Synchronizace lesem

Letošní slečna Zima se chová jako mírně náladová žena.
Stydlivě se rozhlédla kolem (chladná a sychravá) s touhou ukázat, co umí, ledovými prsty pokreslila okolí a proměnila krajinu v krajkový svět, vše obalila bílou námrazou.
"Líbí se vám to, co jsem pro vás vytvořila?"
"Což o to, je to krásné slečno Zimo, ale kde máš sníh?"

A tak se, jako každá nedoceněná žena, spravedlivě naštvala a vztekle zpřelámala spousty stromů v půli, ulámala větve a pocuchala prameny vysokonapěťového vedení.
Urazila se, zahalila se do mlhy a začala dusit astmatiky dekou inverze.
Stal jsem se jedním z nich.
Přidušený a potrestaný.
Uznávám, i já remcal na ledové chodníky a kluzké kameny. Vymlouval se na ně a běhat chodil jen jednou týdně, jakoby z povinnosti, bez nadšení, na místní běžecký ovál.
Pomalu a dusivě, polykaje popílky z nedaleké městské kotelny.
Daleko má běh k hypnotickému stavu, když lapáte po dechu a snažíte se vehnat vzduch do těla.
Po roce jsem musel vytáhnout nenáviděné astmatické srkátko.

Na Vánoce jsme utekli tomu všemu ke vzdálené rodině k Moravskému krasu.
Zima nás provázela mlhou, ale už neklouzala, své dílo rozpustila.
Jaká radost! Na Blanensku byl najednou dokonce vidět i obzor!
Slečna Zima se přestala zlobit, jen s námi nemluví. Opustila nás, šla na nákupy či k mrazivé kadeřnici, vládu nad světem zanechala odcházejícímu starému Podzimu.

Jen to tíživé astma mi zůstalo.
Cítím, jak se mi tělo s duší rozladilo a vánoční pochutiny připravily o kondici.
Krátký výběh se ženou byl sice moc pěkný, ale daleko měl k tomu dřívějšímu stavu.
Povídání střídalo sýpavé pokašlávání a bylo to spíš běžecké rande než očista během.
Ale i tak to bylo krásné, ne že ne ... duše se dotkla milovaného lesa.

Na Štěpána mě ale Matka Země pozvala k sobě na návštěvu. O tom přeci vánoční svátky jsou! Jsou o návštěvách u těch, které máme rádi.
Zaťukala na okno a na teploměru mi ukázala devět stupňů nad nulou.
Rodina ještě spala, jen ptáci v krmítku projevovali život.
Vyběhnul jsem s ideou, že se zaběhnu. Někde, někam, na dlouho.
První kopec za domem mi připomněl mé trápení s dechem a zpomalil mě na rozumnou rychlost.
Vybavil jsem si povídání pana Duška ve Čtyřech dohodách.
Povídal pěkně (mimo jiné) i o tom, kterak les dýchá to, co my vydechneme a my vdechujeme to, co vydechne les.
Dokonalá vzájemná synchronizace.
A tak jsem se začal soustředit na dech lesa a do plic naháněl ozdravný vzduch vonící jehličím.
Mysl se mi sklidňovala a po pár kilometrech se podařilo najít správný rytmus a tíživou astmatickou peřinu zanechat na cestě.
Pročistily se plíce a pročistila se i hlava, která do té doby tepala bolestí kvůli nedostatku vzduchu v krvi.

Najednou se dalo běžet rychleji a s radostí.
Lidské tělo je úžasné. Ikdyž se s Duší rozladí, tam venku jsou prameny, které je zase zpět naladí.
Mně se to dnes podařilo, zesynchronizoval jsem se Lesem.
Poděkoval jsem mu a jeho odpovědí se mi stalo stádo muflonů, procházející se mi přes cestu.
Všichni jsme strnuli v pohybu a civěli na sebe.
Tiché zapísknutí odstartovalo jejich běh a vyrazili z meze dolů, do lesní divočiny Moravského krasu, mezi popadané kmeny ztrouchnivělých stromů.
Běžel jsem si svojí cestou s úsměvem.
Provázeli mě ptáci a sem tam nějaká srna popoběhla stejným směrem.

Zaběhnul jsem se přesně tak, jak jsem měl v plánu, až i znepokojená žena telefonem kontrolovala moje kroky.
Vyladil jsem se a nádherně unavil.
Konečně popadnul dech ...

 (20km)

Porouchanej

Mohlo by se zdát, že všechny moje výběhy jsou jen úžasné zážitky plné meditačního klidu a pokojných myšlenek.
Spojení s přírodou a takové ty moje obvyklé řeči.
... Tuto noc jsem měl všeho plnou hlavu, napěchovanou emocemi, s přeplněnými myšlenkovými šuplíky, které bylo potřeba vysypat, poskláda a znovu uložit.
Na tuto úklidovou činnost používám náš nedaleký ovál, kde lítám kolem dokola, nevnímám prostředí, nemyslím na běh, jen uklízím a třídím.
Stadion byl zahalený v mlze, kterou by i v Anglii mohli závidět.
Jediná lampa, která osvětluje dráhu (a kterou nám správce laskavě nechává svítit celou noc), působila jako maják sloužící k tomu, aby běžec neztratil směr.
Velký měsíc na obloze se snažil, ale jeho snaha způsobila jen to, že dělal ponurou atmosferu z hororových filmů.
A ta mlha se ještě promíchala s mraky, které vyrábí nedaleký komín městské výtopny.
To asi proto, aby vše okolo mělo tu správnou hustotu a chuť dusivého doteku astmatického dechu.
Nějaký ptáček v křoví vydával zvuk jako žena vražděná v ústraní.
Moje kradmé pohledy za záda vždy spatřili běžícího vraha, který se ve zlomku vteřiny proměnil v praporek vymezující fotbalové hřiště.
No řekněte, vysypávali byste si v takovém prostředí šuflík s myšlenkami?

I můj běžecký styl byl v čudu, se staženým zadkem neběhám moc efektivně.
Po pár kolečkách mě něčí ledový šíp zasáhl do lopatky a bodavá křeč mi znehybňovala ruku.
Bylo to všechno na levačku a ne jen proto, že to bylo levé rameno.
"To rozběháš, to rozběháš, to rozběháš ... cotobylo?"

Uprostřed dráhy, na hranici mlhy a toho mého majáku, seděl kopeček stínu.
Krčil se, připravený ke skoku.
Dvě světélka vedle sebe zlobně metala odlesky záře.
Mourovatá kočka si nárokovala právo na svojí dráhu.
Způsobně jsem ji pozdravil a minul ji jen proto, abych si celé kolo představoval, kterak se mi do zad zaboří ostré drápy a do krku zakousnou drobné tesáky ...

Stočil jsem to poraženecky domů.
Pokořený a ponížený vlastním strachem a neschopností upustit páru.
Doma naplnil vanu plnou horké vody a s knihou do ní vlezl.
Po více než hodině jsem si celý rozmáčený a varhánkovatý uvědomil, že jsem si ty myšlenky vypral ...

Na Macochu

Letošní podzim je úžasný ... podzimní dovolená je barevnější, než ta letní a po cestě je spousta stromů, které nabízejí občerstvení v podobě sladkého jablka.
Chvíli slunce, chvíli mlha, to aby se zrak nenudil.

V kopci na Macochu mě vyplivl les na asfaltku. Překvapil jsem tam mladý pár, kterak si to špacírují na vrchol. Ona sedí na vozíku a on ji tlačí vzhůru.
Mile jsme se na sebe usmáli a já se cítil špatně z toho, kterak si tu skotačím, když ona nemůže.
Potkali jsme se ještě jednou.
Oni na horní vyhlídce, já na té spodní.
"Uuuuuuuúúúú", neslo se propastí.
Mávala na mě shůry ... bral jsem to tak, že se na mé uběhané nohy nezlobí ... ulevilo se mi.

Stromy

Odjakživa mám rád stromy.
Jejich větve nad hlavou a silné kmeny.
Na jeden strom z našeho kraje jsem myslel podvědomě už docela dlouho, pořád jsem se k němu chystal, jen jsem nevěděl, kdeže ho vlastně mám najít. Už jsem si to nepamatoval.
Poprvé a naposled jsem u něj byl s Pionýrským oddílem.
Byl jsem prcek a on Velikán.
Náhodu jsem se dnes zaběhl a našel jsem ho.
Pořád jsem prcek a on Velikán ... když se klubal ze semínka, zhruba v té době přiložili na hranici Jana Husa sirku.
Od té doby rostl a mohutnil.
Dnes jsem pod ním stál já a věřím, že poroste dál.
Stromy jsou prostě úžasné ...

Chlad ranní mlhy

Mám moc rád ranní mlhy.

Krajina v ní vypadá jako ze snů.

Pro tahle rána člověk běhá.

Když vběhne do mlhového oparu, teplota rázem klesne a na rukou vyskočí husí kůže.

Z neviditelné pavoučí sítě se stává viditelné umělecké dílo.

Myšlenkový přetlak

V hlavě se nashromáždil týdenní myšlenkový přetlak a žádal si upuštění ... ohlásilo se i ego a zvědavost, jakpak na tom asi jsem s časem na deseti kilometrech.
Zamířil jsem na ovál, kde mi pod nohy svítil dorůstající měsíc.
Jedna, dva, tři ... kroužím po červené dráze, honím se za svým stínem ... dvacet čtyři, dvacet pět.
Myšlenkový přetlak se ustálil na snesitelném údaji a v duši zavládla spokojenost.

Poslouchat cizí rozjímání

Zuzka (o blog vedle) včera rozjímala, jak překonat lenost a vyběhnout ven.
Zmínila se o tom, kterak pročítá jiné blogy doufajíce, že jí někdo namotivuje ... sedím ponořený v křesle, na klíně spící hřející kočku a tablet zářící do nočního pokoje.
Na sobě spací kalhoty. Na parapet okna sem tam dopadne kapka přestávajícího deště.
Prší už druhý den ... už druhý den jsem prohrál s pohodlností a neochotou smočit si boty.
Narazím na Zuzčin bod číslo 5, kde si vybavuje pocit od minule, kdy nevyběhla a pak měla chuť vyrazit o půlnoci ... hodiny v rohu tabletu mi sdělují, že je teprve deset, do půlnoci ještě daleko.
Netrpělivě se zachvěju.
Bod 10. "Sakra, už neprší" ... nojo, sakra, ono fakt už neprší.
Vstanu, nadzvednu lamely žaluzií od sebe a šmíruji noční město.
Podzimě vybarvené lístky na bříze před domem se třepotají v mírném vánku a v kalužině na chodníku se prohlíží rozsvícená lampa.
Zívnu, povzdechnu si ... během chvilky stojím venku pod tou lampou a smáčím boty v kalužině.

Zapnu si klidnou muziku a vyrážím do setmělého města.
Občas ze stromů ukápnou slzy deště, ale vzduch je krásně voňavý a čistý. Moc dobře se dýchá.
Ulice jsou prázdné, běžní noční chodci prohráli boj s podešťovou leností a buď zůstali doma u zářící bedny, nebo zapadnuli do začouzené krčmy.
Potkal jsem dva smutné deštníky ... jeden stál pootevřený opřen o cihlovou zeď a druhý se houpal o kus dál zavěšený na větvi stromu. Zlomeným výstužným drátem ukazoval kamsi do tmy.
Vypadaly jako rozhádaná dvojice milenců.

Passenger v uších zpívá:
"Světlo potřebuješ jen, když svítí málo
  Slunce ti chybí, jen když začne sněžit
  Poznáš, že jí miluješ, až když jí necháš odejít"

Udělal jsem městem svůj oblíbený okruh a vrátil se k domu z druhé strany. Okna v panelácích spala, jen jedno v horním patře si četlo knihu při slabém svitu.
Stál jsem opět pod tou lampou v kalužině a snažil se zataženou žaluzií prokouknout do našeho bytu.
Všichni už spali a já se tak rád vracel ... zanedlouho jsem se k nim připojil a kočka se znovu uvelebila v mém klíně.

Zuzko, moc děkuji, že jsi mě nevědomky (takhle na dálku) přemluvila ;-)

Spoteee

Sedí se sklopenou hlavou na sedadle rychlovlaku a nevnímá tu úděsnou rychlost, která ji přepravuje z jednoho místa na druhé.
Není co vnímat.
Stroj se nezachvěje, neškubne sebou, jen neslyšně letí těsným podzemním potrubím.
Neexistující okna nedokáží prozradit tu rozmazanou šmouhu ponuré reality.
Venku, na povrchu, se už celá desetiletí neděje vůbec nic. Nebo spíš by se mělo říci, že venku se už celá desetiletí neděje vůbec nic hezkého.
Nikoho neláká dívat se na šedé zamračené nebe, které by stejně nebylo vidět přes oblaky těžkého a smrtícího prachu.
Země již dávno ztratila svoji krásu a dech beroucí okouzlení. Zůstala jen věčná mračna radioaktivního popela, přemísťující se z jednoho vzdáleného prázdného místa na druhé. Ani trosky minulosti nezůstaly.
Lidstvo na povrch Země nevstoupilo již pěknou řádku let. Není proč a není kam.
Jak krtci žijí v podzemí, hloubí další a další kilometry podzemních měst, nové generace zapomínají na minulost a krásu Přírody ... již dávno ji zahubili.
Vystoupila z vlaku a rychlovýtahem se dostala domů, do svého malého bytu, jehož součástí je jen malá koupelna, výklopná postel a stůl s nedopitou kávou.
Den co den, každé brzké ráno, z tohoto místa odchází a pozdě večer se zase vrací.
Stropní světla se snaží nahradit sluneční svit, který nikdy nepoznala, ale stejně je její pokožka bílá.
Stejně tak, jako kůže každého přeživšího člověka pod Zemí.
Pomalu sundá těžké pracovní boty, převleče se do svého pohodlného domácího oděvu a zpoza postele vytáhne lehké barevné běžecké boty.
Smutná popelavá tvář se rozjasní nadějným očekáváním.
Nazuje si levou botu, potom pravou ... s tkaničkami jakoby si pohrává a udělá pojistný druhý uzel.
Vyskočí a pomalu poskakuje uprostřed místnosti, protahuje si nohy, kroutí hlavou a prokřupuje si zatuhlou krční páteř.
Dívá se na prázdné stěny kolem sebe. Na tu neutěšitelnou samotu.
"Spoteee!", vydá jasný povel místnosti.
Místnost ožije.

Prázdné zešedlé stěny se rozsvítí tlumeným světlem, v rohu pod stropem se na chvíli objeví heslo: "... s námi se dostanet tam, kam se běžně nepodíváte."
Drobné zaváhání a stěny se najednou změní, zmizí.
Nabíhající program do nich promítne vzdálenou minulost.
Kolem její postavy vyroste hustý les, před ní se objeví vyšlapaná pěšinka, přerušovaná vyčnívajícími kořeny a do hladka ušlapanými kameny.
Stropní ventilátory vženou do místnosti jemnou vůni jehličí a dřeva, neviditelné reproduktory ozvučí les tichými rozhovory tušeného ptačího národa.
Z hluboka se nadechne a pomalu se dává do chůze.
Z boku se o ni mírně opře svěží vánek.
Část podlahy se dá do pohybu a neslyšně se podvoluje jejím krokům.
Začíná se usmívat, srdce se chvěje radostí a nutí nohy do běhu.
Podléhá tomu kouzlu a rozběhne se.
Místnost s ní.
Statné stromy zůstávají za ní a zjevují se další a další.
Pěšina se klikatí a najednou vede kolem zurčícího potoka. Uslyší neexistujícího komára u uší.
Přidává rychlost a mírně se předklání.
To proto, aby vyběhla mírný kopeček, který se objevil před ní.
Podlaha se přizpůsobuje dění na stěnách a začne se naklánět.
Dech těžkne a srdce bije rychleji.
Pot se vsakuje do suchého oblečení a tvoří tmavé skvrny na hrudi.
Běží a už se nekontrolovatelně směje. Zvedá ruce do výše a propouští si vítr mezi prsty.
Trochu jí to ochladí.
Užívá si lesa, zanedlouho vyběhne mezi pole s vysokou kukuřicí, sleduje mraky na obloze a kryje si oči před sluncem, které ve skutečnosti nikdy nespatřila.
Neviditelný pás spolehlivě reaguje na její změnu rychlosti a naklání se přesně podle filmu promítaného do stěn a podlahy.
Po hodině znovu přechází do chůze, zastavuje se ... v rohu místnosti, tam, kde se na začátku objevilo reklamní heslo, se objeví údaj sdělující uběhnutou vzdálenost, přesný čas, převýšení a spálené kalorie.
Hned po nich další údaje, mezičasy na každém kilometru a aktuální váha.
Vysvleče se do naha, oblečení pohodí na postel a boty kopne pod ní.
"Sprcha", zazní její další povel a najednou se ze stropu spustí jemný kužel deště.
Stojí nahá na polní cestě a prší.
Jen na ni ... malý soukromý dešťový mráček.
Po usušení horkým vánkem se obraz mírně zachvěje, krajina zmizí a stěny se opět rozsvítí tlumeným světlem.
"Děkujeme, že používáte náš fitness program ... byly jsme tu dříve, než Vaše budoucnost. Spoteee.", bliklo ji před očima na rozloučenou a světlo zmizelo.
Zůstaly jen prázdné zešedlé stěny.
Mlčky se oblékla do nočního oblečení, vlezla do rozestlané postele, přikrývku si přitáhla až k bradě a zavřela oči.
Ve vzduchu byla ještě cítit mírná vůně jehličí ...

Běžecká vesta ULTRASPIRE SPRY

Asi tak před rokem jsem si řekl, že už je načase vyřešit si své běžecké pohodlí, zainvestovat nějaký ten peníz a nahradit dosavadní běžeckou ledvinku, která mi moc nevyhovuje.
Nevím, jak je kdo spokojený s běžnými běžeckými ledvinkami, ale ta moje byla docela nepohodlná.
V pase se pořád stáčela a obtáčela se kolem těla a když jsem si ji pořádně přitáhnul, tak nejenže škrtila, ale ani jsem se pořádně nenadechl.
Nosil jsem ji tedy přes boky a utahoval napevno přes pánevní kost. Tam sice už držela pevně, ale byla cítit ... tlačila a svazovala. Pocit volnosti a svobody z běhu byl v čudu.
Stál jsem tedy před rozhodováním, co si pořídit.
Většinou chodím na hodinové až dvouhodinové výběhy a rád si svoje trasy fotím. Takže potřebuji místo na foťák. Občas s sebou beru muziku, telefon se taky hodí a pokud budu mít kam dát klíče, kapesník a nějaké drobnosti, tak to bude ideální. Vyzkoušel jsem si cyklistický batoh, ale přišel mi zbytečně velký, tolik věcí sebou zase netahám. A taky mi na zádech nepříjemně skákal.
Chtělo by to nějakou vestu ... a tak jsem si našel vestu. ULTRASPIRE SPRY vestu.
Na výběr byla červená a modrá a ikdyž tu mám obrázky vesty červené, já si vybral tu modrou :-)
Doma jsem si obhájil její cenu, objednal ji na internetu (k dostání i na tom českém) a těšil se.
Přišla brzo a byla přesně taková, jak jsem si ji představoval.
Lehoučká, prodyšná, pevná ... a krásná.
V ceně sice není žádná nádobka na vodu (nová verze už obsahuje i vodní vak: zde, ale u ní se mi nelíbí celomodré popruhy ... moje šedé jsou mnohem hezčí), ale to mi nevadí. Do předních kapes pěkně pasují láhve z předešlé ledvinky.
První testovací výběh a všechno poskakuje a tlačí. Cože?!!
Těžký foťák bouchá do prsou a otlačuje bradavky, láhev to samé. Vytáhnu foťák, otočím ho vzůru nohama a strčím zpět. Vyřešeno ... výčnělky foťáku teď kopírují tělo a nic netlačí. I skákat přestal.
Láhev je taky tvarovaná a prohnutá, pomohlo si ji lépe do kapsičky uložit.
Teď je vše tak, jak má být a zjišťuji, jak je vesta pohodlná.
Okamžitě ji přijímám za svou a přemýšlím, jak jsem bez ní mohl být.
Mám ji už nějaký ten měsíc a je stále jako nová, nepotrhaná, nevybledlá, nepoškozená.
I žena moje si ji občas přivlastní a nemůže si ji vynachválit.
Je určená přesně na to, k čemu jsem ji chtěl.
Na běžné výběhy za město do dvou hodin, kdy sebou nepotřebujete tahat bundu, lékárnu, jídlo (tyčinka se tam vejde, ale dva krajíce s řízkem už stěží) a další nezbytnosti z povinných výbav při ultra tam taky nenaskládáte.
Ale to od ní taky nikdo nečeká, není na to určená.

A co se tedy do vesty vůbec vejde?

1) Když mám chuť jen tak si pobíhat po polích a lesích, většinou si vystačím s touto výbavou.
Ve větších vedrech vyměním telefon za lahvičku s vodou, nebo si ji strčím do zádové kapsy.
Moje láhev je placatá a mírně prohnutá a tak na zádech nijak zvlášť nevadí. Po chvíli si na ni zvyknu a nevnímám ji.

2) Pokud se vypravím na "sportovní běh" a ve vedru, většinou volím tuto výbavu.
Nikde nic netlačí, nic nepřekáží, vše je celou dobu tam, kde to má být a hned po ruce. Nemusím zastavovat, na vše dosáhnu pohodlně za běhu.

3) Jednou jedinkrát jsem měl potřebu do zadní kapsy uložit triko s dlouhým rukávem. Mám ultratenké a lehké a i přesto se mi tam vešlo jen tak tak. Silnější mikinu bych tam už nenarval.
Ale stejně jsem si s tou plnou kapsou připadá podivně, protože mi dělala na zádech nevzhledný hrb.
Vážně to není baťoh a nevypadá to moc dobře. Vlastně tu zadní kapsu využívám minimálně. Ale na mapu je výborná (pokud ji ovšem máte v nepromokavém obalu, protože jinak ji stoprocentně propotíte).

4) A nakonec takový malý podzimní bonus: Pokud jste běhající rodič a máte doma školkové dítě, věřte, že na podzim je ta správná doba obíhat parky s prázdnou vestou.
Na podzim totiž padají kaštany :-) A pokud Vás zajímá kolik se jich tam vejde, tak:

A zde ještě pár detailů té mé krásné modré:

Miloval svět ...

Vyběhl jsem si do lesů a potkal tam sojku.

Ani nepípla, není proč varovat lesní tvory, už mě tam znají.

Když jsem běžel mezi poli, potkal jsem krávu.

Řekl jsem ji "Ahoj krávo".

Urazila se a ukázala mi špinavý zadek.

Venku je podzim a traktor česal meze ...