Slunce se snažilo už od brzkého rána a ťukalo na okno se slovy: "Dobrý den, nepůjdeš na chvilku ven?"
Tak jsem se nechal přemluvit a šel se s ním proběhnout.
Vytýčil jsem si za cíl najít ty louky obseté rozkvetlými Konikleci, se kterými se stále chlubí můj strýc.
No ... a našel jsem je ... možná jsem si to první stanoviště mohl kontrolně obejít, najít skrytou cestu a ne to brát rovnou přes zorané pole, ale to bláto časem opadá.
Jen jsem tam byl asi moc brzo.
Holky ještě spaly, hlavy skloněné, vlhké od rosy.
I tak byly ale krásné ...
Jak už jsem se tu dříve zmínil, v sobotu se v mém městě běžel první ročník TŘEBÍČSKÉHO PŮLMARATONU.
Protože jsem natrénoval prd prd nic, ani jsem se o něj nepokoušel a zařadil se do řad dobrovolníků.
Chtěl jsem poznat atmosféru závodu z jiného úhlu pohledu.
Zabalil jsem syna, armádů rytířů, sváču ... mámu jsme nechali doma ... a vyrazili na pánské odpoledne na kontrolní stanoviště kamsi za město.
Při čekání na oficiální start se kolem nás prohnalo dost běžců, kteří o nějakém závodě neměli potucha.
Prostě jaro v plném proudu vytáhlo ven spoustu běžců, načerpat energii po tíživé zimě.
Je hezké sledovat, jak se venku objevuje stále více lidí, kteří berou pohyb za svůj životní styl.
S Hugínem jsme si udělali piknik u auta a užívali si chvilky otce a syna ... moc pěkné to bylo.
Zda-li pak bude v dospělosti s láskou vzpomínat, kterak s tátou trávil hodiny a hodiny na různých běžeckých aktivitách?
Už se těším, až zvládne jezdit na kole a bude mě doprovázet na mých výbězích ... kdyby věděl chudák, co ho čeká :-)
Pokud vás bere prohlížení si fotek jiných běžců, tak TADY jsou mé fotky z tohodle příjemného závodu.
Těším se na další ročník, na který snad natrénuju.
V neděli jsem už nevydržel příval běžeckých citů, před obědem opustil rodinku a prchl do kraje.
První pořádné sluníčko mě přivítalo a spálilo mi čelo.
Dobré to bylo.
Po té nekonečné protivné zimě jsem se cítil jako medvěd, probudivší se po dlouhém tvrdém spánku.
Unavený, hladový, rozlámaný a hlavně ... společensky neuspokojený.
Chtělo se mi družit ...
Kroužit o samotě po oválu má jistě nějaké terapeutické dopady na psychiku, člověk si v hlavě rozebere do podrobna své životné události a touhy, ale jak si tak krouží o samotě, občas jakoby mu z úst vyklouzlo osamocené vlčí zavytí, svolávající smečku.
Moje teskné vlčí zavytí přivolalo na stadion staršího šlachovitého chlápka, který trpělivě vyčkával na konec mého kroužení.
Přátelsky jsme na sebe zaštěkali, škádlivě na sebe zavrčeli a dali se do řeči.
Pozval mě na pravidelné středeční tréninky, které tu pořádá pro osamocené pobíhače, protože až ve smečce se prý malé vlčí mládě vyvyne v rychlého vlka.
(ilustrační foto: Lidovky.cz :-)
A protože jsem měl v sobě tu jarní touhu družit se, tak jsem tam ve středu přišel.
Dobrých dvaadvacet postav v těsných elasťácích poskakovalo po dráze.
Stydlivé "Ahoj" a poskakoval jsem s nimi.
Štěňátka nesměle očichávající se navzájem, čekající na tátu Vlka, který nás prožene po dráze.
Krátké povídání o sporttestrech a tepové frekvenci a společná rozehřívající rozcvička.
Běžecká abeceda ala příprava na Spartakiádu.
Krátký tříkolový rozklus, pak rychlé tempto při stovce, párkrát za sebou.
Bylo to fajn ... na rozcvičku já normálně dlabu a rychlé úseky jsem také začal zařazovat do pobíhání až poslední dobou, takže funící spolutrpitelé jsou příjemná změna a do noh dodávají energii.
A pak přišel na řadu vytrvalostní tréning a dvacetiminutový společný běh.
Už jsem se zmínil, že z těch dvaadvaceti lidí bylo všehovšudy asi jen osm kluků?
Takže tu najednou po okruhu kroužilo čtrnáct dívek a žen různých běžeckých kvalit.
Od zdatných srnek po elegantní dámyna pomalém běžeckém pokecu.
Až při těch dvaceti munutách vytrvalostního běhu mi došla výhoda společného běhu po okruhu.
Z nudného osamoceného kroužení po oválu se z běhu stal hezký zážitek spojený s příjmeným pohledem na ženské útlé nohy přede mnou :-)
Až jsem si říkal, jestli ta prvotní touha byla opravdu potřeba se družit, nebo na mě jen leze naprosto normální JARO ;-)
