Adventní běhání, den první ;-)

Neběhá mi to a neběhá.
Vlastně už roky. Občas se nadchnu, nadechnu, vyběhnu, ale hned druhý den zase kecky kopnu do kouta a vytáhnu je až o půl roku později. Zase jen na to jedno proběhnutí.
Poslední zaznamenaný běh na Endomondu má datum 25. červen 2017.
Pak jsem sice ještě chvilku běhal jen tak svobodně bez měření, protože mě Endomondo dost štvalo a vědět kolik a jak dlouho pro mě postrádalo smysl.
Začal jsem však chodit. Jen tak, na procházky. Se psem. Chodit a koukat kolem sebe.
Stejně mi ale mé útěky ze všední reality chybí.
Často si vzpomenu na ten pocit po běhu. Na tu hrdost sám na sebe. Chybí mi to, byť lenost vždy zvítězí. Nepomáhá ani plán uběhnout v roce mých 42 narozenin maraton (42 let/km) :-/

Moje touha po pohybu je vždy největší příchodem Zimy. Nemám ji rád, vlastně ji dost nesnáším, přesto se v ledových měsících cítím nejvíce aktivní. Nebo možná spíš po aktivitě nejvíce prahnu.
Protože, když nic nedělám, je Zima tuze dlouhá, temná.
Pravděpodobně asi toužím Zimě utéct ...

Na Facebooku mi po období běhu zůstala spousta virtuálních běhacích kamarádů.
Někdo z nich už neběhá, někdo běhá méně, někdo více.
Často vidím na jejich timeline fotky z výběhů, často si u nich zasněně postesknu.
Včera jsem u jedné z nich, díky Renato ;-), zahlédl, že se zůčastní výzvy "Adventní běhání" (více zde).
Každý den, od prvního dne adventu, po dobu 25 dní. Minimálně 30 minut. Nezáleží na rychlosti, nezáleží na počtu kilometrů. Za každý uběhnutý kilometr sponzoři dají nějaké peníze na dobročinné účely.


Ukázalo se, že tohle bude ten impuls, který mě po půl roce donutí obout znovu kecky. Naděje, že si za těch pětadvacet dní znovu vybuduji návyk.
Nainstaloval jsem zpět Endomondo, zapnul jeho stopky a vyběhl.
A musím říct, že půl hodina je pro mě, po takhle dlouhé době, strašně dlouhá doba.
Ještě že mám obličej schovaný pod šátkem a není skrz něj vidět můj šíleně trapitelský výraz lenocha těsně před smrtí. Ale doběhl jsem a vyběhl i ty protivný kopečky, kterých jsem se tak bál.
Vítr z plachet mi vzaly jen naměřené hodnoty. Tak málo kilometrů za půl hodiny?
To snad i obyčejnou chůzí bych za tu dobu ušel více.

Naštěstí se ukázalo, že to Endomondo se mnou v půlce ztratilo trpělivost a signál GPS a přestalo počítat kilometry. Ještě že tak, protože pokud bych byl opravdu takový slimák, asi bych už zítra své odhodlání nevskřisil.

Po sprše jsem se najedl, lehl do postele a na půl neděle usnul.
Jestli to takhle půjde dál, tak celou Zimu, vždy po půlhodině běhu, prospím :-D
A co vy? Nepřidáte se? Do půlnoci ještě nějaký čas zbývá, na vašich prvních třicet minut Adventního běhu!

Terapie chůzí

Už nějaký čas mi v hlavě divoce bliká červená kontrolka "introvertních potřeb" a pranic nepomáhá ji přelepit samolepkou "zodpověnost" ba dokonce nefunguje ani osvědčená "až někdy".
Bliká a poslední dny dokonce přidala zvukový signál nápadně připomínající slovo "uteč".
Prázdniny se přehouply do zběsilého září a můj pocit, že pracuji za dva, se nestal pocitem, ale přesvědčením ... bez naděje na zlepšení.
Když jsem se nedávno přistihl, že prohledávám pracovní inzerce a hledám novou práci, kde by náplní bylo něco jako "pasáček koz v opuštěných horách", usoudil jsem, že mám problém a že bych jej měl řešit.

Protože jsem introvert nejhrubšího zrna a komunikace s dalším člověkem by byla tím příslovečným posledním hřebíkem do rakve, místo návštěvy psychologa jsem vzal papír a fix a začal plánovat celodenní terapii chůzí.
Symbolický útěk, zakončený katarzí bolavých nohou, jež přehluší nepohodlnost duše.
Ze slušnosti jsem vyzval i ženu a dítě (psíková to má povinné), naštěstí dítě má klid na lůžku s bolavým palcem u nohy a ženu odradila plánovaná délka trasy, kterou jsem si naplánoval právě tak dalekou, aby svojí dálkou odrazovala ;-)

Nic nebrání organizovanému úniku, batoh uklidňuje rozbouřené srdce svojí váhou a placka na límci košile mi připomíná, že i mikrodobrodružství je dobrodružství a malá soukromá psychoterapie je terapie. Protože hlavně o duši je tahle moje jednodenní procházka. O nacházení radosti v maličkostech, o ujistění se, že cesta je cíl, o propojování slepé mapy, propojování míst známých s místy ještě mnou neprozkoumané.
Údolím Bílého potoka jsme měli s mými milými projít už o prázdninách po cestě z Blanska domů, ale nestalo se tak a když nedávo kolega přišel v práci se zmínkou o těhle končinách, bylo rozhodnuto.

Autem do Velké Bíteše, odstavit jej na náměstí, sednout do autobusu, pak do dalšího a vystoupit o pár chvil a chvilek později ve Vevrské Bitýšce. Po modré, celý den, proti proudu potoka, rozeklaným klikatým údolím, zpět k autu ... toť jednoduchý plán. Nemoderované rozhovory Dušanů uvnitř sama sebe, občas nějaké kafe uvařené na plynovém vařiči, občas nějaká zastávka na přečtení kapitoly z knihy. Přivonět ke kytkám, sledovat brouky, pozorovat lovící dravce.
Zdravit pocestné a sejít z cesty tam, kde se sejít nedá. Svítící slunce do očí, často se schovávající ve vrcholcích zalesněných vrchů údolí. Občas temný stín a úzké zarostlé stezky, občas široké louky.
Nepočítaně mělkých brodů a chůze po vyviklaných mokrých kamenech, občas balancování na úzkých kmenech stromů nad třpitivou hladinou chladného potoka.
Psíková radostně hopsající ke každé myší díře s nadějí, že tentokráte tu rychlou šedivou potvoru chytne.
Občas úplně mimo signál, občas v dosahu vítaného tichého pípnutí massengeru od mé milé, která mi dělá virtuální společnost na mé pouti.

Jakožto nekuřák s sebou nesu Lucinčinu dýmku a při popíjení kávy s drobnými napadanými bodličkami stromů, vyfukuji do okolí bílá oblaka. Beru to opět trochu symbolicky a sám se sebou, v duševním kruhu, kouřím dýmku míru.
Příjde mi to správné, přijde mi to takové, jaké to má být. Ani se nezakuckám.

Ke konci cesty už myšlenky mizí, tělo přepnulo na autopilota a psíková, upoutaná k mému opasku, mě neúnavně táhne dál a dál. Cítí konec cesty a nachází zbytky sil. To aby za chvíli ulehla na zadní sedadlo auta a nehnutě spala po celou cestu domů.
Unavená a vyčerpaná.
I já jsem unavený a vyčerpaný. Bolavý.
Ale hlava ... hlava je čistá.
Připravená pustit se zase na pár dní do boje se všedním pracovním dnem.

Po sprše

Je to opravdu těžké ...
přidřepnout, zavázat si tkaničku, do čela narazit kšiltovku a pod rouškou tmy vyběhnout do ulic.
Už jen to přemlouvání sebe sama.
Kladení si výmluv, proč zrovna dneska ne.
Tu pobolívá, tu píchá.
Tu mám v hlavě blok, tam nepřekonatelnou stěnu.
Být doma, lehnout si, schoulit se pod peřinu, otevřít knihu.
Spát.
Sníst talíř hranolků a pak už opravdu nemoci jít ...

Snědl jsem jedno kiwi. Pak druhé.
Slunko už zapadlo a venku chodí jen pejskaři, omladina mířící do hospody a běhající lidé, kteří se stydí běhat za světla. Běhající já.
Vlastně to ani není běh.
Rozhodně ne takový ten běh z klipů, který má prodat triko za dva litry a kraťasy za litr a půl.
Běhající slůně? Skorem nezvednu kolena, jen se šourám. Ale nejdu.
Přemlouvám dech "Nezraď mě kámo", stírám pot z nosu.
Tělo dávno zapomnělo tu dobu, kdy mi to běhalo.
Není to jako s jízdou na kole, tělo zapomnělo.
Učím se to všechno znovu.

Jen ty pocity uspokojení si pamatuju, jen kvůli nim to nevzdávám.
Do deníku lepím samolepku 42 let/km, za dnešek splněno.
Pořád mě někde pobolívá, někde mě píchá.
Možná o trochu víc.
Smrdím potem.
Schoulím se pod pěřinu.
Po sprše.

Illustrace "The Wisdom Project" by CNN.com

Vzdušné zámky

Pomaloučku se rozběhávám, snažím se získat návik. Na prsou placku s číslem 42 let/km. Popobíhám si bez měření, bez ega, do kopečku zmírním a z kopečku nezrychlím. Chvílemi se trápím a chvílemi po kapsách hledám astmatické srsátko, které jsem nechal doma. Dost často se mi nechce. Ani včera se mi nechtělo. Ale šel jsem ... a dostal za to odměnu v podobě přistávajícího balónu v západu slunce. Krásný to bylo. Stačí mi málo k tomu, abych běžel domů s tím hřejivými pocitem štěstí uvnitř sebe.

42 let/km

Není to tak dlouho (2 roky), co jsem pravidelně nazouval běžecké boty a vyrážel se proběhnout do ulic. Uběhl jsem pár půlmaratonů a myslel si na maraton. A pak ... pak jsem botky přestal obouvat a nikam už nevyrážel. Zůstal jsem doma a svojí pozornost jsem upřel jiným směrem ... no a najednou se ve mně začala objevovat zvláštní touha a chuť znovu vyrazit. Také jsem v sobě objevil i lítost, že jsem ten vysněný maraton nikdy nedal. Příští rok mi bude 42 let. Maraton má 42 km (a kousek). Tak jsem si vymyslel osobní výzvu. Dám si maraton k narozeninám. 42 km ... to je z Jihlavy do Třebíče po cyklostezce. Nedokážu si představit, že bych tu dálku mohl uběhnout. Ale mám na to rok. Rok na to se připravit. Logo a placku jsem si už udělal ... zbývá jen začít běhat ;-) Držte mi palce, jo?!

Po stopách Jaroslava Foglara 2

Že mě čeká dlouhá cesta do Prahy jsem věděl již koncem minulého roku, ale ještě dva dny před odjezdem jsem netušil, jak strávím těch osm hodin, co moje milá bude sedět na konferenci a vstřebávat moudra řečníků.
Byl jsem totiž řidičem mé ženy. Věrným služebníkem, jenž ji odveze tam a po pár hodinách zase zpět.
Co budu dělat mezi tím, je jen a jen moje věc ...
Asi Vesmír tomu tak chtěl. Po všech těch znovu přečtených knihách, návštěvě jeho muzea a Sluneční zátoky. To snad ani nemohla být náhoda.
23. ledna ... přesně 20 let poté, co se Jaroslav Foglar vydal na svoji poslední a věčnou výpravu ... zůstal jsem stát osamocen v pražských ulicích, s ručně nakreslenou mapou míst, které chci navštívit.
Vydal jsem se po stopách Jaroslava Foglara ... po jeho městě.

Přesně 20 let poté, co vyschnul pramen jeho vyprávění, měl jsem možnost pokleknout u jeho hrobu a s díky zapálit svíčku k tiché vzpomínce.
Bylo mrazivo, pošmourno a v srdci jsem cítil vděk a úctu. Plamínek svíčky živě poskakoval.
Nikde nikdo. Jen já a mé myšlenky na dětství, strávené s jeho knížkami.
Poklonil jsem se a poděkoval.

Pěšky se pak pomalu vydal k domu, kde do roku 1978 Jaroslav Foglar žil.
Ten rok jsem se já narodil ;-)
S radostí jsem zjistil, že v přízemí jeho domu sídlí outdoorový obchod Hanibal, který znám jen z jeho e-shopové podoby.
Jak symbolické, jak příhodné. Pro mě milé překvapení. Obchod pro výletníky v domě, kde žil Jestřáb. Určitě by z toho měl radost.
Musel jsem je navštívit a koupit si něco drobného.
Koupil jsem si lopatku ... na hov... na hovínko. Do lesa.
Den před tím jsem o ní totiž četl u kluků bikepackingových a nedokázal jsem odolat.
Toť můj jediný suvenýr z Prahy :-)
Dalším cílem jsou dva nedaleké parky.
Mohly by to být obyčejné parky, ale nejsou. Jsou v nich totiž umístěny dvě jedinečné lavičky. Určené k připomenutí díla pana Foglara.
Umístěny k příležitosti znovu vydaných Hochů od Boří řeky a Chaty v jezerní kotlině.
V parcích, kam pan Foglar chodil psát, usazen na lavičce, sledující ruch kolem. Tady vznikaly knihy, které ovlivnily tolik dospívajících duší. I tu moji.

První jsem našel tu, která vzpomíná na Chatu v Jezerní kotlině. Umístěná za plotkem dětského hřiště, na kterém si i přes ty mínusové stupně, hrály dvě maminky se svými dětmi.

Chvilku jsem jen tak postával u stromu a čekal, zda neodejdou, ale pak mi došlo, že vypadám dost podezřele, takhle u dětského hřiště s rukami v kapsách a tak jsem se osmělil a do ohrádky šel za nimi.

"Já jdu jen tady k lavičce pana Foglara, nenechte se rušit", zamumlal jsem pod vousy vysvětlení, abych uklidnil zneklidněné maminky.
Raději si šly hrát o park dále :-)
Chtěl jsem si chvilku na lavičce počíst, ale mrznout s knihou na lavičce v dětském parku je dost mimózní i na mě. Tak jsem si ji jen vyfotil a šouravým krokem se vydal k parku druhému.
Snil jsem při tom o útulném teplém antikvariátu s kavárnou a zapomenutým prvním vydáním v regále, s Foglarovým podpisem za naprosto směšnou cenu. No dobrá, to bych už chtěl od svého Vesmíru asi trochu moc :-)

I v druhém parku je lavička umístěná v areálu dětského hřiště, ale už jsem otrlý 40 letý pán a maminkami a babičkami malých stvoření jsem se nenechal rozladit. Policii na mě nezavolaly, pražské matky jsou zvyklé na horší pobudy než jsem já.

Bylo načase moji vzpomínkovou výpravu po stopách Jaroslava Foglara ukončit. Zmrzlé uši si žádaly teplejší prostředí a uchozené nohy pohodlné křeslo. Vydal jsem se ten útulný kout hledat.
Ale to je již jiný příběh. Tenhle je věnován pánovi, který až do své smrti zůstal v duši malým klukem. "Pane Foglare, děkuji. Je mi ctí být Vašim čtenářem."