Do lesa

Probudilo mě zaštěkání našeho psa, které jsem zahnal hozením polštáře, ale oči už se nezavírají. Ležím, čučím do tmy pokoje a čekám na ráno. Mysl si cestuje ve vzpomínkách a vrátila se mi na konec letních prázdnin. Vrátila se na naši cestu tam a zase zpátky. Na cestu do lesa.

Skoro by se chtělo začít slovy: "Bylo, nebylo".
Ale ono bylo.
Poslední dva týdny do konce prázdnin a my se snažili dohnat to, co jsme za celé prázdniny přes různou práci, příměstské tábory, babičky a lenost nestihli.

Vyrazili jsme na CESTU. My tři a pes. Plné batohy a stan. No a jak je již našim zvykem, nevyrazili jsme na cestu do dalekých krajin, ale do krajin zcela blízkých.

"Jak je to daleko?"

"Za dvěma poli, dvěma kopci a dvěma lesy ..."

"Pauzá!"
"Já už nikam nejdu!"
"Už tam budeme?"
"To je strašný, proč nemůžeme být doma?"
"Nejhorší prázdniny!"
"Bolí mě nohy, sednu si na tenhle kámen."

Úpí naše dítě výpravy. Pejsková si to s vyplazeným jazykem užívá. Lucie se melancholicky usmívá.
Zastavujeme tady a zastavujeme tam. Svačíme. Pijeme. Odpočíváme. To cesta je cíl. Loudáme se, nadlehčujeme batohy. Jdeme místy mých dětských výprav s turistickým oddílem a jsem zase malý kluk.

"Jé, ježek! Ten je hezkej, můžu si ho pohladit?"

Prudící dítě se začíná proměňovat, zapomíná na vymoženosti svého pohodlného pokoje a do jeho dušičky se pomalu začíná vkrádat nadšení z malého dobrodružství.
Jen na sebe se ženou mrkneme a usmíváme se.
Milujeme tyto jeho proměny. Nejhorší prázdniny se mění na ucházející prázdniny, aby se v průběhu let změnily na hezkou celoživotní vzpomínku.

Za kopcem rybník, vítaná změna.

"Jasně že umím plavat, jsem chodil se školou do plavání přece!"

Pod nohama zmizel schod a objevila se hloubka. Polykání andělíčku a smích, když otcova ruka vytáhne mládě zpět na vzduch.
Něco podobného se odehrává s psíkovou.
Ach ty děti ;-)

Slunce se líně kutálí k obzoru, musíme vyrazit. Už jen ten poslední les. Je to pár kilometrů od domova, ale zabralo nám to hodiny. Nikomu to nevadí. Jsme venku, jsme spolu.
Unaveni, hladoví, spokojeni.

"Už tam budeme?"
"Už tam budeme?"
"Vrrrr, haf?"
"Nojo furt, někde tady to musí být ..." 

Lesní cestička vedoucí křovím, zahnout za vykotlaným pařezem, překročit bludný kořen, odhrnout velkou větev a ... a jsme tam. Pohádkové místo uprostřed lesů. Rybník, který by tu málokdo čekal.
Všude kolem stromy, jen tu malý plácek s posezením pod stříškou a ohništěm.
Kouzlo všedních výletů. Nadšení z konce chůze, z večeře, z postaveného stanu.
Přístřešek se stává nejluxusnější kuchyní a jídelnou na světě.
Stmívá se, oheň plápolá, ptáci svolávají lesní bytosti k prohlídce té divné trojice se psem.
Mám na paměti různé představy o nočním lesním životě, o kus dál na cestičku pokládám oběti Lesním bohům. Když granule chutnají naší eLišce, nevidím důvod, proč by nechutnaly i obyvatelům nočního lesa.

"Pane Hýkale, přijmi prosím tento dar a do rána nás nesežer ..."

Členové výpravy se pomalu přesouvají do stanu a zalézají do teplých spacáků. I pes to vzdává a zmizí v plátěném domově. Hlídám dohasínající oheň a koukám na hvězdy. V duchu mluvím s Vesmírem a dělám, že neslyším ty kroky v houští. Cítím se strašně spokojený. Šťastný.
Tak málo stačí. Hotel s milionem hvězd a špitající si rodinka ve stanu. Plácání ryb na hladině rybníku. Mlaskání Hýkala baštícího granule ...

... a to ráno! Vstávám dřív než Slunce a jdu se vyvenčit s eLiškou. Nasloucháme probouzejícímu se lesu. Vstali jsme dřív než ptáci a jsme u toho, když se probudí první. A druhý. Třetí.
Horké kafe. Snídaně. Rosa a první paprsky Slunce. Probouzející se ospalci.
Ranní balíček štěstí.
Chvíle probouzení a balení. Loučení se s "našim" místem. Určitě zde nejsme naposledy.

Cesta domů probíhá rychleji. Nevím, čím to může být, ale vždycky to tak je.
Je horko a dochází nám voda.
Zvoníme ve vesnici u cizých dveří, prosíme o vodu.

"Jasně, pojďte dál! Dáte si bábovku?"

Svět je krásný ;-)

Po setmění

Radiátor v našem pokoji poprvé ožil a začal vydávat sálavé teplo, snažíc se zahnat vlezlou zimu, která přišla místo babího léta. Uschlé listy za okny tvoří barevné koberce pod stromy.
Přišel podzim, léto je definitivně pryč. Zůstaly jen vzpomínky na něj.
Jedna taková malá vzpomínka se mě drží už druhý den a touží být zapsána do dějin mých mikrodobrodružství ...

Někdy na začátku tohoto roku jsme si pořídili psí holku eLišku, to abych měl s kým chodit ven, když zbytek rodiny stávkuje, když má zrovinka rozehranou hru, nebo úplně náhodou mokré vlasy. Výmluv na to, proč se mnou nemůžou jít na západ / východ slunce, na procházku, na výpravu ... těch se najde dost.
No a tak se naše malá rodina rozrostla o psí slečnu a já si už v duchu maloval ty romantické výjevy, kterak stojím s batohem na kopci, s věrným psem po boku, zacláněje si rukou oči a dívajíc se do dáli na krásný západ slunce.
No a taky jsem si představoval, jak se konečně přestanu bát spát v noci v lese, protože mám toho psa ochranáře ... že jo?!

Takže bylo jen otázkou času, kdy sbalím batoh, hamaku a vodítko a vyrazím vyzkoušet, jaké to je být s němou tváří přes noc v lese (cha ... prý němou tváří!)

Využil jsem k tomu jeden víkend, kdy jsme jeli na návštěvu tchána k Moravskému krasu, manželku jsem nechal odejít s jejím bratrem do hospody, syna hodil na krk dědovi a s čtyřnohou parťačkou vyrazil po setmění na cestu. Plán byl jen dojít někam na kopec k lesu, přespat a ráno jít zase domů. Prostě jen další mikrodobrodružství ... nic víc, nic míň.

Slunce již dávno zapadlo, mezi mraky problikávají hvězdy, ve vzduchu je slyšet noční život cvrčků, ptáků a lesních tvorů. Opouštíme vesnici, procházíme druhou, eLiška vrtí spokojeně ocasem a očuchává na silnici přejeté ježky. Dva kámoši na cestě za dobrodružstvím. Vyprávím ji, co všechno žije v lese, povídám ji o skřítcích, vílách a hýkalech ... o bludných kořenech a samovolně se měnících cestách. Sám nevím, proč to vyslovuji nahlas, snad proto, aby mi ty představy v hlavě neexplodovaly do panické ataky.

Po hodině chůze po silnici upostřed lesů už si sám před sebou nedokážu najít výmluvu, proč už jako nebuduji tábor a tak scházíme z asfaltky a po lesní cestě míříme hlouběji mezi všechny ty tvory, o kterých jsem před chvíli mluvil. eLiška přestala vrtět ocáskem a její oči se v záři měsíce zdají o dost větší.
Našli jsme krásné místo na mýtině s výhledem do širokého kraje, ráno odsud bude krásný výhled na východ slunce. Psíková šmejdí kolem, co ji vodítko umožní, čumák zaražený v hlíně. Já přivazuju ke stromům naši látkovou postel a jsem nadšený z toho, že jsem venku.
Obavy z nočního lesa se drží někde v zadu ve stínech, mám přeci psa!
Není na co čekat, je už pozdě, je tma, co tu budeme čučet do blba.
Nasoukám se do spacáku, zalehnu do hamaky, psíková vyskočí za mnou a uvelebí se na mém boku. Trochu se vrtí, hlavu vystrčenou z hamaky.
Všechno ztichne, už nešustíme, jen se trochu pohupujeme ve vzduchu.

"Vrrrrr ... vrrrrr ....mrrrrrrrrrrrr .... VRRRRRR. VRRHAF!"

Les ožil zvuky. Je to samé "Hu hůůůů" a "Hýk hýk" a "Vrkůůů".
Tam něco praskne, tu něco zašustí.
Pod hamakou se něco prochází, za hamakou něco mlaská a před hamakou něco chrochtá.

"Vrrrrr ... vrrrrr ....mrrrrrrrrrrrr .... VRRRRRR. VRRHAF"
"Neboj se, já se taky nebojím!", přesvědčuji s rozechvělým hlasem psího ochranáře.
Vrčení přechází do kňučení. A nepřestává.
V dáli zazní střelba, myslivci vyvražďují divočáky nakažené nějakým morem.
Tmou se nesou hodně divné zvuky prchajících zvířat.
"Tyvoe eLiško, ještě aby nás napadlo stádo rozzuřených postřelených prasat, to by bylo vzrůšo!" ... no, moc jsem ji neutěšil. Vrčí o to víc.
"Blbinko, neboj se tolik, přenášíš to na mě!"

"Křup, prásk, chroust" ... jojo, napruženej pes v hamace, to je výhra.

Po hodině nonstop vrčení a kňučení mi dochází, že jaký pán, takový pes a že moje eLiška mě neochrání před plíživými obavami z nočních tvorů a že to samé neodkážu poskytnout ani já jí.
Dva poseroutkové, kteří by celou noc ani oka nezamhouřili.
Mají tu u Blanska nějak hlučné lesy, se mi zdá. A víc hlubší, než tam u nás doma.

"Víš co, Blbko, prdíme na to, tohle nevyšlo! Neužijeme si to ani jeden." a balím hamaku a spacák do batohu.
eLiška nedočkavě poskakuje a s radostí vrtí celým tělem.
Cestou zpátky nechce jít po kraji silnice a rázuje si to středem, po dělící čáře.
"Po kraji nejdu, co kdyby mě tam něco chytlo a zatáhlo do křoví!", říká mi svým postojem.

Je krásně, k půlnoci, nikde ani živáčka.
Vlastně je to fajn noční dobrodružství, doma jen řekneme, že jsme se šli vyvenčit, aby se nám nesmáli ... tak a je to!