Táhne mě to do lesů, ne že ne, ale vždyť víte jak poslední dobou bylo venku, času také nebylo nazbyt a tak jsem si svojí porci závisloti ukojil rychlými běhy po chodnících nočního města, hned po přečtení pohádky usínajícímu synovi.
Fotit nebylo co a zapisovat také ne ... je to tu samé z kopce do kopce, po rovince, z kopce a do kopce a pak ještě do kopce s konečným mírným doklusem po rovince.
Časy neměřím, vzdálenost neměřím ... tyto fyzikální veličiny pro mě přestaly mít jakýkoliv význam.
Již delší čas spíš pracuji na potlačení ega (které s někým soutěží) a vykřesávám z těla "mnicha sedícího v pozici lotosového květu" a během nacházím stále větší klid a odpočinek.
Až včera večer se zase reálný svět přihlásil o své slovo a uštědřil mi ránu mezi oči.
Běžím si svojí oblíbenou městskou trasou a už mám za sebou její podstatnou část, jsem v tom nejlepším úseku, kdy to je do kopce a pak ještě do kopce.
Je to ten úsek, kdy se mysl vyprázdní a ve světě existuje jen těch pár metrů přede mnou, cílené zklidňování dechu a tepu, periferní vidění ztrácí svoji perifernost a není nic, jen já, pravidelný rytmus a Cesta.
A pak příjde ta pěst mezi oči. Ze vzdálené reality se vynoří agresor a z kolemjedoucího auta někdo vychrstne pořádnou porci vody.
Trefí se přesně, přímo do obličeje.
(ilustrace: Runner's World www.runnersworld.com)
Je to tak rychlé, že si člověk ani neuvědomí, že by měl sprostě zaklít a pohrozit rukou v pěst na odjíždějící auto.
Sedící mnich v pozici lotosového květu se zřítí na záda, klidný dech je v čudu, pokojný tep v nenávratnu.
Zbylo je pokoření, ponížení.
Anonymní osádka auta zmizela za zatáčkou, realita ji pohltila a přestala existovat, ale to vytržení z běžeckého transu je podivně bolavé.
Přemýšlím, co koho vede k "vtipnému" útoku na sportovce, zda by to v tu chvíli schytal i obyčejný chodec, nebo prostě jen zamindrákovaný tupý mozek nesnese narušení svého prázdného života?
Než doběhnu domů, najdu zpět své tempo a klidný tep ... ale mozek se již nezklidní.
Myslí na to, že po hodině běhu by člověk už asi těžko utekl před partou blbečků, kteří by si chtěli bouchnout do cizího obličeje a je mi z toho smutno ...
Ráno moudřejší večera ... pohled na lednici (kam jsem si pověsil pohled, který mi v týdnu přišel), mi odpověděl na moji otázku: "Proč?"
Protože:
