo (které jsem schopný tak dlouho snést) a doufal, že ho celou hodinu vydržím.
Třicetistupňové teplo mi ho ale bez dovolení zase rychle ubralo.
Jen když jsem míjel mávajícího nadšeného syna a ženu, která pokřikovala něco o omáčce, jsem se vyburcoval k mírnějšímu zrychlení, které mě hned v zatáčce opustilo.
Běželo se mi ale docela pěkně, nic nebolelo, jen duševno dostalo pěstí mezi oči a nedokázalo najít ten správný běžecký stav.
Chyběli ptáci, chyběly srny, scházely nerovné cesty a přebývalo dvanáct rozmazaných šmouh běžících co chvíli okolo.

Co k tomu nakonec říci?
Měl jsem štěstí, svoji první závodní hodinovku jsem do hodiny zvládl.
Na minutu přesně ;-)

Kluci, děkuji za zážitek, jste frajeři!
Za pár let, až někde najdu k té vytrvalosti i rychlost, tak se zase uvidíme ;-)

Jak jsem si nekoupil nové boty

Protože moje tenisky mají už těžké zranění a má milovaná je hodná žena s tajnými finančními zdroji, vypravil jsem se na nákup bot nových.
Těšil jsem se jako malý kluk, celý týden jsem běžecké boty studoval, porovnával různé značky, různé modely, pročítal recenze a povzdechy na diskuzních fórech.
Prostě jsem si z toho udělal takový malý svátek (a tak to má být, z nákupu by měl mít člověk radost).

V mém okolí nemám žádný obchod, který se zaměřuje pouze na běh a tak jsem se smířil s tím, že budu muset zajít do krámu, kde mají ohledně sportu všechno, jen ty znalosti ale asi nebudou takové, jaké mám teď já.
HARVIS je obchod, který mi vůbec nesedl.
Tuny krabic, nepřehledné dělení druhů bot (běžecká botka ztacená mezi pohorama a naopak),  podavač zboží v nedohlednu, neútulno, neveselo, nezajímavo ... kluci z vjetnamské tržnice mají krámky hezčí.
Ano, možná jsem trochu slečinka, ale moje srdce tíhne k hezkým věcem a když už mám ten Svátek bot, chtěl bych také nějakou kulturu nakupování.
Tohle je jak domovní výprodej, nezlobte se na mě.

Sousední obchod A3 SPORT už působil přívětivěji a i když na nějaké rozdělení druhů sportů tady taky prdí, docela rychle jsem se zorientoval.
Deset minut (10!) stojím před regálem s teniskama, pozorně si je prohlížím, beru jednu po druhé do ruky, zase ji vrátím na místo, popojdu.
Do zátylku se mi zavrtává pohled podavačky, která stojí líně opřená o futra opodál a občas sežvýkne gumu v puse. Ani se nehne.
Ano, možná jsem trochu ukecaná slečinka, ale u výběru bot jsem si chtěl trochu popovídat.
Kudy běháte, jak často a dlouho běháte, pajdáte nebo nepajdáte :-)
Prostě takové ty společenské nákupní tanečky, kdy se člověk cítí obletovaný a zajimavý.
Taková Pretty Women v pánské variantě a je mi jedno, když bude obletovat mojí kreditku (čti obálku od ženy).
Prostě zájem, holka! Zájem něco prodat!
Otočím se s botou v ruce na slečnu a narazím na znuděný obličej, který se nesnaží skrýt.
Prosím o svoji velikost, načeš se mi dostane odpovědi, že ta co držím v ruce je o číslo menší, ať si zkusím tu.
???
No, hádejte co ... byla mi malá.
Donesla mojí velikost (jen jednu botku, druhá do páru je stále někde ve skladu), ale Adidas má na moje nohy moc úzký tvar a nesedí mi.
Poprosil jsem o jinou značku a pak o další.
Pokaždé otráveně odlezla za plentu, donesla jednu botu a zamračeně mi ji předkládala.
Slavnostní nálada je tatam, vysněný obřad srovnatelný s narozeninovou oslavou se nekoná.
Začínám mít absurdní výčitku v duši, že tu slečnu otravuji.
Když ji podávám třetí botu s tím, že mě tlačí ("Ale tahle je o dvě čísla větší než jste chtěl!") a vidím to její pohrdání v očích, mám po nákupní horečce.
Prdím na vás!
Majitelé obchodů by si konečně měli uvědomit, že v dnešní době obrovské konkurence nestačí na plac hodit vychrtlou holku s dekoltem až k pupku, ale že požadavky zákazníků jsou vytříbenější ... požadujeme mozek.
Takováto figurka ať jde doplňovat rohlíky do Alberta, tam ji uslintaní otrapové ocení.

Přijel jsem domů, starým teniskám jsem vyčistil rány, přelepil je čistou náplastí a omluvil se jim.
Slíbil jsem jim, že jim pořídím sourozence z pořádné speciálky, kam si co nevidět udělám výlet.
Co naplat, že je to přes čtvrt republiky.

Zajíc a liška

Celý den z nebe padal drobný déšť a kazil mi mé plány podvečerního výběhu.
Dva dny jsem byl zavřený doma a už se mi stýskalo po utíkající cestě pod nohami a po čerstvém vzduchu v plících.
Stál jsem za okny a koukal skrz záclony ven.

V loužích se odrážely mraky, v bytě bylo ticho.
Ani nevím jak se to stalo, ale najednou jsem byl venku a stál v té kalužině.
Neodolal jsem.
Z prvotního plánu na oběhnutí bloku brzy sešlo.
Kroky mě automaticky vyvedly ven z města.
Tráva byla mokrá, svět byl ostrý a barevný.
Už nepršelo, jen chvílemi ze sebe stromy otřepaly kapky z větví.

Nikde nikdo.
Mraky nad lesy vyhrožovaly bouřkou a ulámané vršky stromů svědčily o síle nedávných větrů.
Znáte ten stav po dešti?
Ten klid a mír?
Tu vůni, kdy prach a pyl se topí v loužích a neotravuje volný nos.

Matka Příroda mi přichystala odměnu za moje odhodlání a za moji návštěvu.
Připravila mi nezapomenutelný vzácný zážitek.
Zastavila mě uprostřed polí na kamenité cestě.
Na jedné straně vysoká kukuřice, na druhé výhled na kopce.
Proti mně ze zatáčky vyhopsal zajíc.
Ani jsem se nehnul.
Vypadal udýchaně (prostě si představte uběhanýho zajíce) a nebyl moc rychlý.
Jen tak divně vytrvale hopsal.
Přímo ke mně, vůbec mě neviděl.
A za ním ... s ladným poklusem a čumákem u zemi.
Chundelatý ocas vstyčený.
Liška.
Byl bílý den, noc daleko ... tak deset / patnáct kroků přede mnou se odehrávalo přírodní divadlo o lovci a večeři.
A pořád se přibližovali, nevšimli si solného sloupu před sebou.
Začínal jsem se bát, že to bude absurdní zážitek a ten zajíc do mě vrazí.
Neutíkal, jen hopsal a byl unavený.
Liška se už těšila na sousto.

Tleskl jsem ... svět se zastavil.
Podívali se na mě.
Oba.
Zajíc to vzal do kukuřice, liška chvilku otálela a pak zmizela v kukuřici také, jen opačným směrem než zajíc.
Zachránil jsem zajíce před smrtí ... kvůli mně bude mít liška hlad.

Nedávno mi moje žena povídala, že nikdy neviděla lišku ve volné přírodě.
Takhle to s námi je.
O něčem si povídáme a záhy (dříve nebo později) se to stane.
Jsem rád, že se to stalo mě, díky Přírodo ;-)

Takto by to asi dopadlo, kdybych zůstal stát za tím oknem a díval se dál skrz záclonu.

Ilustrační foto:  Chuck Harlins

Chajda v lesích

Už nějaký čas jsem plánoval výběh k mámě na chajdu, ale stále jsem to nějak odkládal.
Pokaždé mi do toho něco vlezlo, nebo nebyl čas na tak dlouhý výběh a jindy se mi nechtělo.
Naposledy jsem tuto trasu dal jako malý pionýr na kole a přišlo mi to jako strašná štreka.
Asi jsem byl v tu dobu fakt prcek, nebo jsem už vyběhaný, ale teď to nebylo vůbec zlé, takové kraťoučké to bylo :-)

Vybral jsem si tuto tropickou neděli s tím, že taky musím vyzkoušet nějaké náročnější podmínky.
33°C musí být prostě zábavný zážitek, tak proč ho nezažít?
Na chajdu to má být něco kolem 20 km a zpět se mi běžet nechce, tak jsem si naplánoval romantický návrat vlakem. Do batohu nacpal civilní výbavu na převlečení a jde se na to.
Mokrý jsem byl během 10ti minut a pak už se vlastně nic zvláštního nedělo, jen jsem si vytíral sůl z očí.
Běželo se mi pěkně, nezadýchaně.
Musím se pochlubit - mám astmatickou sezónu, ale už je to skoro dva měsíce, co jsem vysadil léky a plýce jsou bez problému - žádnej usýpaný "Kyslík" s propadlým hrudníkem.
V mládí mi astma léčili úplným osvobozením z tělocviku ... měli mi místo toho naordinovat vytrvalostní běh ;-)

 

Přišlo to pak z nenadání a byl jsem ve známém kraji.
Nepoznal jsem to tam, naposledy jsem v tomto koutě světa byl před dvaceti lety na rodinné procházce a ze stromečků se staly stromy.
Pak už zbývalo jen vyběhnou lesem do protivného kopce a pak rychle z kopce dolu a stojím před chajdou.

Tady jsem trávil každé léto své prázdniny, lezl po skalách, četl dobrodružné knížky a toužil být jinde ... jinde už jsem a jsem tam rád ...

Naplanované jsem to měl hezky ... měl jsem čas sebrat síly, popovídat si s mámou a krátkou procházkou stihnout vlak Ubíhající krajina za oknem vagonu srovnávala myšlenky ... tak, jak to mám rád.
Nakonec to bylo jen 15 km, ta cesta mezi poli to hodně zkrátila :-)